Toto je příležitost pro Evropu, aby se vzbudila. Řekové mají pravdu: popírání Bruselu, že jde o ideologickou otázku je samo tou nejčistší ideologií a je příznačné pro celou naši politiku.

Slavoj Žižek

Překvapivě silné NE v řeckém referendu bylo historickým hlasováním vypsaným v zoufalé situaci. Ve své práci často používám známý vtip z poslední dekády existence Sovětského svazu o Rabinovičovi, Židovi, který chce emigrovat. Byrokrat na emigračním úřadě se ho ptá proč a Rabinovič mu odpoví: „Mám k tomu dva důvody. Ten první je, že mám strach, že v Sovětském svazu přijdou komunisté o moc a nová vláda obviní za všechny jejich zločiny nás, Židy – budou zase pogromy…“

„Ale“, přeruší ho byrokrat, „to je úplný nesmysl. V Sovětském svazu se nic změnit nemůže, komunisté zůstanou navždy u moci!“.

„Dobře“, odpoví Rabinovič s klidem, „právě jste uvedl můj druhý důvod.“

Jak jsem byl informován, po Aténách nyní koluje nová verze tohoto vtipu. Mladý Řek navštíví rakouský konzulát v Aténách a žádá o pracovní vízum. „Proč chcete opustit Řecko?“, ptá se ho úředník.

„Ze dvou důvodů“, odpoví mu Řek. „Zaprvé se bojím, že Řecko opustí EU, což povede k nové chudobě a chaosu…“

„Ale“, přeruší ho úředník, „to je čirý nesmysl: Řecko zůstane v EU a podrobí se finanční disciplině!“

„Dobře“, odpoví mu s klidem Řek, „a to je můj druhý důvod.“

Jsou potom obě možnosti horší, abychom parafrázovali Stalina?

Přišel čas oprostit se od irelevantních debat o možných omylech a chybných kalkulacích řecké vlády. V sázce je nyní příliš mnoho. To, že se v průběhu jednání mezi Řeckem a zástupci EU vždycky na poslední chvíli nedojde ke kompromisnímu řešení je samo o sobě zcela příznačné, neboť se fakticky vůbec nejedná primárně o finančních otázkách – na této úrovni jsou rozdíly minimální. EU obvykle obviňuje Řeky, že mluví pouze v obecnostech, dávají vágní sliby bez konkrétních detailů, zatímco Řekové naopak obviňují EU, že se snaží kontrolovat i ty nejjemnější detaily a uvalit na Řecko přísnější podmínky, než měly předchozí vlády. Za těmito vzájemnými výčitkami ale číhá jiný a mnohem hlubší konflikt. Řecký premiér Alexis Cipras nedávno poznamenal, že pokud by se sešel sám s Angelou Merkelovou na večeři, našli by řešení během dvou hodin. Jeho pointa spočívá v tom, že jsou s Merkelovou oba politici a nesoulad by brali jako politický problém, na rozdíl od technokratických administrátorů, jakým je president Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem. Pokud má celý příběh nějakého symbolického záporáka, pak je to právě Dijsselbloem se svým heslem: „Pokud se na to budu dívat ideologicky, nedosáhnu ničeho.“

To nás přivádí k podstatě problému: Cipras a Janis Varoufakis, bývalý ministr financí, který rezignoval 6. července na svoji funkci, mluví jako kdyby byli součástí otevřeného politického procesu, v němž jsou dělaná rozhodnutí v konečné instanci „ideologická“ (založená na normativních preferencích), zatímco evropští technokrati mluví, jako by všechno bylo záležitost detailních regulačních opatření. Pokud Řekové tento přístup odmítají a snaží se otevřít základní politické otázky, jsou obviňováni z lhaní, vyhýbání se konkrétním řešením a tak dále. A je jasné, že pravda v tomto sporu je na straně Řeků: popírání „ideologické stránky“ obhajované Dijsselbloem je samo tou nejčistší ideologií. Ideologií, která maskuje (falešně prezentuje) regulační opatření jako čistě expertní záležitost, ačkoliv jsou fakticky zakotvené v politicko-ideologických rozhodnutích.

Na konto této asymetrie pak „dialog“ mezi Ciprasem nebo Varoufakisem a jejich partnery z EU často vypadá jako dialog mezi mladým studentem, který chce vážně debatovat o základních otázkách, a arogantním profesorem, který ve svých znevažujících odpovědích tuto debatu ignoruje a peskuje studenta za technické nedostatky („Neformuluješ to správně! Nebereš v potaz tuto regulaci“). Snad ještě přiléhavějším přirovnáním je dialog mezi obětí znásilnění, která zoufale chce vypovědět, co se jí přihodilo, a policistou, který ji opakovaně přerušuje s žádostmi o administrativní detaily. Tento přechod od politické správy k neutrální, expertní administraci charakterizuje celou naší politiku: strategická rozhodnutí založená na moci jsou více a více maskována jako administrativní regulace postavené na neutrálním expertním posouzení a jsou stále častěji vyjednávána za našimi zády a prosazována bez demokratické konzultace. Zápas, který tu probíhá, se tak týká evropské ekonomické a politické leitkultur (dominantní kultury). Evropské mocnosti usilují o technokratický status quo, který již celá desetiletí udržuje kontinent v netečnosti.

Velký konzervativec T. S. Eliot ve svých Poznámkách k definici kultury napsal, že jsou chvíle, kdy máme na vybranou pouze mezi kacířstvím a nevírou tj. kdy jedinou cestou jak zachovat náboženství živé je učinit sektářské odtržení od hlavního proudu. Taková je i naše dnešní pozice vůči Evropě: pouze nové „kacířství“ (které v tuto chvíli představuje Syriza) může zachránit to, co je v evropském odkazu cenné: demokracii, víru v lid, rovnostářskou solidaritu. Evropa, která by zvítězila, pokud by se podařilo Syrizu vymanévrovat, by byla „Evropou s asijskými hodnotami“ (které samozřejmě nemají co dočinění s Asií, ale s jasnou existující tendencí současného kapitalismu suspendovat demokracii).

* * *

V Západní Evropě se na Řecko rádi díváme jako kdybychom byli odloučení pozorovatelé, kteří s účastí a sympatiemi sledují utrpení zbídačeného národa. Takové pohodlné stanovisko se opírá o osudnou iluzi. To co se v posledních týdnech děje v Řecku, se týká nás všech; v sázce je budoucnost Evropy. Když tedy čteme o Řecku, měli bychom mít pořád na paměti, že, jak se říká, de te fabula narrator (jméno se změní a příběh je o tobě) . Z reakce evropského establishmentu na řecké referendum se pomalu klube ideál, který byl nejlépe popsán v titulku nedávného sloupku Gideona Rachmana ve Financial Times: „Nejslabším článkem Eurozóny jsou voliči.“

V tomto ideálním světě se Evropa zbaví svého „nejslabšího článku“ a experti získají moc přímo nařizovat nezbytná ekonomická opatření – pokud ještě budou vůbec probíhat volby, zbude jim jen funkce potvrzovat konsenzus expertů. Problém je, že tato politika expertů je založena na fikci, na fikci „prodloužit a předstírat“ (prodloužit dobu splácení, ale předstírat, že všechny dluhy nakonec budou splaceny).

Proč se tato fikce tak tvrdošíjně udržuje? Nejen proto, že činí prodloužení dluhu přijatelnější pro německé voliče; ani ne proto, že by jednoduché odepsání řeckého dluhu podnítilo podobné požadavky ze strany Portugalska, Irska a Španělska. Ve skutečnosti je to tak, že elity nechtějí, aby byl dluh někdy zcela splacen. Poskytovatelé dluhu a jeho opečovávatelé obviňují zadlužené země z toho, že se necítí dostatečně vinné – jsou obviňovány, že se cítí jako nevinné. Nátlak poskytovatelů dluhu perfektně pasuje na to, co psychoanalytici nazývají „superegem“: paradoxem superega je, jak viděl Freud, že čím více podléháme jeho požadavkům, tím více v sobě cítíme vinu.

Představte si zlovolného učitele, který dává svým žákům nemožné úkoly a pak se jim sadisticky vysmívá kvůli jejich úzkosti a panice. Skutečným cílem půjčování peněz dlužníkům není získat dluh zpět se ziskem ale neomezeně dluh prodlužovat, což dlužníka uvrhne do stále závislosti a podřízenosti. Platí to tedy pro většinu dlužníků, neboť není dlužník jako dlužník. Nejen Řecko, ale také Spojené státy nejsou ani teoreticky schopné někdy splatit svůj dluh, což dnes už veřejnost obecně uznává. Takže tu máme dlužníky, kteří mohou vydírat své věřitele, neboť nelze dovolit jejich úpadek (velké banky), dále dlužníky, kteří kontrolují podmínky placení svého dluhu (americká vláda) a konečně dlužníky, kteří mohou být vláčeni a ponižováni (Řecko).

Poskytovatelé a opečovávatelé dluhu v zásadě obviňují vládu Syrizy z toho, že se necítí dostatečně provinile, ba že se cítí nevinně. To je ve skutečnosti zdroj zneklidnění evropského establishmentu z vlády Syrizy: že sice uznává dluh, ale necítí vinu. Syriza setřásla nátlak superega. Varoufakis zosobňoval tento přístup ve svém jednání s Bruselem: plně uznal váhu dluhu a docela racionálně argumentoval, že pokud evropská politika zcela viditelně nefungovala, musí být nalezeno jiné řešení.

Varoufakis a Cipras paradoxně opakovaně upozorňují, že vláda Syrizy je jedinou nadějí věřitelů, že dostanou alespoň část svých peněz zpět. Varoufakis se sám divil záhadě, proč banky pumpovaly do Řecka peníze a spolupracovaly s klientelistickým státem když velmi dobře věděly, jak se věci mají. Řecko by se nikdy tak těžce nezadlužilo nebýt shovívavosti západního establishmentu. Vláda Syrizy velmi dobře ví, že hlavní nebezpečí nepřichází z Bruselu – leží totiž přímo v Řecku, v klientelistickém zkorumpovaném státě, pokud lze o státu hovořit. Evropská byrokracie by měla být obviněna z toho, že zatímco kritizovala Řecko za korupci a neefektivnost, podporovala zároveň přesně tu politickou sílu (stranu Nová demokracie), která je ztělesňovala.

Vláda Syrizy se snaží přesně o prolomení tohoto začarovaného kruhu – podívejme se na Varoufakisovo programové prohlášení (otištěné v The Gurdian) poskytující náhled na konečný strategický cíl vlády Syrizy:

Řecký, portugalský nebo italský odchod z eurozóny brzy povede k rozpadu evropského kapitalismu se zrozením přebytkového regionu ve vážné recesi na východ od Rýna a na sever od Alp, zatímco zbytek Evropy bude svírat brutální stagflace. Kdo podle vás na takovém vývoji vydělá? Pokroková levice, která vstane jako Fénix z popela evropských veřejných institucí? Nebo nacisté ze Zlatého úsvitu, neofašistický mix, xenofobové a demagogové? Vůbec nepochybuji, která z těchto dvou stran bude z dezintegrace eurozóny profitovat. Já tedy za sebe rozhodně nemíním hnát vítr do plachet této postmoderní verzi 30. let. Pokud z toho vychází, že jsme to my, přijatelně pošahaní marxisté, kteří budou muset zachránit evropský kapitalismus před ním samým, holt je tomu tak. Ne z lásky k evropskému kapitalismu, k eurozóně, k Bruselu, nebo k Evropské centrální bance, ale kvůli minimalizaci zbytečné ceny, kterou by lidé za krizi museli zaplatit.

Finanční politika vlády Syrizy se úzce drží následujících pravidel: žádný deficit, přísná disciplína a více peněz vybraných na daních. Některá německá média nedávno popsala Varoufakise jako psychotika, který si žije ve svém vlastním vesmíru odlišném od toho našeho. Je ale Varoufakis vlastně tak radikální?

Co je na Varoufakisovi tak znervózňující, není jeho radikalismus ale jeho racionální pragmatická umírněnost – při bližším pohledu na návrhy Syrizy si nelze nevšimnout, že kdysi tvořily běžnou součást umírněné sociálně demokratické agendy (například vládní program ve Švédsku ze 60. let byl mnohem radikálnější). Jde o smutné znamení dnešní doby, že pro obhajobu stejných opatření dnes musíte patřit k „radikální“ levici. Jde o známku temných časů, ale také o šanci pro levici obsadit prostor, který před několika desetiletími patřil umírněným středolevicovým silám.

Ale dost možná, že nekonečněkrát opakovaný poukaz na to, jak umírněná je politika Syrizy a jak se podobá staré dobré sociální demokracii, se prostě míjí cílem. Je omylem se domnívat, že pokud jej budeme stále znovu připomínat, eurokraté nakonec pochopí, že nejsme skutečně nebezpeční a pomohou nám. Syriza ale ve skutečnosti je nebezpečná a nosí v sobě hrozbu současné orientaci EU, protože dnešní globální kapitalismus neumožňuje návrat k starému sociálnímu státu.

V opakovaném ujišťování o umírněnosti cílů Syrizy tak je cosi pokryteckého: Syriza fakticky žádá něco, čeho v mantinelech existujícího globálního systému nelze dosáhnout. Musí dojít k vážnému strategickému rozhodnutí: nepřišel dost možná okamžik, kdy je třeba odhodit masku umírněnosti a otevřeně obhajovat mnohem radikálnější změnu, aby bylo možné zabezpečit i jen mírné výdobytky?

Mnozí kritikové řeckého referenda tvrdí, že šlo o čistě demagogické gesto a výsměšně poukazují, že ani nebylo jasné, o čem referendum vlastně bylo. Pokud o něčem nebylo, tak nebylo ani o euru ani o drachmě ani o odchodu Řecka z EU. Řecká vláda opakovaně zdůrazňovala, že si přeje zachovat Řecko jako součást EU i eurozóny. Kritici znovu automaticky překládají klíčové politické otázky nastolené referendem do administrativních rozhodnutí o dílčích ekonomických opatřeních.

* * *

V rozhovoru s Bloomberg 2. července Varoufakis jasně zmínil skutečný význam referenda. Volba se odehrávala mezi pokračováním politiky EU z posledních let, která přivedla Řecko na pokraj krachu – fikce „prodloužit a předstírat“ (prodloužit dobu splatnosti, ale předstírat, že všechny dluhy budou splaceny) – a novým realistickým začátkem, který už nebude stát na takových fikcích a poskytne konkrétní plán jak začít skutečné oživení řecké ekonomiky.

Bez takového plánu se bude krize pouze znovu a znovu reprodukovat. Ten samý den připustil dokonce i Mezinárodní měnový fond, že Řecko potřebuje rozsáhlou úlevu od placení dluhu, aby se mohlo nadechnout a rozhýbalo své hospodářství (MMF navrhl dvacetileté moratorium na splácení dluhu).

NE v řeckém referendu tak znamenalo mnohem víc než jen jednoduchou volby mezi dvěma odlišnými přístupy k hospodářské krizi. Řecký lid hrdinně vzdoroval opovrženíhodné kampani strachu apelující na nejnižší instinkty sebezáchrany. Prohlédl brutální manipulaci jeho oponentů, kteří referendum falešně představovali jako volbu mezi eurem a drachmou, mezi Řeckem v Evropě a „Grexitem“.

Jejich NE bylo NE eurokratům, kteří den co den potvrzují, že nejsou s to vytáhnout Evropu z její setrvačnosti. Bylo to NE pokračování obvyklého chodu věcí; zoufalý výkřik, který nám řekl, že věci už nemohou chodit postaru. Šlo o rozhodnutí podporující autentickou politickou vizi proti podivné kombinaci studené technokracie a rozpalujících rasistických klišé o líných, rozhazovačných Řecích. Šlo o vzácné vítězství principů nad egoistickým a ve svém důsledku sebezničujícím oportunismem. NE, které vyhrálo, znamená ANO plnému pochopení podstaty evropské krize; ANO potřebné pro nový začátek.

Nyní je na tahu EU. Bude schopná procitnout ze své sebeuspokojivé netečnosti a pochopit znamení naděje, které jí svým rozhodnutím přinesl řecký lid? Nebo bude štvát proti Řecku, aby mohla dál pokračovat ve svém dogmatickém snění?

„Slavoj Žižek je vědecký pracovník na slovinské Lublaňské univerzitě. Jeho poslední kniha se jmenuje „Potíže v ráji: od konce historie ke konci kapitalismu“ (Allen Lane).

Publikováno v „New Statesman“, 6.7.2015