Squatting je výraz pro obsazování nepoužívaných budov a jejich následné zabydlování i případné využívání ke kulturním akcím. Většinou bývá spojen s alternativní kulturou a například u nás také s anarchistickou scénou. V západních zemích se squateři nezaměřují pouze na chátrající opuštěné budovy, mnohdy ve velkých městech obsazují i prázdné byty v obydlených bytových domech. Na západě taktéž squatting využívá širší spektrum lidí než je tomu například v Česku, kde ve squatech dominují lidé z alternativních kultur.

Důvody pro zábor budov nejsou vždy vedeny pouze snahou o vytvoření alternativního prostoru, mnohdy jsou za tím také ekonomické důvody. Také na Západě si totiž mnoho lidí nemůže dovolit pronajmout poměrně drahý byt a tak tito lidé organizovaně zaberou nějakou nevyužívanou nemovitost, kterou pak společně obývají.

Není také pravda, že vznik squatu musí znamenat devastaci oné budovy. Squateři se naopak mnohdy budovu snaží v rámci možností opravit nebo jinak zkulturnit. Ostatně pražská Milada, která byla násilím vyklizena poslední červnový den v roce 2009, vypadala zevnitř poměrně útulně. Navíc byla poměrně známým a zavedeným alternativním prostorem, kde se konalo za dobu jeho existence mnoho kulturních akcí, nejčastěji koncertů.

Dalšími pražskými squaty po roce 1990 byl například dům v ulici Pplk. Sochora na Letné, kolonie Buďánka na Smíchově, či legendární Ladronka na Břevnově. Krátký život v roce 2008 měl košířský squat, Cibulka.

Počátky squattingu v česku sahají vlastně až do počátku dvacátých let dvacátého století, kdy v Praze zabírali byty po padlých v první světové válce a po obětech španělské chřipky lidé okolo tehdejšího známého buřiče a nakladatele (vydal například Haškova Švejka) Františka Sauera. Těm se podařilo zabrat přes tisícovku bytů jak na předměstích tak v centru tehdejší Prahy.

Pak dlouho nic, místo zabíraných domů rostly na předměstí nouzové kolonie chatrných baráků a maringotek, v období stalinismu byl zábor bytu bez povolení také ilegální, tudíž žádný squat alespoň oficiálně nevznikl. Po roce 1989 se pak začaly objevovat v podobě, v jaké je známe dnes.

Pokud tedy máte vhodné místo, většinou dům, usedlost či jinou budovu s obytným zázemím, která chátrá a majitel o její využívání nemá zjevně valný zájem, můžete začít obsazovat. Pokud máte štěstí a nevyženou vás hned na začátku, můžete přes komunitu lidí na squterství napojených informovat vybrané osoby, pořádat kulturní akce a vůbec vytvářet v takovémto sídle komunitu. To byl příklad Milady.

Mnoho squatů se stalo díky své alternativní atmosféře skutečně legendárními místy, kromě těch známých českých jmen jmenujme za všechny zahraniční squaty kodaňskou Christiánii.
Pokud tedy squat funguje, nemáte zdaleka vyhráno. Většinou totiž nezájem majitele nemovitosti –mnohdy spekulanta, končí ve chvíli, kdy se dozví, že na jeho majetku vznikl squat. To pak je na pořadu rychlé jednání najatých bezpečnostních agentur a policie, která takovéto místo rychle vyklidí.

V české společnosti je squatting přijímán mnohdy velmi rozporuplně, často až odmítavě. Málokterý zavedený a takzvaný seriózní občan totiž v blízkosti svého bydliště snese osoby, které se vymykají jeho představám správného občana. Mnoho lidí se domnívá, že squaty jsou hnízdy špíny a drog a různých kriminálních živlů, v lepším případě squatery považují za mladé bezdomovce. Že jsou obyvatelé squatů mnohdy mnohem kultivovanější než měšťáčtí sousedé, netřeba zdůrazňovat.

Proč podporovat squatting?

V době spekulací s pozemky a cenami obytných nemovitostí se nájemné a ceny nového bydlení šplhají na neúnosnou výši. Navíc spousta lidí má problémy platit nové deregulované nájmy i v bytech, kde žijí třeba celý život. Také mnoho mladých si nemůže dovolit vlastní bydlení, mnohdy ani podnájem. Navíc česko rozhodně netrpí nedostatkem bytů, naopak jich je v republice skutečný nadbytek způsobený jednak větší nabídkou než poptávkou a jednak vysokými cenami bytů, které si bez mnohaleté hypotéky může dovolit jen málokdo.

Přitom zábor dlouhodobě prázdných bytů a domů, které se nedaří za komerční částky udat, by vyřešil svízelnou situaci s bydlením mnoha tisíc osob napříč věkovým spektrem. Obytné prostory tak s novými obyvateli budou chráněny před chátráním, stejně tak staré usedlosti se změní v kulturní a komunitní místa setkávání. Navíc k čemu je dobré přehlížet problémy s bezdomovectvím a nedostatkem levného bydlení, když už si developeři a rentiéři i tak dost namastili kapsy?

Myslím, že zábor nevyužívané soukromé nemovitosti není žádným morálním zločinem a není důvod, aby byl brán jako zločin i podle znění zákona. Proto by antikapitalisté měli podporovat jak boj squaterů za udržení takovýchto míst a komunit, tak by i měli tlačit na majitele domů, aby své majetky uvolnili ve prospěch lidí, kteří je skutečně potřebují.