Minulý týden projednávala poslanecká sněmovna novelu školského zákona, která má za cíl změnit způsob financování regionálního školství. Stávající systém financování podle počtu žáků se neosvědčil a negativně přispěl ke snížení kvality vzdělávání. V jeho důsledku je na střední školy přijímán každý uchazeč, aniž by měl potřebné znalosti a zájem o obor, jen aby škola získala co nejvíc peněz. Vede k výrazné nerovnosti financování škol a výše platů pedagogických i nepedagogických pracovníků mezi jednotlivými kraji. Mnozí ředitelé tak jsou nuceni dofinancovávat platy z nenárokových složek, zároveň nevědí, s jakou částkou mohou počítat, což komplikuje organizování a plánování vzdělávacího procesu.

Novela by měla tyto chyby napravit, odstranit nerovnosti v odměňování, zajistit předvídatelnost a zohlednit nejen počet žáků ve třídě, ale především to, co je potřeba odučit, včetně personálního zabezpečení. Zároveň by se měly zafinancovat školy v malých obcích a malotřídky tak, aby byla zajištěna dostupnost vzdělání a současně aby se zabránilo dalšímu vylidňování venkova. Do jaké míry se to podaří, bude záležet, mimo jiné, i na celkovém objemu peněz, které do rezortu půjdou.

Co však novela neřeší, to je financování soukromých a církevních škol. Pokud jde o školy soukromé, jejich financování řeší jiný zákon, jehož novelu, která má výši dotací soukromým školám snížit, v těchto dnech za KSČM předkládáme. Financování církevního školství však do školského zákona spadá. A protože jsem přesvědčena, že se stát musí postarat v prvé řadě o kvalitu, dostupnost a financování veřejného školství, předložila jsem pozměňovací návrh, aby církevní školy ze státního rozpočtu financovány nebyly. Nevím, proč bychom v České republice, kde se většina lidí k žádnému náboženství nehlásí, měli dávat 1,5 miliardy ročně plus další účelové dotace církvím na jimi zřizované školy. Ať si to zaplatí z té krádeže tisíciletí, demagogicky nazvané restituce. Ať si to zaplatí z těch 59 miliard a z majetku za 75 miliard, který byl sebrán lidem, kteří, spolu s předešlými generacemi, bohatství této země vlastní prací vytvořili.

Nenasytnost a hrabivost církví a nezná mezí. Jejich touha po penězích, majetku, památkách, pozemcích, polích, rybnících a lesích je zřejmá z množství žalob, o nichž můžeme denně číst v novinách. Před jejich chamtivostí není uchráněn ani Pražský hrad. Rozpínavosti, především církve římskokatolické, vychází přeochotně vstříc i veřejnoprávní televize, která denně zařazuje do své programové nabídky rozhovory s církevními hodnostáři, mše a „sváteční slova“. Zkreslování dějin, propagace náboženství, lživé dokumenty o údajném postihu věřících ze strany „komunistického“ režimu, to je špinavá stoka lží, kterou si všichni platíme v rámci televizních poplatků. Ovšem komu tato televize ve skutečnosti slouží?