V Šarm el-Šeichu probíhá setkání COP27. Přestože válka na Ukrajině a volby v polovině období ve Spojených státech přesunuly naše bezprostřední zaměření od boje proti globálnímu oteplování, zůstává tento problém ústředním zájmem naší epochy. Zprávy naznačují, že se nám nejen nedaří plnit cíle v oblasti změny klimatu, ale s velkou ztrátou za nimi zaostáváme. Ještě horší je, že emise metanu rostly mnohem rychleji, než jsme věděli, a představují stejnou hrozbu změny klimatu jako oxid uhličitý. Metan přetrvává v atmosféře kratší dobu, ale pozorován po dobu 100 let, je to silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý.

Výsledkem je téměř jistě to, že nesplníme náš cíl omezit nárůst globální teploty na 1,5 stupně Celsia. Pokud nebudeme jednat brzy, bude těžké dosáhnout i dvoustupňového cíle. Tímto tempem se díváme na nárůst teploty o 2,5 až 3 stupně a devastaci naší civilizace. Dopad bude mnohem horší v rovníkových a tropických oblastech, kde žije většina světových chudých.

Tento článek se zabývá dvěma problémy. Jedním je přechod od uhlí k zemnímu plynu jako přechodnému palivu a druhým je výzva skladování elektřiny, bez níž nemůžeme přejít k obnovitelné energii.

Vyspělé země – Spojené státy a Evropská unie – ve velké míře vsadily na zemní plyn neboli metan jako přechodné palivo místo uhlí. Na schůzce COP-26 v Glasgow učinili z uhlí klíčovou otázku a přesunuli pozornost od svých emisí skleníkových plynů k těm produkovaným Čínou a Indií jako velkých spotřebitelů uhlí. Předpokladem používání zemního plynu jako přechodného paliva je, že jeho dopad na skleníkový efekt je pouze poloviční než u uhlí. Emise metanu také trvají v atmosféře kratší dobu – asi 12 let – než se přemění na oxid uhličitý a vodu. Druhou stranou je, že jde o mnohem silnější skleníkový plyn. Jeho účinky jsou za 100 let 30krát vyšší než u ekvivalentního množství oxidu uhličitého. Takže i mnohem menší množství metanu má mnohem významnější dopad na globální oteplování než oxid uhličitý.

Špatnou zprávou na metanové frontě je také to, že úniky metanu z infrastruktury zemního plynu jsou mnohem vyšší, možná až šestkrát – podle studie Stanfordské univerzity – než nám vyspělé země tvrdily. Vysoký únik metanu při těžbě zemního plynu nejenže ruší veškeré výhody přechodu na zemní plyn jako přechodné palivo, ale dokonce zhoršuje globální oteplování.

Nyní jsou k dispozici dva souborné údaje o metanu. Jeden měří skutečný únik metanu z infrastruktury zemního plynu pomocí satelitů a letadel pomocí infračervených kamer. Technologie měření úniků metanu z infrastruktury zemního plynu je snadná a levná. Metan totiž můžeme detekovat na exoplanetách daleko od Sluneční soustavy. Jistě je záchrana této planety před tepelnou smrtí mnohem vyšší prioritou, že? Další údaje jsou měření atmosférického metanu podle Světové meteorologické organizace (WMO).

Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) ve Spojených státech odhaduje, že 1,4 % veškerého zemního plynu vyrobeného v této zemi uniká do atmosféry. Ale nedávná studie Stanfordské univerzity využívající kamery a malá letadla, která létala nad infrastrukturou zemního plynu, zjistila, že toto číslo je pravděpodobně šestkrát vyšší nebo asi 9 %! I když by úniky metanu tvořily pouze 2,5 % produkce zemního plynu, vykompenzují všechny výhody přechodu z uhlí na zemní plyn. „Čistý“ zemní plyn může být 3-4krát horší dokonce i než to špinavé uhlí. Alespoň v rukou kapitálu!

EPA neprovádí žádná fyzická měření. K odhadu emisí metanu používá pouze vzorec založený na mnoha subjektivních faktorech a počtu vrtů, délce potrubí atd. Nezapomínejme, že mnozí ve Spojených státech nevěří v globální oteplování. Rádi by vzali páku z ruky i oslabené EPA a zrušili všechna opatření ke snížení globálního oteplování.

Dalším souborem čísel, které odhalují dopad úniků metanu, disponuje WMO, která hlásí největší skok v „koncentracích metanu v roce 2021 od zahájení systematických měření před téměř 40 lety“. Zatímco WMO diskrétně mlčí o tom, proč k tomuto skoku došlo, vztah mezi přechodem na zemní plyn a následným nárůstem emisí metanu je těžké přehlédnout.

Tragédií úniků metanu je, že je lze s dnešní technologií snadno odhalit a jejich oprava není příliš nákladná. Kapitál však nemá žádnou motivaci podnikat byť jen malé kroky, které ovlivní jeho současný zisk. Schéma „více zboží (plynu) – ještě větší zisky – ale v delším časovém horizontu“ – není pro kapitál zajímavé. Musí být kapitálu vnuceno regulačními opatřeními nebo přímou státní akcí.

Cynismus bohatých zemí – Spojených států a Evropské unie – ohledně globálního oteplování je viditelný v jejich chování během války na Ukrajině. Evropská unie znovu spustila některé uhelné elektrárny a zvýšila tak podíl uhlí v energetickém mixu. Cynicky tvrdila, že rozvoj ropné a plynárenské infrastruktury v Africe je v pořádku, pokud slouží výhradně k zásobování Evropy, nikoli k použití v Africe. Africké národy musí používat pouze čistou, obnovitelnou energii! A taková energetická infrastruktura musí být samozřejmě v rukou evropských společností!

Klíčem k přechodu na obnovitelné zdroje energie – jediné dlouhodobé řešení globálního oteplování – je najít způsob, jak energii skladovat. Obnovitelné zdroje, na rozdíl od fosilních paliv, nelze využívat podle libosti, protože vítr, slunce, dokonce i voda, poskytují nepřetržitý tok energie. Můžeme skladovat vodu v nádržích, ale nemůžeme skladovat vítr nebo slunce, pokud je nepřeměníme na chemickou energii uloženou v bateriích. Nebo do vodíku skladovaného v nádržích, nebo s využitím přirozeného skladování v geologických formacích, pod zemí nebo v solných jeskyních.

Kolem baterií a elektromobilů je velký humbuk. Co se už neříká, je skutečnost, že baterie využívající současnou technologii mají mnohem nižší hustotu energie než ropa nebo uhlí. Energie z ropy nebo zemního plynu je dnes 20-40krát větší než u stejně velkých nejúčinnější baterií. To není u elektromobilu tak zásadní problém. Jednoduše to jen určuje, jak často musíme nabíjet jeho baterii a jak dlouho bude nabíjení trvat. Bude to vyžadovat rozvoj nabíjecí infrastruktury s rychlou obrátkou. Mnohem větším problémem však je, jak energii skladovat na úrovni sítě.

Akumulace na úrovni sítě znamená zásobování elektrické sítě elektřinou z akumulované energie. K dosažení tohoto cíle se navrhují baterie na úrovni sítě. Jejich zastánci nás opomíjejí informovat, že takové baterie sice mohou dodávat elektřinu pro krátkodobé výkyvy – noc a den, větrné a nevětrné dny – ale nemohou uspokojit poptávku z dlouhodobých nebo sezónních výkyvů. To je důvod, proč je otázka energetické hustoty skladování – kolik energie může pojmout kilo lithiové baterie ve srovnání s kilogramem ropy, zemního plynu nebo uhlí – tak zásadní. Pro technologii, kterou v současnosti máme, je odpověď 20-40krát méně! Znamená to, že potřebujeme vybudovat mamutí infrastrukturu pro ukládání energie, abychom čelili sezónním výkyvům. Náklady na takové skladování budou neúnosné a jednoduše vyčerpají všechny naše zásoby lithia (nebo jakéhokoli jiného materiálu baterií).

Nebudu se zabývat energetickými náklady – elektrickými nebo fosilními – veřejné nebo hromadné dopravy oproti soukromé a proč bychom měli přejít na ty prvně zmiňované. Položím širší otázku, jak ukládat obnovitelnou energii, abychom mohli provozovat elektrickou infrastrukturu, když u nás není vítr nebo slunce.

Možná tento problém vyřeší nová technologie? Pamatujete si naše sny o jaderné energii, která je nejen čistá, ale dostatečně levná, že ji nebude třeba ani měřit? Vsadíme budoucnost naší civilizace na takovou možnost? Pokud ne, musíme zvážit existující řešení. Existují, ale jsou alternativami k bateriím, které řeší problém na úrovni sítě vyplývající z občasné povahy obnovitelné energie. Alternativou je přesměrování stávajících hydroprojektů tak, aby fungovaly jako úložiště na úrovni sítě, a vývoj úložiště vodíku pro palivové články. Nebude potřebovat žádné další přehrady nebo nádrže (jako odpověď na obavy odpůrců hydroenergetických projektů). A samozřejmě to znamená více veřejné dopravy místo soukromé dopravy.

Všechna tato existující řešení vyžadují změny ve společenském měřítku, kterým kapitál odporuje. Koneckonců vyžadují veřejné investice ve prospěch společnosti, a ne soukromé zisky. Kapitál upřednostňuje krátkodobé soukromé zisky před dlouhodobými sociálními výhodami. Pamatujete si, jak ropné společnosti provedly první výzkum, který ukázal dopad globálního oteplování v důsledku emisí oxidu uhličitého? Nejenže tyto výsledky po desetiletí skrývaly, ale zahájily kampaň popírající spojitost globálního oteplování se skleníkovými plyny. A nefinancovaly pak snad i popírače změny klimatu?

Rozpor v jádru globálního oteplování je soukromá chamtivost nad sociálními potřebami a kdo bude financovat přechod od uhlí: chudí nebo bohatí? O tom je COP27, nejen o tom, jak zastavit globální oteplování.

Převzato z: https://peoplesdispatch.org/