Jedenáctého května vypukla v Mariupoli, kde stále ještě doutnaly ohořelé budovy, další bouře. Tou „bouří“ byla masivní zteč volebních místností, kde se hlasovalo o statusu Doněcké oblasti. Z ní se před našima očima stala Doněcká lidová republika. Šlo o otevřené hlasování. Celý svět mohl vidět dlouhé špalíry lidí, kteří chtěli volit. Lidé trpělivě stáli v májovém dešti a čekali na možnost odevzdat svůj hlas v referendu, které se poprvé za mnoho let odehrálo na území, které je stále ukrajinským teritoriem. Každý souhlasí, že se objevilo opravdu jen málo pozorovatelů, kteří by vážně zpochybňovali výsledky vůle mariupolských občanů. Tato vůle byla již předem dána v důsledku strašlivých událostí, kterým město čelilo 9. května.

Během posledních let se občané Mariupole nestavěli k volbám zrovna aktivně, ať už šlo o rutinní prezidentské „zápasy“ nebo sezónní boje papalášů o jejich právo položit své tlusté zadky na kožená parlamentní křesla. Lidé chodili k těmto volbám zdráhavě, s nízkou účastí a v naprosté nevíře nad tím, že vhození lístku do urny může jakýmkoliv způsobem zlepšit život obyčejných lidí v dělnickém městě u Azovského moře. Pravda, volili Janukovyče. Byla to „dobrovolně povinná“ volba při výběru z ničeho a podle pokynů ředitelů závodů. O žádném entusianismu nemohla být navzory veškerému úsilí specialistů na PR, drahým volebním spotům v hlavních časech nejsledovanějších televizí ani moři billboardů ani řeč. Zdejší lidé nevěřili „svému grázlovi“ z Mežgorije o nic víc než jeho „cizím“ předchůdcům.

Nyní se všechno změnilo. Jsou za to odpovědní dva lidé – současný ministr vnitra Arsen Avakov a miliardář Igor Kolomojský, který dostal právo vládnout Dněpropetrovské oblasti. Tihle dva dosáhli toho, co se nepodařilo žádnému z šarlatánů minulých volebních kampaní. Avakov a Kolomojský doslova dotáhli desetitisíce a statisíce občanů Mariupole a miliony svých spoluobčanů z jiných měst Luganské oblasti a Donbasu k referendu. Použitím vojenských sil proti civilistům zajistili, aby lidé volili pro nezávislost Doněcké i Luganské lidové republiky.

Recept na vysokou volební účast je jednoduchý. Kyjevský režim si ji zajistil použitím obrněných vozidel a ozbrojených krajně pravicových žoldáků soukromé armády „pro-ukrajinského“ gubernátora a oligarchy. Střelba v centru města, které nepoznalo boje od roku 1944, vypálení budov, zabíjení a mrzačení občanů na mírumilovné demonstraci za připomenutí obětí války, kteří se sami stali oběťmi – to vše okamžitě uspíšilo rozhodnutí občanů města a jihovýchodních oblastí.

Ještě včera chtělo být mnoho těchto lidí součástí Ukrajiny – a stále chce. Ale dnes už nemohou a nechtějí poslouchat rozkazy nikým nezvolených uzurpátorů z Kyjeva, kteří poslali tanky proti vlastním lidem a rozpoutali tak krvavou občanskou válku. Výsledek referenda je zřejmý; a viníky opravdu nejsou známí „Putinovi agenti“. Kreml pouze dovedně využívá agresivní militaristické politiky junty. O výsledku rozhodl horor z Oděsy, kde pravicoví fotbaloví ultras zaživa upálili místní nespokojené občany; O výsledku rozhodla nesmyslná a naprosto neúčinná vojenská operace proti Slavjansku a Kramatorsku, kde každým dnem umírají lidé; O výsledku rozhodli vraždy v centru Mariupole a banditský útok na pokojný Krasnoarmějsk, kde Kolomojského střelci zastřelili dva místní rezidenty, aby jim zabránili volit v referendu.

Avakov, Kolomojský, Turčinov, Jatseňuk – tak to jsou jména lidí, jména separatistů z kanceláří v Bankovní ulici, kteří úspěšně zagitovali obyvatele Donbasu a vlastně je až donutili zvolit si život v nezávislých republikách. Pokud budou ve své zločinné válce proti spoluobčanům pokračovat, žádná síla už tyto republiky neudrží v rámci země, kterou nacionalistická vláda rozbila na kusy.