Kampaň Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS) proti levné práci patří k nejvýraznějším a nejviditelnějším aktivitám odborů v posledních letech. Jejím cílem je poukázat na obecně velmi neuspokojivé mzdové ohodnocení českých zaměstnanců v mnoha odvětvích jak veřejného tak soukromého sektoru. Alternativa zdola uspořádala ve čtvrtek 18. února „čajové posezení“ s ekonomickým expertem ČMKOS, Doc. Pavlem Janíčkem, během něhož se přítomní dočkali exkurze do světa neplnohodnotných pracovních pozic v České republice. A exkurze to byla velmi zajímavá.

Janíčko začal svoji prezentaci teoretickým úvodem o podstatě práce jako konkrétního, historického procesu vzájemného působení mezi člověkem resp. společností a přírodou. Práce přetváří přírodu a stává se zdrojem užitných hodnot a bohatství společnosti a zároveň člověka socializuje. V kapitalismu existuje konfliktní vztah mezi živou, bezprostřední prací a zvěcnělou prací (kapitálem), která si „osedlala“ živou práci a vykořisťuje ji, neboť si přisvojuje hodnotu, kterou živá práce (zaměstnanec) bezprostředně tvoří.

V současné době stojíme po manufakturní, průmyslové a postindustriální (digitalizované) ekonomice před tzv. ekonomikou 4.0 opřenou o globální komunikační sítě, přenosné kybernetické systémy a decentralizované cloudové struktury. Zatímco předchozí revoluce a transformace společenské produkce, které samozřejmě nelze chápat jako pouhý proces technologické inovace, přinesly poptávku po masové pracovní síle, současné trendy v nejvyspělejších ekonomikách směřují podle všeho spíše k tzv. společnosti bez práce. Hojně se mluví o práci jako nedostatkovém statku a skloňuje se i možnost nahrazení zaměstnanecké mzdy vyplácením nepodmíněného základního příjmu, který nebude vázán na pracovní výkon. Janíčko se nicméně vyslovil spíše jako jeho odpůrce, neboť se obává negativ absence socializačních aspektů pracovní činnosti a vzrůstu parazitismu.

V následujícím výkladu se Janíčko dostal od teorie blíže ke konkrétnímu popisu příkladů rozpadu „klasické“ fordistické nebo lze říct obecně tovární práce a nárůstu nejistoty a flexibility ve vykonávání činnosti chápané z hlediska systému (a vnitřních potřeb jeho udržení a expanze) jako produktivní. Poslední desetiletí jsme svědky ústupu toho, co evropské odbory označují pojmem dobrá/plnohodnotná práce. Jedná se o pracovní pozice s jistotou zachování místa, bez diskriminace, s možností osobního rozvoje, sociální ochranou a možností organizovat se k hájení vlastních zájmů.

Pozice Evropské odborové konfederace mluví i celoživotním vzdělávání, spravedlivé mzdě ba i o spravedlivých trzích práce. K tomu je ovšem nutné podle mě dodat, že z hlediska kapitalismu žádná spravedlivá mzda neexistuje a „spravedlivé trhy“ jsou pak vůbec oxymóron – pracovní síla je v kapitalismu pouhé zboží a jeho produkce a reprodukce podléhá všem imperativům kapitalistického trhu včetně snahy o snižování nákladů (mezd a veškerých sociálních, bezpečnostních nebo ekologických standardů), plýtvání (nezaměstnanost, nevyužití získané kvalifikace) atd. Naopak v souvislosti s široce diskutovanou otázkou migrace byla zajímavá zmínka, že vedle nebo spíše místo „práva na pohyb“ pracovní síly by měly levice a odbory především hájit „právo pracovní síly zůstat“ ve smyslu kladení požadavku a vedení boje na důstojné pracovní podmínky a vyšší mzdy všude po celém světě – a to se týká textilek v Bangladeši zrovna jako skladišť a supermarketů v České republice.

Skutečností je, že v Evropě v posledních desetiletích přibývá v souvislosti se zánikem velkých podniků s dlouhodobými pracovními pozicemi a silnou odborovou organizovaností neplnohodnotná/prekérní práce. Stále více zaměstnanců se potýká s malou nebo žádnou jistotou udržení pracovního místa, nízkými a nejistými příjmy (fenomén tzv. pracující chudoby), nízkou sociální ochranou, špatným zajištěním bezpečnosti práce a zaměstnáním na pracovištích, kde nepůsobí odbory.

Janíčko připomněl některé tradiční a některé nové formy této neplnohodnotné práce, tak jak se v poslední době rozvíjejí v Evropě. V České republice patří k „nejprovařenějším“ fenoménům nepochybně tzv. švarcsystém, kde zaměstnanec do kontraktu se zaměstnavatelem formálně vstupuje jako samostatně pracující živnostník (OSVČ). Přes výslovný zákaz Zákoníkem práce jde stále o velmi rozšířenou praxi. Neméně se v posledních letech etablovalo zaměstnání přes pracovní agentury a pracovní poměr na dobu určitou.

Podle Janíčka se s výše zmíněnou digitalizací ekonomiky dá očekávat vytvoření resp. expanze dalších, „postmoderních“ forem neplnohodnotné práce, např. sdílení zaměstnanců vícero zaměstnavateli (bez sociální odpovědnosti kohokoliv z nich); „portfoliová práce“, kde zaměstnanec na dílčí úvazky vykonává různou práci podle momentální potřeby zaměstnavatele, pohotovostní práce „na zavolání“ s nulovým garantovaným úvazkem a dokonce i tzv. crowdsourcing s internetovými databázemi zcela atomizovaných jednotlivců na volné noze rozprostřených po celém světě sedících „u sluchátka“ připravených splnit zadaný úkol s nejnižšími možnými náklady.

Z hlediska této ekonomiky 4.0 byla vyčíslena nejohroženější pracovní místa, a to zejména v oblasti účetnictví, na úřadech, mezi pokladními, prodavači vstupenek a jízdenek, v lesnictví, na pozici sekretářek apod. Naopak nejméně jsou údajně ohroženi řídící pracovníci obchodu, lékaři, zdravotní sestry, profesoři a pedagogové škol vyšších stupňů, přičemž jako vysloveně perspektivní obory se jeví piloti dronů, „3D opraváři“ (obsluha 3D tiskáren schopná na místě tvořit a nahrazovat netypické součástky) a recyklátoři či tzv. těžaři odpadků.

Závěrem přednášky se Janíčko dotkl konkrétní situace v České republice. Trend nárůstu neplnohodnotné/prekérní práce je bohužel bezpochyby patrný i zde. Tak podíl OSVČ na zaměstnanosti kontinuálně, byť relativně pomalu roste již od konce 90. let: v roce 2000 činil 10,3 %, v roce 2005 11,6 %, v roce 2010 13,5 % a v roce 2014 14,1 %. Jde o vyšší podíl než má Evropská unie jako celek ale dokonce než má „Mekka kapitalismu“ USA. Pozice OSVČ je v řadě směrů, zejména pokud jde o zdanění, bezdůvodně zvýhodněná oproti zaměstnancům s odpovídajícím negativním dopadem na systém veřejného zdravotnictví a starobních důchodů a celkovou mzdovou úroveň v zemi.

Podobně roste i podíl částečných úvazků: v roce 2005 činil 4,9 %, v roce 2010 5,9 % a v roce 2014 6,4 %. V rámci EU jde sice v tomto případě o výrazně podprůměrné hodnoty (např. v Německu jde o 27,6 % a v Holandsku dokonce o 50 % úvazků!), ale nepříznivý trend je zřetelný a odbory (s výjimkou snad zaměstnání osob na rodičovské dovolené) se mu snaží čelit. Také počet agenturních zaměstnanců pracujících obvykle za nižší mzdy, bez zaměstnaneckých benefitů a s větší nejistotou udržení pracovní pozice v Česku kontinuálně roste od roku 2009, nejvíce pak ve službách.

V diskusi padla řada dotazů na možnosti čelit těmto negativním trendům jak legislativně, např. úpravou zdanění OSVČ ve srovnání se zaměstnanci, posílením pozic odborů ve vyjednávání kolektivních smluv, vyhlašování stávek, definováním přítomnosti odborů na pracovišti jako veřejného zájmu s dopadem na přístup k veřejným zakázkám apod., tak cestou kampaní jako je například v úvodu zmíněná kampaň ČMKOS proti levné práci. Ta, jen tak mimochodem, zatím prý vedla k nárůstu odborově organizovaných zaměstnanců v České republice o zhruba 15 tisíc osob, což je jistě úspěch. Otázkou je, nakolik přitáhla do odborů zaměstnance na pracovištích, kde odbory již působí, a nakolik zasáhla právě místa, kde kvete prekarizovaná práce, kde pracují zejména agenturní zaměstnanci, mládež s nízkou kvalifikací a krátkou dobou praxe apod.

Otázek bylo mnoho a čas určený na diskusi se rychle vyčerpal. Všichni účastníci shledali debatu s odborovým ekonomem Janíčkem za velmi podmětnou. V každém případě však téma jako takové vyčerpáno a uzavřeno rozhodně nebylo, a to nejen z hlediska teorie ale především z hlediska živé praxe. Vždyť nejen boj za bezprostřední zlepšení pracovních podmínek, ale také dlouhodobý boj za osvobození práce z područí kapitálu a diktatury trhu je přece úkolem každého z nás.

Článek vyšel v časopise Solidarita.