V sobotu 22. června se neonacisté z „Dělnické“ strany (SS) rozhodli po delší době uspořádat veřejnou akci. Cílem jejich provokace byl severočeský Duchcov na Teplicku, který se v poslední době dostal do povědomí díky rostoucímu sociálnímu napětí mezi tamní neromskou majoritou a romskou menšinou. Chystaná neonacistická akce nenechává v klidu ani nás, a tak jsme rozhodně nechtěli chybět na opozičním veřejném shromáždění s názvem Čikhatar het!/ Z bahna ven!, které organizovalo občanské sdružení Konexe.

Už ve vlaku z Prahy do Duchcova zjišťujeme, že rozhodně nejsme jediní, kdo se vypravil do Duchcova vyjádřit nesouhlas s neonacismem a uplatňováním kolektivní viny. V cílové stanici vystupuje z našeho spoje okolo třiceti antifašistů a antifašistek a vydáváme se na místo shromáždění v Nádražní ulici. Tam ovšem zjišťujeme, že i když jsme dorazili hodinu po oficiálním zahájení shromáždění, na místě vedle altánu postává přibližně stovka lidí a jinak se nic moc neděje. Jdeme se tedy zatím raději poohlédnout do města po nějakém občerstvení. Bohužel zjišťujeme, že většina hospod je zavřená a v tom málu, kde otevřeno mají, popíjí především místní rasistické „občanstvo“, které se později přidává k neonacistickému pochodu.

Okolo druhé hodiny se vracíme na místo shromáždění. Organizátoři a další přítomní označili místo řadou transparentů se vzkazy „Zbourejte prasečák na místě romského koncentráku v Letech“, „Nenávist není řešení“, „Romská hrdost“, nebo „Černí, bílí, spojme síly!“. Vyvěšeny zde byly také vlajky Antifašistické akce a Pirátské strany.

V tu dobu zde již probíhá kulturní program, jehož smyslem bylo nejen umožnit široké veřejnosti příjemným a aktivním způsobem strávit sobotní odpoledne, ale především vytvořit integrující prostředí umožňující dialog a zasypání příkopů mezi duchcovskými sousedy. Na shromáždění malovaly děti vodovými barvami obrázky, lidé hráli na kytaru a harmoniku, z reproduktorů zněla tradiční cikánská hudba a vystoupilo zde romské chlapecké kvarteto raperů z nedaleké Krupky. Hudební program přítomné bez ohledu na očekávané neonacistické srocení rozveselil a pod pódiem se tak spolu spontánně bavili přítomní Romové i Češi.

Počet účastníků pozvolna ale kontinuálně rostl. Nakonec se Čikhatar het!/Z bahna ven! podle našich odhadů zúčastnilo asi 400 osob, z nichž více než polovinu tvořili místní obyvatelé, převážně (ale ne jenom) Romové. Část z nich však okolo třetí hodiny odchází, nepochybně kvůli obavám o děti, před jejichž napadením nemají neonacisté žádné zábrany.

Tou dobou se v místě nepoužívaného a vybydleného starého nádraží již srocují Vandasem svolaní neonacisté, bohužel dosti silně podporováni místními frustrovanými rasisty. K oprávněné naštvanosti obyčejných lidí se bezpochyby najde v nezaměstnaností zmítaném a chudém Duchcově důvodů více než dost. Bohužel, tato naštvanost se ventiluje špatným směrem, když v reakci na opilecké napadení manželského páru skupinou několika Romů jsou mnozí místní občané ochotni dělat neonacistům stafáž v paušalizujícím odsuzování celé komunity, jejíž velká většina se vůči nim nijak neprovinila a sdílí s nimi status neprivilegované a vykořisťované většiny obyvatel této země.

Nutno zmínit, že velkou „zásluhu“ na tomto stavu mají média, která vděčně publikují jakýkoliv případ „romské“ kriminality, ať již skutečný, zkreslený nebo i zcela vylhaný (Břeclav nebyla v tomto směru výjimkou). To, že se kriminality dopouštějí bílí, už nemá ani zdaleka takovou publicitu. Nedávno například došlo k podle všech indicií rasistické vraždě Roma Ivana Jarka v Teplicích, která ovšem zůstala zcela stranou zájmu sdělovacích prostředků. Když ale Rom ukradne bílému peněženku, nebo se s ním v opilosti porve, to už je jiná…

Neblahým fenoménem poslední doby je také přihřívání si politické polívčičky na této problematice. Zvlášť smutné je to u příslušníků parlamentní levice, kde by se dalo právem očekávat, že proti rasismu budou nějakým způsobem vystupovat. Na místo toho slyšíme ze strany mnohých reprezentantů těchto stran prohlášení o nepřizpůsobivých Cikánech. Pozitivní příklad opačného, antirasistického přístupu ukázal v Duchcově pouze europoslanec za KSČM, Jaromír Kohlíček.

Ovšem jistou výtku je třeba směřovat i k organizátorům protiakce, poněvadž až na výjimky přistoupili na hru podle pravidel policie, radnice a státní správy, že nejlepší bude se o neonacisty vůbec nestarat a raději se bavit hudbou z pódia. Nedošlo tak na žádnou snahu aktivně se postavit rasistům (například formou blokády nebo i jen organizovaného skandování), kteří se neštítí cílevědomě štvát lidi proti sobě a rozsévat strach v celých komunitách. Veškeré zkušenosti ale ukazují, že nikoliv spoléhání na „profesionalitu“ a „nestrannost“ policie ale pouze přímá akce dotčených obyvatel a antifašistů je to jediné, co může neonacistům dlouhodobě zabránit v jejich nenávistných taženích.

R1917 (doplnil N. Čech)