Na první pohled by se mohlo zdát, že „covidový“ rok 2020 masovým aktivitám příliš nepřál. Skutečností ale je, že během něj proběhly dvě největší stávky v celé historii lidstva, korporátními médii ovšem prakticky úplně ignorované, a proto i téměř nezaznamenané českou veřejností. Obě proběhly v Indii, ta první již 8. ledna (Levá perspektiva o ní psala ZDE) s účastí 250 milionů lidí, což z ní učinilo největší dosavadní stávku v historii, a ta druhá pak závěrem roku, 26. a 27. listopadu, s účastí dokonce až 270 milionů osob.

Obě mohutné akce byly primárně svolány velkou koalicí indických odborových organizací, které jsou většinou tradičně napojené na hlavní indické politické strany. Předmětem protestů je pak neoliberální hinduisticko-nacionalistická vláda Indické lidové strany premiéra Módiho. Indie se v současnosti nachází v hluboké hospodářské krizi s očekávaným propadem HDP za rok 2020 o bezmála 9 %, nezaměstnaností ve výši 27 %, což je 45leté maximum, a druhým největším počtem nakažených covid-19 na světě po Spojených státech. Průměrný Ind je dnes již chudší než průměrný obyvatel Bangladéše.

Nezvládnutá snaha o uzavírku (lockdown) na jaře výrazně postihla miliony pracujících, kteří v Indii migrují mezi jednotlivými státy a regiony za prací v zemědělství a průmyslu. Prakticky ze dne na den jim bylo znemožněno měnit místo pobytu a tím i obživa, přičemž zvláště postižen byl sektor neformální ekonomiky, který je v Indii mimořádně rozsáhlý. Mnohé továrny naopak nezákonně nutí zbývající pracovníky trávit v zaměstnání 12hodinové i delší směny bez jakýchkoliv kompenzací. Aby vláda potlačila všeobecně doutnající nespokojenost mezi dělníky, rozhodla se přijmout balíček zákonů omezujících odborovou aktivitu, umožňujících snadnější propouštění zaměstnanců podnikateli a rozšiřující využívání pracovních smluv na dobu určitou. Pochopitelně, že tato opatření pouze přilila olej do ohně.

Odpovědí byla tedy nyní masivní generální stávka, která zasáhla celou Indii. Život se zastavil ve velkoměstech jako je Kalkata nebo Bombaj, výrazně byl postižen i průmyslový a těžařský pás severní a východní Indie, ale stávka se rozšířila i do převážně muslimských oblastí země, jakou je Kašmír. Koalice odborových organizací řídících stávku zároveň vyhlásila následujících sedm požadavků:

1) Poskytnutí přímé finanční pomoci ve výši 7500 rupií (zhruba 101 dolarů) všem rodinám, které pobírají méně, než je základ pro platbu daně z příjmu fyzických osob.

2) Poskytnutí 10 kilogramů přídělu potravin na osobu každý měsíc všem lidem v nouzi.

3) Rozšíření působení zákona zvaného Národní zákon Mahatma Gandiho o zajištění zaměstnanosti na venkově ze současných 100 dní na 200 dní ve venkovských oblastech za současného zvýšení mzdy a následné rozšíření tohoto programu i do měst.

4) Zrušení všech nedávno přijatých protiodborových a protifarmářských zákonů.

5) Zastavení privatizace veřejných společností včetně bankovního sektoru. Zastavení převádění vládou řízených společností ve výrobě, na železnici, v přístavech a jinde na akciové společnosti.

6) Zrušení drakonického nařízení o vynuceném předčasném odchodu do důchodu pro zaměstnance vládního a veřejného sektoru.

7) Zajištění důchodů všem, kteří na ně mají nárok, obnova předchozího důchodového systému a zlepšení penzijního schématu známého jako EPS 95.

Vedle dělníků mají klíčovou roli v současných masových protestních aktivitách také farmáři a chudí zemědělci. Ti již od září protestují proti vládní politice uvolňování regulací v zemědělském sektoru, která by umožnila vstup mamutích zahraničních nadnárodních korporací a vedla k zrušení minimálních výkupních cen. Indické zemědělství dlouhodobě trápí nízké výkupní ceny jeho produktů a s tím spojené chronické zadlužení a předlužení. Nyní se zemědělci obávají, že by výkupní ceny mohly „liberalizací trhu“ ještě poklesnout.

Odbory proto navázaly spojení s koalicí více než 200 farmářských organizací AIKSCC a podpořily jejich plánovaný pochod „Chalo Delhi“ do indické metropole, který se uskutečnil současně s generální stávkou. Pochodu na Dillí se v různých úsecích odhadem účastnilo na 12 milionů rolníků, zejména ze severních indických států poblíž hlavního města. Objevilo se v něm také na 96 tisíc traktorů.

Na jiných místech země dělníci a zemědělci společně zablokovali v sedě dálnice, silnice a železniční tratě. Výrazně se zapojily i ženy rolníků, neboť opatření Módiho vlády nejen hrozí snížením výdělků a spotřeby domácností zemědělců, ale také povede k zvýšené nucené práci žen a dětí v komerčním sektoru, a to i v oblastech, kde je pro ženy a děti nebezpečné chodit na ulici.  

Po skončení pochodu pak zůstalo tábořit na okrajích Dillí desetitisíce farmářů, část z nich se pokusila projít až do centra města. Právě proti těmto rolníkům zasáhla indická vláda nejbrutálněji pomocí policejních sil disponujících vodními děly, slzným plynem a obušky. Zraněny byly stovky lidí. Zároveň došlo po celé zemi k zatýkání opozičních, zejména levicových, politických předáků i odborových a farmářských aktivistů.

Vláda hájící zájmy agrobyznysu a podnikatelů nemá zájem ustoupit požadavkům dělníků a zemědělců a nabízí provedení pouhých kosmetických změn. Vedle toho se nezdráhá přistoupit k represi a rozeštvávání pracujících útoky na nehinduistické obyvatelstvo. Zejména rolníci ale dali jasně najevo, že neustoupí a jsou připraveni pokračovat v protestech minimálně až do odvolání zákonů de facto rušících minimální výkupní ceny zemědělských produktů. V současnosti tak na mnoha místech země simultánně pokračují masové protesty v sedě před budovami úřadů, stejně jako pochody nespokojenosti a hladovky s politickými požadavky.