24. října 2019 odhlasovalo 130 ze 137 přítomných poslanců ustanovení 21. srpna „Památným dnem obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“. Pro návrh hlasovali všichni kromě poslanců KSČM, s výjimkou Jiřího Dolejše, jenž návrh podpořil. Považuji Dolejšovo jednání za nešťastné, protože přijaté vyhlášení památného dne nemá jiný cíl než posílení antikomunismu. Z pohledu existující generální linie KSČM, stanovené jejími dokumenty, je však namístě podotknout, že pouze poslanec Dolejš hájil linii strany, zatímco ostatní poslanci jednali proti této linii a měli by být za to voláni k odpovědnosti.
Nosným dokumentem KSČM dosud je „Prohlášení k občanům ČSSR“, přijaté mimořádným sjezdem KSČ 20.-21. 12. 1989 v Praze. Překvapivé je, že vládci strany opakovaně hovoří o KSČM jako „straně vzniklé v roce 1990, která nemá s KSČ nic společného“, ale prohlášení mimořádného sjezdu KSČ, de iure jiné politické strany, se jim náramně hodí a je zveřejněno i na internetových stránkách strany (na rozdíl od jiných zásadních dokumentů někdejší KSČ). V tomto prohlášení sice není označen vstup vojsk za okupaci, ale za nezákonný, což je jiným výrazem pro totéž: „Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů.“

Také stanovisko Výkonného výboru Ústředního výboru KSČM k výročí 21. srpna 1968 ze srpna 1998 je stále platné, o čemž svědčí i jeho publikování na současných internetových stránkách strany v roce 2016. I předseda Vojtěch Filip se na něj odvolal v souvislosti s aktuální kampaní. Ani toto stanovisko nenazývá vstup vojsk okupací, „jen“ násilným zásahem, dodává však, že „Tento nedemokratický krok doslova šokoval většinu občanů ČR, včetně mnoha tehdejších členů KSČ. Násilný vstup vojsk posloužil spíše ku prospěchu zemí kapitalistické orientace. Zablokoval perspektivu dalšího postupu k sociálně spravedlivější, demokratičtější socialistické společnosti. Přispěl ke ztrátě důvěry v komunistickou stranu a spolu s prověrkami v období tzv. normalizace postavil proti KSČ i mnohé její členy, kteří se jinak zejména s jejím sociálním programem plně ztotožňovali (řada z nich vstoupila do komunistické strany znovu po roce 1989).

Přes dočasné udržení poměru sil a rovnováhy v mezinárodním měřítku, které respektovaly i velmoci NATO, srpnový vstup vojsk česká společnost nepřijala a jako celek se s ním neztotožnila. Stín mocenského zásahu pak hluboce ovlivnil možnosti rozvoje socialismu u nás a negativně ovlivnil i postavení levice v celé Evropě.“

K tomu podotýkám jen tolik, že tržní hospodářské reformy, prosazované velkou částí tehdejšího vedení KSČ, v žádném případě nemohly vést k „sociálně spravedlivější, demokratičtější socialistické společnosti“, spíše k hospodářskému rozkladu, vrůstající závislosti na kapitalistických státech a kulturnímu úpadku, jako tomu bylo v Jugoslávii, Polsku, Maďarsku, Rumunsku, ve většině socialistických států. Tím však nemohu obhajovat intervenci vojsk Varšavské smlouvy v čele s SSSR. Vedení intervenujících států o žádnou ideologickou čistotu československého socialismu nešlo, vždyť všechny intervenující státy byly ideologicky i hospodářsky ještě více nepevné než ČSSR. Ostatně protisocialistické síly v ČSSR zesílily jen díky exportované politice „destalinizace“ ze Sovětského svazu.

KSČM nemá dodnes jasno o tom, byla-li vojenská intervence Varšavské smlouvy v roce 1968 okupací, bratrskou internacionální pomocí nebo ještě něčím jiným („něčím mezi tím“, to zní úsměvně…). Dokumenty strany ji jednoznačně odmítají, významná část členské základny se však ztotožňuje spíše s hodnocením z „Poučení z krizového vývoje“. K posouzení, zda šlo o okupaci, by bylo především nutné přesně znát všechny tehdy platné právní normy, včetně znění dokumentů Varšavské smlouvy, ke kterým ČSSR přistoupila. Velmi pochybuji o tom, že by některý z nich explicitně uváděl, že vedení jednoho členského státu souhlasí s ozbrojenou intervencí ostatních členských států na svém území, pokud ostatní členové nebudou souhlasit s politikou daného státu (respektive posoudí ji jako „kontrarevoluci“, jejíž definice však zůstává zcela na jejich svévoli).

Ilustrovaný encyklopedický slovník z roku 1980 rozděluje okupaci na válečnou a mírovou. „Válečná okupace je faktické ovládání území jedné válčící strany vcelku nebo zčásti protivníkem.“ O tom nelze v případě ČSSR v roce 1968 hovořit. „Okupace mírová je jednou ze záruk splnění mezinárodních smluv. Spočívá v tom, že zaručující stát se smluvně zavazuje trpět na svém území cizí vojenské jednotky až do doby, kdy splní hlavní závazky smlouvy (nejčastěji mírové), např. zaplatí reparace.“ O mírové okupaci by se už snad dalo v tomto případě mluvit, jenže ČSSR se tehdy smluvně nezavázala trpět na svém území cizí vojenské jednotky. K tomu došlo až po jejich vstupu, po obsazení republiky, tedy za zcela nerovnoprávných podmínek pro Československo. Dodatečné schválení „dočasného pobytu vojsk“ sice legitimizovalo jejich přítomnost, rozhodování orgánů obsazeného Československa však bylo asi tak „nezávislé“, jako když protektorátní vláda a prezident uznávaly poručenství Velkoněmecké říši. Tím nechci srovnávat období budování socialismu s fašismem, dnešní propaganda tak však činí a ve způsobu provedení vojenské intervence Varšavské smlouvy pro to nachází mocný argument.

Dle Ústavy ČSSR platné od roku 1960 rozhodovalo o základních otázkách vnitřní a zahraniční politiky Národní shromáždění. Ani Národní shromáždění, ani jeho předsednictvo, ani vláda či prezident republiky, a ovšem ani KSČ jako „vedoucí síla ve společnosti i ve státě“ (hlava I, článek 4) intervenci zahraničních vojsk neschválily. V tomto smyslu jistě šlo o okupaci. Argument, že ji prováděli spojenci, nikoli nepřátelé, neobstojí. To bychom stejným úhlem pohledu museli říci, že pokud by se politika dnešní České republiky znelíbila jejím spojencům z NATO a obsadily by ji proto armády členských států NATO, nebyla by to okupace, protože jsou to „spojenci“.

Zatímco armády Polska, Maďarska, Bulharska (a malý počet specialistů z NDR) opustily ČSSR ještě na podzim 1968, Sovětská armáda zůstala přítomna až do roku 1991 v počtu asi 150 tisíc osob. Národní nezávislost tím byla pošlapána a pokud dnes komunisté argumentují tím, že socialismus znamenal nezávislost, zatímco obnovený kapitalismus nás učinil polokolonií Západu, každý odpůrce namítne, že za socialismu jsme byli naprosto závislí na SSSR a 150 tisíc jejich vojáků hlídalo naši poslušnost. Dodávám, že jejich přítomnost s narůstáním kontrarevolučních tendencí v SSSR vytvářela vážnou hrozbu pro samotnou existenci československého socialismu, neboť je velmi pravděpodobné – a uvádí to více zdrojů z „obou stran“, že v případě rozhodného úsilí KSČ o potlačení kontrarevoluce v listopadu a prosinci 1989 by se sovětská vojska nepostavila na stranu československých ozbrojených sil, ale proti nim, na stranu kontrarevoluce.
Profesor Milan Matouš, člen komunistické strany od roku 1945, píše v letošním roce ve svých vzpomínkách „Tři čtvrtě století komunistou“: „Většina lidí prožívala vstup sovětských vojsk jako pokoření a urážku. Nikdy nebylo nepřátelství k Sovětskému svazu takové, jako po 21. srpnu. Jen nejuvědomělejší komunisté si zachovali kladný vztah k SSSR, ale ani ti nebyli způsobem sovětského zásahu nadšeni. Nálada občanů pozici pravice posilovala.“ (s. 70)
Zatímco mnoho poctivých a přesvědčených komunistů (včetně kovaných revolucionářů a antifašistických bojovníků, rozhodných odpůrců Dubčekova vedení a politické i ekonomické liberalizace) bylo za svůj odpor k sovětské intervenci vyloučeno ze strany a postiženo v zaměstnání, v následujících prověrkách upevnili své pozice kariéristé. KSČ se ještě více byrokratizovala a odtrhla od mas. Ostatně i část nejvyšších představitelů KSČ a ČSSR se po roce 1989 projevila jako bezcharakterní patolízalové, kteří přes 20 let opírali svou moc nikoli o důvěru pracujících mas, ale o bodáky a tankové hlavně sovětských vojsk. Ihned po pádu socialismu začali hlásat názory, za které by byli v době, kdy stáli v čele, vyloučeni ze strany, vyhozeni ze zaměstnání a pronásledováni. Lubomír Štrougal prohlásil: „…Příchod spojeneckých vojsk okupací byl! Já srpen 1968 dokonce považuji za vůbec nejtragičtější událost v historii Československa.“ (M. Formáčková: V hlavní roli Gustáv Husák, BVD, Praha 2009, s. 61) Gustáv Husák – alespoň dle tvrzení Viliama Plevzy v knize „Vzostupy a pády: Gustáv Husák prehovil“ (Tatrapress 1991): „Byla to okupační armáda, která si prostřednictvím tykadel budovala i politické pozice.“ (Štrougal o Husákovi a jiné vzpomínky na minulost, A. Boráň-Bondy, Praha 2009, s. 116)

O „dočasnosti“ pobytu cizích vojsk se od začátku pochybovalo, respektive byla už tehdy spojována s dočasností existence SSSR a socialismu jako takového. Trefně to vyjádřili Šimek s Grossmannem v jednom ze svých dialogů: „Jak dlouho u nás vojska zůstanou?“ „Dokud budeme muset chtít.“ Prorocký byl také požadavek Jiřího Grossmanna „Změnit heslo Se Sovětským svazem na věčné časy na Se Sovětským svazem dočasně, protože je to kratší a znamená to to samé.“ Masy řvaly smíchy. Takovou autoritu měl u nás Sovětský svaz v důsledku své revizionistické, sociálimperialistické politiky.

Argument, že Američané měli svá vojska v západní Evropě, tedy SSSR měl právo mít svá v socialistických zemích východní Evropy, považuji za lichý. V letech 1948-1968 to tak také nebylo. Nemluvě o tom, že socialismus má bránit národní nezávislost a klást důraz na soběstačnost v národní obraně. Spolupráce spojeneckých armád socialistických států pro obranu tábora socialismu je potřebná, nikoli ale obsazení jednoho socialistického státu vojsky jiného, které nezbytně vede k jeho naprosté politické podřízenosti, podrývá socialistické vlastenectví a činí z domácích stranických a státních orgánů pouhé loutky cizí velmoci.
Místopředseda a poslanec KSČM Stanislav Grospič byl v souvislosti s prohlášením 21. srpna za památný den mediálně skandalizován za svůj výrok pro Český rozhlas, že v srpnu 1968 o okupaci nešlo a oběti byly většinou oběťmi dopravních nehod. Proti použití termínu „okupace“ argumentoval tím, že „nijak nebyla odzbrojena československá armáda nebo likvidována státní moc“. To však není podmínkou okupace. Pokud se státní moc okupovaného státu podřídí a neklade odpor, není důvod ji likvidovat. Současné zdroje, uvádějící 137 obětí intervence Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a celkem 406 obětí spojených s pobytem sovětských vojsk v Československu až do roku 1991, potvrzují tvrzení, že naprostá většina úmrtí byla skutečně způsobena dopravními nehodami. Ostatně, přes 100 mrtvých bylo i na straně intervenujících armád, opět většinou v důsledku dopravních nehod. Tragičnost intervence to nijak nesnižuje, ačkoli srovnávat ji s německou nacistickou okupací nebo s agresemi amerických imperialistů opravdu nelze. Mnoho pamětníků, včetně komunistů – nemajících důvod upravovat své vzpomínky ku prospěchu dnešního režimu – vzpomíná na dezorientované a bezradné sovětské a další spojenecké vojáky v ulicích českých a slovenských měst, čelící nadávkám i fyzickým útokům domácího obyvatelstva. Spojenečtí vojáci si nechali nadávat a snášeli malování hákových křížů a urážlivých hesel na svá vozidla, aby nezpůsobili krveprolití. Pokud však sporadicky docházelo k pokusům o zapálení jejich vozidel, nezbylo jim než se bránit, aby neuhořeli. Také fotografie a filmové materiály dokazují, že šlo spíše o zpackanou frašku než o brutální agresi. Odpůrci intervence a zastánci Dubčekova vedení měli ostatně převahu ve stranických a státních orgánech a ve sdělovacích prostředcích ještě déle než půl roku po vstupu vojsk.
Stanislav Grospič se vojenského řešení nezastával, naopak uvedl, že „byl to tragický moment, nebyl správný…“ (irozhlas.cz, 24. 10. 2019) Vyhrocená antikomunistická hysterie proti němu tedy naprosto není namístě. Ačkoli je mezi českými a slovenskými komunisty dost takových, kteří považují srpen 1968 za druhé osvobození, takové stanovisko sdělovací prostředky nezaznamenaly.