Vážení přátelé,

sešli jsme se u pomníku Simóna Bolívara, vedoucí osobnosti osvobozeneckého boje Latinské Ameriky. Tento boj byl zahájen pod vlivem ušlechtilých myšlenek Velké francouzské revoluce, jejího hesla „Volnost, rovnost, bratrství „. Byla velká škoda, že důsledkem neshod vůdčích osobností, se velký stát založený Bolívarem rozpadl. Naopak nové státy procházely dalšími vnitřními boji, převraty, nastolením vojenských junt apod.

Na severu už ale čekaly Spojené státy americké. Nebyly pochopitelně v teritoriální podobě, jakou známe dnes, ale ekonomicky už představovaly docela velkou sílu. Už v roce 1823 vyhlásil prezident USA Monroe doktrínu „Amerika Američanům „. Podle jména prezidenta ji známe jako Monroevu doktrínu. Zpočátku se jevila docela sympaticky tím, že eliminovala vliv bývalých koloniálních mocností, především Španělska a Portugalska. Zároveň Spojené státy navazovaly s jednotlivými jihoamerickými státy obchodní dohody, pochopitelně s čím dál viditelnější výhodou pro sebe. A boj obyvatel Latinské Ameriky se začíná obracet právě proti nim. Protikoloniální boj, který vrcholí v roce 1898 na Kubě, už poodhalil pravou tvář severního souseda. Kubánský básník, na Kubě nazývaný Apoštol revoluce, který měl dlouholetou zkušenost z pobytu v USA, upozorňoval právem – „země, která prodává jedné zemi, umírá“.

Boje po 2. světové válce mají už charakter otevřeného boje proti USA a jejich místním přisluhovačům. V Guatemale je nastolen demokratický režim v roce 1954 pod vedením prezidenta Arbenze. Jakmile však začal vyvlastňovat americké firmy, došlo k jeho svržení. Další etapu potom představuje Kubánská revoluce proti Batistově diktatuře. Rozhoří se partyzánský boj v dalších latinskoamerických zemích – Venezuele, Kolumbii, Peru, Argentině – abych jmenovala jen ty nejznámější. Partyzánský boj byl poražen. Totéž se potom stalo v roce 1966 partyzánům vedeným hrdinným revolucionářem Ernestem Guevarou.

Tehdy už imperialistické Spojeně státy nasadily jinou taktiku – prosazování svých zájmů prostřednictvím „demokraticky“ zvolených vlád. Ovšem pokud se tyto vlády nezačaly následně vzpírat. Potom se opět přikročilo k nastolení vojenských junt. Příklady máme např. v Chile v roce 1973, v Brazílii, Argentině. Demokraticky zvolení prezidenti byli sesazeni, nastolen politický teror a bohužel i fyzická likvidace odpůrců.

Tomu bylo i v Brazílii, zemi, která v současnosti prochází velice těžkým obdobím. Je vidět, že politické a ekonomické kruhy USA a s nimi spojené místní velkoburžoasie (bohužel ale i maloburžoazie, střední vrstvy obyvatel), si nedají zisky z tak velké a bohaté země vzít.

Dovolte mně jedno malé zamyšlení. Latinská Amerika od dob conquisty procházela boji takřka nepřetržitě. A už v bojích Hernána Cortéze či Francisca Pizzara se ukázala mocná zbraň. Využití nespokojenosti podrobených kmenů s vládou Inků či Aztéků. Armády conquistadorů byly malé, tak 200 mužů, jejich velitelé nebyli zrovna na výši. Např. Francisco Pizzaro byl pasák vepřů. Po jejich boku bojovali právě bojovníci nespokojení se současnou vládou. A v současnosti jako bychom si toto připomněli. Vládu nemusí svrhnout ani velmoc na severu, ale nespokojení obyvatelé uvnitř. Vlastně možná ani ne nespokojení, ale s vsugerovanou vidinou něčeho lepšího a manipulovanými pomluvami představitelů vlády prezidentky Dilmy Rouseffové a bývalého prezidenta Lula.

Brazílie vykročila pod vedením Luly a Dilmy dobrou cestou. Držíme proto jejím představitelům palce. Jsme v duchu s nimi.

Praha, 29. března 2016