V nedávné době jsme byli celosvětově svědky masových stávek a stávkových bouří, které svým rozsahem, bojovností a radikálností svých požadavků zastínily podobné akce v několika posledních desetiletích. Rok 2018 byl ve Spojených státech, pokud jde o stávkové boje, nejbouřlivějším za více než posledních 30 let. Zásadní podíl na tom měly především stávky učitelů v řadě států unie, Západní Virginii, Oklahomě, Arizoně, Coloradu, Severní Karolíně, v Los Angeles a na dalších místech. V Indii proběhly v lednu 2019 a znovu v lednu 2020 dvě největší stávky v lidských dějinách, kterých se každé účastnilo na čtvrt miliardy lidí. Stávky byly namířeny zejména proti privatizacím, zvýhodňování zahraničních korporací a nedostatku pracovních míst. Francie se v letech 2018-2019 rovněž potýkala hned se dvěma vlnami masových protestů – hnutím Žlutých vest a dosud pokračujícím stávkovým maratonem proti Macronovu plánu osekávání penzí, který je nejsilnější od „revolučního roku 1968“.  V létě 2019 došlo stávkami v železniční a letecké dopravě k paralýze Španělska. V listopadu se, pokud jde o leteckou dopravu, stávkovalo i v Německu. A Německo spolu s Francií, Španělskem a Spojeným královstvím zažilo i mezinárodně koordinovanou stávku zaměstnanců neblaze proslulé korporace Amazon.

Stávky zachvátily také jihoamerický kontinent. V říjnu 2019 proběhla v Chile generální stávka proti vládě a jejím neoliberálním plánům. Rozbuškou bylo zdražení již tak velmi vysokých cen jízdného v santiagském metru, ale protesty tažené přístavními dělníky a horníky, se ihned zaměřily proti privatizacím, vysoké nerovnosti v chilské společnosti i pravicové reakci zejména v represivních strukturách. V Ekvádoru ve stejné době po zrušení dotovaných cen pohonných hmot a po oznámení rozsáhlého plánu škrtů a neoliberálních reforem z dílny MMF vypukly stávky a masové protesty, které dokonce donutily prezidenta a vládu k útěku z hlavního města. Avizované škrty musely být zrušeny. V obou případech byla proti stávkujících a protestujících vedle policie nasazena i armáda a střety si vyžádaly stovky a tisíce zadržených a zraněných a desítky mrtvých. Další velké stávky proběhly i v Kolumbii a Brazílii.

Stávky představují bezesporu jednu z hlavních zbraní v arzenálu dělnické třídy v boji za její sociální, hospodářské i politické požadavky. V naší epoše nezřídka vidíme, že během stávek se mobilizují na podporu dělníků a spolu s dělníky v boji proti vládě a obecným podmínkám režimu i další segmenty společnosti, například studenti a obecně mládež, nebo pracující zemědělci. Ve skutečnosti taková spojení zaznamenal ve své době už Karel Marx a revolucionáři vždy chápali význam stávek nejen jako formy třídního zápasu na půdě továrny, závodu či odvětví, ale i jako formy celospolečenského protestu a organizace sil proti kapitalismu. Na druhé straně je třeba odmítnout i přístup, který stávkový boj klade na místo nebo dokonce do popředí před vyšší formy politické organizace (revoluční komunistická strana) a bojové akce (revoluční povstání) dělníků, pracujících a jejich spojenců. Níže proto přinášíme teoretické zhodnocení a ocenění významu stávek pro dělnickou třídu v úryvcích ze dvou prací V. I. Lenina, které jsou zároveň i polemikou s oportunistickým – liberálním i „levičáckým“ pohledem na roli stávek.

(…)

Stávky, jež pramení z vlastní podstaty kapitalistické společnosti, znamenají začátek boje dělnické třídy proti tomuto společenskému zřízení. Když proti bohatým kapitalistům stojí jednotliví nemajetní dělníci, znamená to úplné zotročení dělníků. Když se však tito nemajetní dělníci spojí, situace se mění. Žádné bohatství není kapitalistům nic platné, jestliže kapitalisté nenacházejí dělníky ochotné přidávat svou práci k jejich nástrojům a materiálu a vytvářet nové bohatství… Stávky nahánějí kapitalistům takovou hrůzu právě proto, že začínají podkopávat jejich panství.

 „Chce-li silné rámě tvé, všechna kola stojí“ – praví o dělnické třídě jedna z písní německého dělnictva. A vskutku: továrny, závody, statkářská hospodářství, stroje, železnice aj., to vše jako by byla kolečka jediného obrovského mechanismu; tento mechanismus těží různé produkty, zpracovává je a dopravuje, kam je třeba. Celý tento mechanismus uvádí do pohybu dělník, který obdělává půdu, těží rudu, vyrábí v továrnách zboží, staví domy, dílny, železnice. Odmítají-li dělníci pracovat, pak celému tomuto mechanismu hrozí, že se zastaví. Každá stávka kapitalistům připomíná, že skutečnými hospodáři nejsou oni, ale dělníci, kteří stále hlasitěji vyhlašují svá práva. Každá stávka připomíná dělníkům, že jejich postavení není beznadějné, že nejsou osamoceni…

 Každá stávka s sebou přináší spoustu strádání pro dělníka, a takového hrozného strádání, že je možné jej srovnat pouze s válečným utrpením: hladovění rodiny, ztráta výdělku, často zatčení, vypovězení z města, s kterým se sžil a kde má zaměstnání. A přes všechny tyto útrapy opovrhují dělníci těmi, kdo opustí všechny soudruhy a dohodnou se se zaměstnavatelem. Přes útrapy stávky pociťují dělníci sousedních továren vždycky pozvednutí nálady, když vidí, že jejich soudruzi započali boj. „Lidé, kteří snášejí takový odpor jednoho jediného kapitalisty, dokážou zlomit i sílu celé buržoasie“, řekl velký učitel socialismu Engels, o stávkách anglického dělnictva…

 Stávka učí dělníky chápat, v čem je síla zaměstnavatelů a v čem je síla dělníků, učí je uvažovat nejenom o jejich zaměstnavateli a nejenom o jejich nejbližších soudruzích, ale o všech zaměstnavatelích, o celé kapitalistické třídě a o celé dělnické třídě. Když továrník, který si získal miliony z práce několika generací dělníků, není ochoten ani k nejskromnějšímu přídavku ke mzdě anebo se dokonce pokouší ještě více snížit mzdu a když se dělníci postaví na odpor, vyhazuje na dlažbu tisíce hladových rodin, tu dělníci jasně vidí, že celá kapitalistická třída je nepřítelem celé dělnické třídy a že dělníci se mohou spolehnout pouze na sebe a na své sjednocení…

 Stávka však dělníkům otevírá oči nejen pokud jde o kapitalisty, ale i pokud jde o vládu a zákony… A vláda sama chápe velmi dobře, že stávky dělníkům otevírají oči, a proto se také stávek tak bojí a snaží se je stůj co stůj co nejrychleji udusit. Jeden německý ministr vnitra, který se zvláště proslavil tím, že všemi silami pronásledoval socialisty a uvědomělé dělníky, neprohlásil kdysi nadarmo před zástupci lidu: „za každou stávkou sílí a rozmáhá se v dělnictvu vědomí, že vláda je jeho nepřítelem a že se dělnická třída musí připravovat k boji proti ní za práva lidu.“

Stávky tedy dělníky učí spojovat se, stávky jim ukazují, že jen společně mohou vést boj proti kapitalistům, stávky učí dělníky přemýšlet o boji celé dělnické třídy proti celé třídě továrníků a proti absolutistické, policejní vládě. Proto také nazývají socialisté stávku „válečnou školou“, školou, ve které se dělníci učí vést proti svým nepřátelům válku za osvobození všeho lidu a všech pracujících od byrokratického útlaku a útlaku kapitálu.

Ale „válečná škola“ není ještě válka sama…, stávky jsou jen jedním prostředkem boje, jen jednou formou dělnického hnutí. Od jednotlivých stávek dělníci mohou a musí přejít, a skutečně ve všech zemích přecházejí k boji celé dělnické třídy za osvobození všech pracujících. Až se všichni uvědomělí dělníci stanou socialisty, tj. až budou usilovat o takovéto osvobození, až se spolu spojí po celé zemi, aby mezi dělnictvem šířili socialismus, aby dělníky učinili všem prostředkům boje proti jejich nepřátelům, až utvoří socialistickou dělnickou stranu bojující za osvobození všeho lidu od útisku vlády a za osvobození všech pracujících od útlaku kapitálu – teprve tehdy se dělnická třída plně přimkne k tomu velikému hnutí dělnictva všech zemí, které  sjednocuje všechny dělníky a pozvedá rudý prapor se slovy: „Dělníci všech zemí, spojte se!“

(V. I. Lenin; O stávkách, 1899)

Dělnická třída vystupuje v politické stávce jako vedoucí třída celého národa. Dělnická třída nehraje v takových případech pouze úlohu jedné z tříd buržoazní společnosti, nýbrž úlohu hegemona, tj. vedoucí síly, úlohu předáka, vůdce. Politické ideje, které se objevují v hnutí, mají celonárodní charakter, tj. dotýkají se základních, stěžejních podmínek politického života země… Na druhé straně bez hospodářských požadavků, bez okamžitého a bezprostředního zlepšení svého postavení nebude masa pracujících nikdy ochotna představit si všeobecný „pokrok“ země. Masa je pro hnutí získávána, energicky se ho účastní, vysoko je hodnotí a prokazuje hrdinství, obětavost, vytrvalost a oddanost velkému dílu jen tehdy, zlepší-li se hospodářské postavení pracujících. Jinak tom ani nemůže být, neboť životní podmínky dělníků jsou v „normálních“ dobách neuvěřitelně těžké. V boji za zlepšení životních podmínek se dělnická třída zároveň pozvedá morálně, duchovně i politicky, stává se schopnější uskutečňovat své veliké osvoboditelské cíle.

 Požadavek „přidat pár kopějek“ si nezasluhuje posměch, ale plného uznání!… Tento požadavek nezastírá nýbrž zdůrazňuje „zásadní charakter protestu“! Za prvé otázka zlepšení životní úrovně je také zásadní otázka, a za druhé, když protestuji ne proti jednomu, ale proti dvěma, třem atd. projevům útisku, neoslabuji, ale stupňuji svůj protest…. Jenom liberálové mohou protestovat proti „komplikování“ i docela „obyčejné“ stávky „zásadními požadavky“.

Není pravda, že „proplétání“ [hospodářských a politických stávek] by bylo chybou. Právě naopak! Bylo by nenapravitelnou chybou, kdyby dělníci nepochopili celou specifičnost, celý význam, nutnost a zásadní důležitost právě takového „proplétání“. Ale dělníci to naštěstí výborně chápou a s despektem odmítají propagandu liberálních dělnických politiků.

 …Ruský dělník je dostatečně politicky vyspělý, aby pochopil, jak velký celonárodní význam má dělnické hnutí. Je dostatečně vyspělý, aby pochopil, jak falešná a ubohá je liberální dělnická politika, a bude ji vždy s pohrdáním odmítat.

(V. I. Lenin; Hospodářská a politická stávka, 31. května 1912)