Volby v Řecku a ve Francii, ale také německé krajské volby v Severním Porýní-Westfálsku odráží evropský posun doleva a rostoucí polarizaci společnosti. Ve všech třech případech levicové strany buď přímo odporovaly (SYRIZA v Řecku) fiskální dohodě a Evropskou unií zaváděnému programu, pokrytecky nazývaným záchranným balíčkem, nebo volaly (socialisté ve Francii, SPD v Německu) po jeho „pozměnění“ keynesiánským „programem růstu“ a daní z uskutečněných obchodů, uvalenou na finanční trhy.

V Řecku z toho nejvíce profitovala koalice menších radikálně levicových skupin a levých reformistů SYRIZA, ve Francii Hollandovi socialisté, v Německu Sociálně demokratická strana Německa (SPD). Současně nárůst podpory Zlatého úsvitu v Řecku a Národní fronty ve Francii ukazuje skutečné nebezpečí fašismu a rasismu, nebude-li hnutí pracujících schopno přijít s vlastním řešením krize.

Řecko

Řecké předčasné parlamentní volby z 6. května přivodily dosavadním vládním stranám, konzervativní Nové demokracii (ND) i sociálně-demokratickému PASOKU, těžké ztráty. Tyto dvě strany se v posledních 40 letech střídaly u moci a v drtivé většině voleb bez problémů získávaly většinu hlasů. ND sice s 18,9% skončila na prvním místě, avšak oproti volbám z roku 2009 (33,5% hlasů) ztratila podporu veřejnosti ve výši 14,6 p. b. PASOK přišel oproti předchozím volbám (43,9% hlasů) o ohromných 30,7 p. b. a se s 13,2% se propadl až na třetí místo. Poměrně málo hlasů (8,41%, nárůst 0,9 p. b. oproti roku 2009) dostala i Řecká komunistická strana (KKE), tradiční strana militantní, průmyslové sekce řeckých pracujících. Levicová strana SYRIZA, odmítající škrty, naopak zažila raketový vzestup, když s 16,7% skončila na druhém místě, představující téměř čtyřnásobný nárůst oproti roku 2009 (4,6%).          

Žádná ze stran však nebyla schopna sestavit vládu. Nepodařilo se to jak Nové demokracii (ani s nedemokratickým bonusem 50 křesel pro vítěze) s PASOKEM, tak straně SYRIZA s dalšími levicovými subjekty. KKE se zmohla pouze na radikální fráze a pod záminkou, že by šlo o „buržoazní vládu“, se stala překážkou sestavení levicové koalice odmítající škrty. Na 17. června byly tedy naplánovány další předčasné volby.           

V nich na prvním místě opět skončila Nová demokracie, tentokrát s větší podporou 29,66% hlasů a 129 křesly. SYRIZA nicméně také získala ještě více (26,89%, 71 křesel) než ve volbách ze začátku května a zažila opětovný vzestup. PASOK zase o něco ztratil, když jako třetí získal pouhých 12,28% (33 mandátů). Do parlamentu se podobně jako v květnových předčasných volbách dostaly ještě další strany – pravicový, nacionalistický odštěpek od Nové demokracie Nezávislé Řecko (20 křesel), neonacistický Zlatý úsvit (18 křesel), seskupení odpadlíků od PASOKu a strany SYRIZA Demokratická levice (17 mandátů) a stalinistická KKE s 12 poslanci.

Hlavním tématem voleb byl současný krizový stav Řecka a s ním související půjčky od MMF a EU. Strašilo se katastrofickými scénáři jako opuštění eurozóny a krach Řecka v případě vítězství levice, odmítající podmínky půjček. Značná část voličů se ale nenechala zastrašit. V ulicích ukázala svůj odpor proti škrtům i znechucení z bídné sociálně-ekonomické situace a dala svůj hlas silám odmítajícím škrty. I přesto výsledky voleb stačí Nová demokracii spolu s PASOKEM a Demokratickou levicí k sestavení vlády, která bude pokračovat v politice podle memoranda, diktované západními elitami.  

Podmínky půjčky, formulované v tzv. memorandu, představují tvrdá úsporná opatření. Druhý „záchranný balíček“ půjček Trojky (MMF, EU, ECB) ve výši 130 mld. eur už přes dva roky způsobuje utrpení obyčejným Řekům. Požadavek evropských autorit, doufajících v „proevropskou“ vládu neboli vládu utahování opasků neprivilegovaným, představuje schválení škrtů 11,5 mld. eur pro roky 2013 a 2014. A to v době, kdy je Řecko pátým rokem v recesi (v roce 2011 pokles HDP o 7,5%) a kdy desítky tisíc malých a středních podniků čelí bankrotu (např. zakázky ve stavebnictví poklesly v roce 2011 o polovinu).          

Za takových podmínek samozřejmě dochází k poklesu životní úrovně drtivé většiny obyvatel Řecka. O asi 30% klesly platy pracujícím ve státním sektoru, o 20% se snížila minimální mzda, 10% dospělé populace nemá žádný příjem. V kraji Atény se odhaduje 20 tisíc bezdomovců a 200 tisíc lidí závislých na výdejnách polévky. Samostatnou kapitolou jsou činy lidí v bezvýchodné situaci, jako napadení na úřadech práce nebo sebevraždy starších lidí dohnaných životními podmínkami a nejistou budoucností až k takovému kroku, jakým je sebe-upálení.          

Pracující byli na několika místech v podstatě situací donuceni k převzetí firem pod vlastní kontrolu, aby na jedné straně pokračoval chod podniku a prodej produktů, a na druhé, aby nebyli propuštěni a dostali výplaty. Asi nejznámějším takovým místem je nemocnice v zhruba 25 tisícovém městě Kilkis, kde se k jejímu převzetí pod kontrolu pracujících připojili sestry, doktoři, zdravotnický i dělnický personál. Obdivuhodná je akce 4500 ocelářů, setrvávajících 6 měsíců ve stávce. 

Výše popsané musejí řadoví Řekové snášet za povyku médií (opravdu se vyznamenaly Der Spiegel nebo německé vydání Financial Times, pozadu ale nezůstávají ani české sdělovací prostředky), čelných politiků (zvláště německá kancléřka Merkelová) a představitelů kapitalistických institucí (prezident EU Van Rompuy, člen vedení ECB Asmussen, šéfka MMF Lagardeová atd.) o dluhové problematice, nevybírání daní, přebujelém státním sektoru, žití si nad poměry, vysokých sociálních výdajích a transferech státu nebo nízké produktivitě údajně líných Řeků.

Přitom jsou tyto pohádky dávno vyvrácené. Řecko je zemí na geografické periferii Evropy. Rozkládá se na množství ostrovů, kde žije třetina obyvatel. 80% země tvoří hory nebo kopce. Tyto faktory hodně ztěžují zajištění vhodné infrastruktury a limitují výběr daní, důležitých pro příjmy státního rozpočtu. To ještě zesiluje situaci strukturálně slabé ekonomiky s množstvím malých, hůře kontrolovatelných podniků, kde chybí výrazný hospodářský tahoun, velký průmysl (průmysl a energetika tvoří méně než 15% HDP).     

Údajně přebujelý státní sektor často funguje jako zaměstnavatel poslední záchrany, jiná odvětví by totiž mnohdy lidi nezaměstnala. Jak by asi vypadala už dříve tak značná nezaměstnanost? Ordinované škrty pracovním místům rozhodně nepomohly. V současnosti se uvádí 21% nezaměstnanost, kdy je bez zaměstnání a zároveň v podstatě bez šance ho sehnat přes 1 mil. lidí. Nezaměstnaných je více jak polovina mladších 25 let a 35% žen.       

Ti, kteří mají to štěstí, že o zaměstnání nepřišli, rozhodně nezahálejí. Řekové za celý svůj život odpracují nejvíce čistého času ze všech Evropanů, do důchodu odcházejí déle než např. Češi. V produktivitě práce překračují průměr Evropské unie.        

Celkové výdaje na sociální ochranu řeckých obyvatel klesaly už v roce 2005 za vlády Nové demokracie a v porovnání s celou EU byly podprůměrné. Podprůměrné hodnoty vykazují i výdaje na vědu a výzkum nebo důchody, nízké jsou také výdaje na školství. Naopak vysoce nadprůměrnými prostředky stát podporoval armádu.     

Řecko je ale především součástí světového kapitalismu. Nazírat na Řecko pouze národní optikou je značně omezené. Finanční a ekonomická krize, ve které se zrcadlí krize globálního kapitalismu, udělala i v Řecku své. Rozpory kapitalismu doléhají na tento stát velmi silně. Bohaté státy – jejich podniky a banky – i zde prosazují své zájmy bez ohledu na negativní dopady na řeckou ekonomiku a postavení obyčejných Řeků. Výhody německého a francouzského kapitálu oproti strukturálně slabé ekonomice způsobují kontinuální úpadek v produktivním průmyslu Řecka, umocňovaný ještě outsourcováním produkce do nově se formujících trhů mimo EU.       

Růst zadlužení určitě není v zájmu Řecka a už vůbec ne jeho obyčejných obyvatel. Zajištění prodejů pro německý exportní průmysl a zisky z investičního kapitálu vedoucí k roztáčení dalšího kola dluhů představují pro německý kapitál stabilní zdroj zisků. Řecká krize mimo jiné také zhoršuje kurz eura vůči dolaru, což je samozřejmě výhodné pro zmiňované německé exportéry.           

Ještě nesmyslnější, zhoubný, avšak kapitalistické logice vlastní je vliv spekulantů a soukromých ratingových agentur, negativně ovlivňujících ekonomiky jednotlivých států. Známé a paradoxní je také působení poradců Goldman Sachs v oblasti tzv. kreativního účetnictví, čachrujících s hospodářskými výstupy.

Situace v Evropě       

Přestože ve vyděračských, druhých řeckých mimořádných volbách tohoto roku zvítězila pravicová Nová demokracie, schopná s dalšími partnery sestavit vládu škrtů, levice oproti volbám z roku 2009 zaznamenala značný úspěch. SYRIZA, opírající se velkou část veřejnosti, odmítající úsporná opatření, získala o pouhých 2,77 p. b. méně než vítěz voleb. Podobně ve Francii nejprve prezidentské a po té parlamentní volby ukázaly velkou podporu veřejnosti levici.

Společenský posun doleva je výsledkem neschopnosti vládnoucí třídy „vyřešit“ ekonomickou, sociální a politickou krizi, zasahující celý kontinent jako integrální součást krize globálního kapitalismu se svým počátkem v letech 2008 – 2009. Tato krize zůstává také „nevyřešena“. Příslušnými opatřeními, jako je masivní pomoc bankám a záchrana vysoce monopolizovaného kapitálu, se Spojené státy, EU a další bohaté země snaží předejít zhroucení systému jako celku. Avšak neodstraňují příčinu krize – nadakumulaci kapitálu historických rozměrů a klesající míry zisku, spíše posilují jejich explozivní charakter. Spekulativní vlny proti euru a státní dluhy mohou být vyřešeny jedině „násilně“, obrovským ničením přebytečného kapitálu.

Ze samé podstaty současného kapitalismu, jakožto systému soutěžících kapitálů a národních států, je nemožné vyřešit krizi „harmonickým“ způsobem. Může být vyřešena jedině bojem. Bojem mezi kapitály a národními vládnoucími třídami, „řešícími“ krizi vývozem kapitálu do ostatních zemí na jedné straně, a na druhé bojem o přerozdělení globální ekonomiky, za které přinutí zaplatit pracující, chudé a tzv. střední třídy.       

Evropa se stala ústředním bodem krize, protože EU je, navzdory množství kroků vedoucích k její harmonizaci jako ekonomického a politického subjektu, stále v podstatě federací národních států. Německo jako nejsilnější hráč EU chce reorganizovat Evropu (EU i eurozónu) do podoby bloku pod svou kontrolou, jakýmsi „dvorkem“ pro uskutečňování svých zájmů. K tomu ale potřebuje podřízení si ostatních zemí. Klíčem je spojenectví s Francií, která se domáhá rovného postavení ve „vládnutí“ Evropské unii.          

Jižní Evropa je zasažena hlubokou a trvající recesí, HDP Francie stagnuje. Na druhé straně v Německu a dalších zemích střední a severní Evropy je recese nepravděpodobná, což však může změnit silná krize eura. Jinými slovy, globální recese vede v Evropě k větší nerovnosti, která se bude pravděpodobně prohlubovat. 

V tomto kontextu německá vláda za pomoci Sarkozyho kabinetu a institucí EU začala zavádět tvrdá úsporná opatření a požaduje „deregulaci trhu práce“, v jižní Evropě zvláště. Dosáhly také mnohem větší politické kontroly Řecka a Itálie pomocí „proevropských“, škrty podporujících vlád. Tyto kroky musí být chápány jako součást strategického směřování německého (a francouzského) imperialismu ke svému cíli – změně EU resp. eurozóny na blok pod svoji ekonomickou a politickou kontrolou. To vysvětluje neústupnost Merkelové, trvání německých vlád na tvrdých úsporných opatřeních, ale také jejich odhodlání zachovat euro a eurozónu.        

„Fiskální dohoda“ je cenou, kterou elity požadují po jižní Evropě. Jde o ostrý úsporný program a plán institucionalizovat přímou kontrolu státních rozpočtů ze strany orgánů EU, ústící v bezprostřednější kontrolu ze strany Německa.   

Nicméně dohoda je vzdálena tomu, být „řešením“ krize. Především zvýhodní německý kapitál a uvrhne jižní Evropu do ještě hlubší ekonomické krize a závislosti. To prohloubí nerovnost v EU a eurozóně směrem k jejím limitům a dost možná i za ně. To by vyústilo v „nekontrolovatelný bankrot“ a odstoupení Řecka a asi i dalších zemí od společné měny i obrovské spekulativní vlny proti Španělsku a Itálii. „Fiskální dohoda“ je organizována také v rámci současných institucí EU, které v delším období Německo a další imperialistické mocnosti potřebují překonat a nahradit bezprostřednější formou kontroly a vlády, aby se z EU stala politická a vojenská mocnost v globálním měřítku. Zavedení společných evropských dluhopisů by bylo významným krokem v tomto směru. V současnosti to ale Německo odmítá údajně kvůli ústavní problematice, v podstatě však z toho důvodu, že nechce „větší integraci“ dřív, než bude mít zaručenu dlouhodobou kontrolu.        

Tyto hluboké vnitřní rozpory EU a eurozóny nejsou způsobeny tak rozšířenou „chamtivostí“ a „krátkozrakostí“, ale spíše vyjadřují hlubokou rivalitu mezi evropskými vládnoucími třídami a jejich neschopností skutečně sjednotit Evropu. „Sjednotit“ ji mohou jedině podřízením si slabších zemí a tvrdými útoky na postavení pracujících, tzn. pouze opatřeními vedoucími k rozpolcené „jednotě“, napjaté situaci, hrozbě dezintegrace a rozpadu v budoucnosti.     

Tato politika vyvolala vlny odporu a mobilizace obyčejných lidí v mnoha evropských zemích, zvláště v jižní Evropě, ale také ve Francii, Irsku a České republice. V Řecku odstartovala revoluční období.

V Německu a dalších zemích působilo zavedení eura jako stimulant růstu, zlevňující vývozy. To umožnilo určité ústupky pracujícím, zvláště těm lépe situovaným, ze strany elit. Odboroví vůdci a představitelé tradičních sociálně-demokratických stran tak byli schopni znemožnit boje a současně znovunabýt kredit mezi odborově organizovanými a lépe situovanými pracujícími.            

Zatímco se Merkelová a německá vláda prezentují jako tvrdé a neústupné v otázce „fiskální dohody“, nevyhnou se určitým ústupkům. Požadavek Hollanda na „růstový balíček“ není přijímán pouze většinou evropských sociálně-demokratických stran a velkými odborovými federacemi, ale také odráží zájmy množství evropských vlád a kapitalistů, kteří v současné recesi potřebují zvýšit státem sponzorovanou poptávku. Některé takové ústupky jsou vhodné i pro francouzské elity. Dělat ústupky musí i Merkelová, aby si zajistila podporu obou německých komor parlamentu – tedy i podporu ze strany SPD – pro podpis smlouvy.            

Hollande slibuje voličům „konec úsporných opatření“, vůdci SPD volají po „růstových balíčcích“, Mezinárodní odborová konfederace (ITUC) vyzývá k růstu mezd napříč Evropou. Tito reformističtí vůdci však nedělají nic pro mobilizaci pracujících mimo zaběhnutý systém voleb a symbolických „dní akcí“ několika desítek tisíc účastníků. „Pozměnit fiskální dohodu“ nebo ji „doplnit“ daňovou reformou a stimulačním balíčkem, pro ně znamená především vyjednávání nad termíny programů kapitalistických vlád Evropské unie, zvláště té německé a francouzské. Nicméně jejich požadavky současně odráží očekávání velké části pracujících o ochraně a sociálních opatřeních nebo získání podílu na ekonomickém růstu v bohatších zemích.

Jak dál?         

Cesta vyjednávání se zástupci podnikatelské sféry a s jejich pravicovými vládami, přistupování na jejich hru a politiku úsporných opatření ovšem nevede k zabezpečení pracujících a chudých, ani k uspokojení jejich potřeb. Příčiny krize nechává nevyřešeny a vede pouze k opakujícímu se scénáři dopadů krize na neprivilegovanou většinu obyvatel.            

Naopak je třeba se postavit politice privatizací, nezaměstnanosti a sociálních škrtů. V Řecku je situace nejvyhrocenější. SYRIZA čelí výzvě, jak přetavit masivní volební podporu v sílu na pracovištích a v ulicích, která by odstavila vládu škrtů od moci. Vláda si ale nebude nic dělat z nekoordinovaných protestů, 24 nebo 48hodinových stávek. Je nutné vytvořit akční jednotu sil odmítajících škrty. Na každém pracovišti, v každém větším či menším městě a v každé aténské čtvrti je potřeba svolat shromáždění, kde by se diskutoval a volil postup směřující k úplnému odmítnutí škrtů, ordinovaných novou vládou a tandemem EU-MMF. Skutečně je zabolí jen časově neomezená generální stávka, koordinované masové protesty v ulicích a akce občanské neposlušnosti, které mají šanci zastavit program úsporných opatření ve prospěch bohatých a odstavit vládu škrtů od moci.           

Pracující v Řecku, ale i dalších zemích by se neměly nechat oklamat apelem „socialistických“ vůdců na zavedení těch „správných“ reforem, příp. jejich pozměnění „prorůstovými“ opatřeními. Vždy by se měli ptát: Ve prospěch koho se reformy zavádí a kdo způsobil krizi? Nebyli to pracující ani chudí. Proč tedy právě na ně přenášet náklady krize údajně potřebnými reformami? Ať za krizi svého systému zaplatí bohatí, jejich nenasytné korporace a banky.          

Proto je nutné důsledně trvat na odmítnutí škrtů. A požadovat to i po oficiálních levicových a odborářských vůdcích, v rozhodujících situacích kolísajících pod mediálně-politickým a ekonomickým tlakem nebo od počátku směřujících ke zradě. Pokud by volební úspěchy levicových stran vedly k pasivitě jejich řadových přívřženců a ke spolehání se na reformistické lídry, hrozí, že se v době polarizace společnosti přelije nespokojenost v podporu fašistům. Nechť jsou tedy výsledky voleb počátečním bodem aktivizace zdola, neústupnosti škrtům, společných bojů proti dopadům krize a proti kapitalistickému systému, který toto vše způsobuje.

Na základě diskusního setkání Místní skupiny NAL Liberec s pomocí zdrojů www.fifthinternational.org zpracoval              

Daniel Zamrazil