V případě složitých situací s příčinnými řetězci zakrývanými sofistikovanou propagandou hlásných trub kapitálu není možné vyjádřit se deseti větami, hesly. Ukrajinská krize představuje klubko dlouho zrajících příčin a důsledků různého významu, intenzity a větvení. Je také natolik závažná, že její pochopení je zásadní pro možnost dalšího vyhodnocování situace a zaujmutí stanoviska. Proto považujeme za nutné předložit váženým čtenářům nejen klasické politické stanovisko, ale také hlubší vysvětlení postojů, ze kterých vycházíme. 

Redakce internetového portálu Kominternet-Dialog a jeho spolupracovníci ostře odsuzují útok a invazi ruského oligarchického režimu proti Ukrajině. Plně se ztotožňujeme s obsahem Společného prohlášení komunistických a dělnických stran, které jsme přeložili a zveřejnili – http://dialog.kominternet.cz/nalehave-spolecne-prohlaseni-komunistickych-a-delnickych-stran-ne-imperialisticke-valce-na-ukrajine/

Příčiny války – soudobý imperialismus

Útok a válka se nezjevily jenom tak, nespadly z čistého nebe. Jsou důsledky změn, které ve světovém měřítku probíhají od přelomu 80. a 90. let 20. století, konkrétně od pádu socialistických zemí a rozpadu SSSR. V té době zvítězil imperialismus jakožto monopolní, nejvyšší stádium kapitalismu. Tímto termínem nemáme na mysli jenom agresivní, militaristické chování bloků států, mocností a jejich představitelů. Imperialismus je sociálně ekonomický a politický systém, v němž hlavní roli hrají mezinárodní monopolní svazy kapitalistů, banky a finanční oligarchie, které si postupně mocensky (ekonomicky i politicky) rozdělují svět. Používají k tomu různých prostředků, od korumpování politiků či rovnou celých vlád, ekonomického násilí, přes výhrůžky, špionáž, blokády, diverze, barevné revoluce, nastolování loutkových vlád až po místní intervence. Ve chvíli, kdy je svět rozdělen mezi nejmocnější imperialistické státy, kapitál není možné uspokojivě zhodnocovat a jeho akumulovanou masu umístit (alokovat), zákonitě dochází k válkám. Svět byl naposledy „čisté“ nadvládě imperialismu vystaven před r. 1914, první světová válka byla jeho logickým důsledkem. Autorem této koncepce chápání imperialismu je V. I. Lenin.

Co se tedy stalo po r. 1989? Krize kapitalistického systému byla zažehnána pohlcením bývalých socialistických zemí. To vyvolalo iluze, které prokapitalističtí autoři představovali jako konec dějin. Vítězící kapitalismus a „liberální“ demokracie měly být dovršením a maximem společenského pokroku, který už se neměl měnit, za kterým již nic lepšího nemůže být. Triumf ve studené válce, způsobené především odklonem zemí reálného socialismu od svých základních principů, vyhoupl do čela světového společenství USA a jejich satelity z NATO. Závrať z úspěchů jejich vládnoucí třídy a spojenců v budoucí EU (1992) i u nás způsobila, že si tento agresivní hegemon nebral servítky v podstatě nikde: pokračoval v praxi skrytého či otevřeného vměšování nejen na svém „zadním dvorku“ v Latinské Americe, ale i jinde (bývalé socialistické země, KLDR, Palestina), rozšiřoval své vojenské základny ve světě, postupně připravoval vstup bývalých členských zemí Varšavské smlouvy do NATO. Dělo se tak na pozadí totálního společenského rozvratu v bývalých socialistických zemích, zejména v bývalém SSSR. Chaos a rozvrat byly průvodními jevy obnoveného kapitalismu. Jeho součástí se stal postupný vznik oligarchických režimů, z nichž se největší utvořil v Rusku. Představitelé rozkládajícího se gorbačovského SSSR a následně Ruska jakožto zpátečnického státu ve své neschopnosti dokonce ani nepožadovali po zemích NATO v čele s USA písemné garance nerozšiřování paktu NATO na východ. Uspokojit se nechali, jistě ne nezištně, ústními ujištěními. V ústraní těchto procesů se dynamicky rozvíjela kapitalistická Čína, která se postupně integrovala do imperialistického systému.

Nejen v českých zemích a na Slovensku byl zmíněný vývoj provázen sice zásadním společenským úpadkem, ale salámová metoda destrukce a masivní výdobytky socialismu znemožnily pád podstatné části populace na sociální dno. Společenské vědomí lidu bylo naprosto odzbrojeno – hlásané iluze o světě bez válek, armád, zbrojení, zemi harmonického vývoje, všemocné (nijak nedefinované) demokracie si pamatujeme ještě dnes. Často jsme je mohli slýchat např. v době rušení povinné vojenské služby. Nenarušilo je ani brutální a genocidní vyvražďování národů a celých etnických skupin v bývalé Jugoslávii, které „otevíralo okno“ do Evropy počátku 90. let, ale ani ozbrojené konflikty mimo Evropu. Myšlenkově odzbrojený lid, zbavený pokrokových revolučních politických složek, které naprosto zdegenerovaly (u nás KSČM a další), byl zákonitě příliš zahleděn do svých nemalých životních problémů.

První částečné vystřízlivění přinesl vstup ČR do NATO r. 1999 a následná agrese NATO v Jugoslávii. Vstup proběhl bez toho, aniž by se občané mohli vyjádřit – dle průzkumů byla většina proti. Odehrával se v atmosféře pacifistických iluzí. Hlásala je vládnoucí třída, která sama z druhé strany vstup do vojenského uskupení fanaticky podporovala. Jistě se mělo jednat o zajištění nedávno nabyté moci směrem dovnitř, proti případným pokusům změnit směr vývoje. Uvědomělejší představitelé kapitálu možná tušili, že budou tuto ozbrojenou pěst západního imperialismu ještě potřebovat.

Využili ji ihned r. 1999. Tehdy ještě nešlo o konkurenční boj se svým mocenským konkurentem, ale spíše o hegemonistické uplatňování zájmů dominujícího bloku, který jiné pořádky ve světě nechce dopustit.

Zákon nerovnoměrného ekonomického vývoje kapitalismu, provázený relativním hospodářským úpadkem USA a EU, však musel vést ke vzniku dalších imperialistických mocností a bloků. Jejich životní potřebou bylo expandovat a zajistit pro své monopoly zahraniční trhy, suroviny, levnější pracovní sílu, strategická území či tranzitní cesty. A tak po r. 2000 postupně sílila pozice zejména Číny, ale také zotavujícího se oligarchického Ruska. To se opíralo zejména o vojenskou sílu a autoritu ve světě zděděnou po SSSR. Oligarchie do svého čela vyšvihla V. Putina, jehož vláda mocenské zájmy a poměry v zemi konsolidovala, aniž by cokoliv změnila na podstatě protilidového režimu.

Počátky náznaků imperialistického soupeření mocenských bloků imperialismu vidíme již v agresi USA a NATO do Afghánistánu r. 2001, strategický charakter mělo i přepadení Iráku r. 2003, útok na Libyi r. 2011, angažmá v Sýrii z téhož roku (které pokračuje dodnes – jednotky USA a Turecka stále okupují část území Sýrie), Jemenu, Mali, provokace proti KLDR, akce v jihočínském moři proti Číně atd. V těchto případech se imperialistické bloky dostávaly téměř na dostřel. I ruská armáda poprvé přistoupila v rámci rozšiřování svých mocenských zájmů k angažmá ve vzdálené zemi (Sýrie).

USA a NATO v reakci na úpadek své moci ve prospěch imperialistických konkurentů přestaly hovořit o konci dějin, naopak jejich rétorika se změnila ve smyslu nutnosti obrany „demokracie“ či přímo celé „euroatlantské civilizace“, začaly rozsévat válečné štvaní, rozšiřovat špehování lidí a represe pod záminkou boje proti terorismu, za západní hodnoty a proti diktátorským režimům. Reagovaly také na úpadek důvěry vlastních obyvatel v oprávněnost svých činů, provázený debakly buržoazní propagandy, médií, která se stala servismanem válek. Tak se zrodilo napadání a perzekuování často kriticky uvažujících, ale i demoralizovaných, protivníkovou propagandou ovlivňovaných lidí z agentství, tvorby konspiračních teorií a šíření dezinformací. Komunistické a dělnické hnutí ve většině Evropy (s čestnými výjimkami Řecka či Turecka, v poslední době i Itálie) se dostalo do takového vleku vládnoucího režimu, natolik zdegenerovalo, že nebylo schopné účinně mobilizovat např. na základě otázky: Kde jsou vaše iluze o pokojném vývoji z 90. let?

USA a NATO dále pokračovaly v mocenském boji zejména proti Rusku, které zřejmě vnímalo jako slabšího a zranitelnějšího protivníka než Čínu. Utahovaly smyčku základen ve svých členských zemích, podněcovaly „barevné revoluce“ např. v Gruzii, aby nakonec přímo podpořily ukrajinský puč na Majdanu, jehož se účastnily také krvelačné nacionalistické a fašistické bandy. Ty za posledních osm let utopily v krvi minimálně desítky obětí (přesné číslo není známo, ale pravděpodobně bude větší), dále pokojné demonstrace proti puči v Oděse, Mariupolu, Charkově, na Donbase a jinde. Přestože jsme si vědomi působení ruské buržoazní propagandy na našem území, je třeba konstatovat, že je mnohem slabší než propaganda proamerická a prounijní. Existence fašistických represí je potvrzena z mnoha zdrojů včetně západních. I v současné době na hranicích mezi lidovými republikami a Ukrajinou vlají vlajky fašistického Pravého sektoru. Historický revizionismus, přehodnocující výsledky druhé světové války je nedílnou součástí současného Ukrajinského režimu. Dochází k perzekuci veteránů Velké vlastenecké války, ať už formou teroristických činů fašistických bojůvek, nebo i centrálně, kdy byly odepřeny důchody veteránům a tím byli tito hrdinové vydání na pospas ještě zoufalejším existenčním podmínkám.

Vojensky sílící a sebevědomější imperialistické Rusko využilo oprávněného strachu místních obyvatel, aby učinilo první kroky k obraně vlastních zájmů – na základě referenda připojilo poloostrov Krym a umožnilo vznik původně minimálně zčásti lidových republik na Donbase, jejichž lidovost však postupně potlačilo ve prospěch vlastní oligarchie a které sehrály pro Rusko výhodnou roli nárazníkového pásu navíc skýtajícího nerostné zdroje..

S tím, jak západní kapitál narážel na své limity, prohlubovala se krize, tak pokračoval  ve své dominantní agresi, která se mimo jiné projevovala militarizací Ukrajiny, z druhé strany militarizovalo i Rusko vedené stejnými pohnutkami. Část jeho vládnoucí třídy připravovala větší střetnutí. Příznaky tohoto postoje představoval letošní ozbrojený zásah proti lidovému hnutí v Kazachstánu. Hlavní „dějové zápletky“ připravovaného scénáře jsme aktivními diváky dnes.

Shrnutí zkušeností

 Vývoj posledních desítek let dokazuje, že nadále platí Leninova definice imperialismu. Ten je dnes v důsledku své provázanosti, existencí zbraní hromadného ničení, moderních technologiích mnohem nebezpečnější pro život na Zemi, než v době života autora definice. Jsme pro okamžité zastavení bojů, stažení všech zahraničních ozbrojených sil z Ukrajiny a ukrajinských do kasáren, ale iluze o mírovém imperialismu jsou naprosto liché. Mohou přinést jen krátkodobý imperialistický mír, který však bude těhotný válkou, jíž plodí zákonitě. Životní praxe je toho důkazem – v tomto systému k žádnému poučení z války dojít nemůže.

Ukazuje se také, že multilaterální sny tzv. levice a pseudopokrokových sil jsou další nebezpečnou iluzí – současný systém zákonitě vytvořil více mocenských bloků a tyto bloky spolu budou stejně zákonitě soupeřit. Nejprve politicky a ekonomicky, stále více však vojensky, protože „válka je pokračováním politiky jen jinými, mnohem násilnějšími prostředky.“ Tento vývoj není zákonitý obecně, nemá charakter přírodních zákonů, jak nám buržoazní věda tvrdí např. o ekonomickém cyklu, migraci či změně klimatu. Utlačované třídy a vrstvy proti němu mohou zasáhnout, nikoliv však v imperialismu, musí ho překonat. Liberální demokracií, imperialismem se nevyčerpaly možnosti vývoje lidské společnosti!

Jedním z hlavních dopadů narůstajících vnitroimperialistických konfliktů a současného imperialismu jsou nebezpečí pro malé národy, jejichž osud vždy závisí na zájmech mocností (v daném systému). V tomto ohledu je ohrožena jejich samotná státní existence možná ještě více. To se bezprostředně týká ČR, Slovenska, ale i dalších zemí a národů. Budování vojenských základen na našem území kohokoliv z mocností vytváří z těchto zemí potenciální cíle. Představitelé bývalého Československa na spojenectví se západními mocnostmi téměř fanaticky spoléhali v novodobé historii jednou. Skončilo to Mnichovem a plány na vyhlazení českého národa.

Postoje a návrhy pro současnou situaci

 Příčinou současné ruské agrese proti Ukrajině jsou narůstající rozpory mezi imperialistickými mocnostmi, v tomto případě na jedné straně vojensky mnohem agresivnějším paktem NATO v čele s USA, na druhé straně Ruskem. Viníkem jsou pak zkorumpovaní, protilidoví političtí reprezentanti, kapitalisté, hlásné trouby imperialistických zájmů. Naprosto odmítáme přistoupit na logiku soupeření mezi nimi s poukazem na to, že Rusko je slabší a brání svůj zájem. Ano, brání, ale tento zájem není zájmem ruského lidu, národů, stejně jako zájem ukrajinské polofašistické loutkové vlády není totožný se zájmem proletariátu a lidových vrstev na Ukrajině.

Říkáme jasné NE imperialistické válce!

Jakožto skupina marxistů z ČR a ze Slovenska, zemí, které jsou součástí agresivního válečného stroje západního imperialismu, prosazujeme okamžité vystoupení z NATO, zrušení nebo zabránění zřízení vojenských základen na našem území a odsun cizích vojsk. Nejsou garantem ochrany, ale vytvářejí z našich zemí potenciální terč, „jistí“ pozice protilidových režimů v ČR a SR a v případě potřeby mohou silově proti zájmům našich národů zasáhnout. Jak dokazuje historie, pokud nebude v zájmu USA a NATO naše země bránit, žádný článek č. 5 NATO (mimochodem s jeho aktivací nejsou žádné zkušenosti) nám nepomůže. Budeme ponecháni osudu agresorů jako r. 1938. V situaci, kdy reálná válka v našem prostoru nehrozila od r. 1945 nikdy více.

Existence SSSR a poté socialistických zemí tlumila agresivitu NATO, USA, Japonska a spol., což zajistilo nejdelší období bez válek na evropském území v novodobých dějinách. Přes všechny potíže a chyby žily národy SSSR v míru a pospolitosti po desítky let, ani praxe 2. světové války přes buržoazní lži o Ukrajině nevedla k zásadnímu přechodu Ukrajinců proti SSSR. Nedávný projev V. Putina dokázal dokonání přechodu ruského vedení na pozice velkoruského šovinismu (slovy V. I. Lenina). Nejen že nemá s komunismem a bolševictvím naprosto nic společného, ale Říjnová revoluce právě proti němu bojovala, např. uznáním práva národů na sebeurčení až do oddělení. Srovnávání putinovského Ruska se SSSR ze strany současných vládnoucích loutek a jejich médií je nestoudnou lží. Ta má očernit vedle globálního konkurenta také pokroková východiska ze současné krize. Současné Rusko se přitom opakovaně antikomunisticky proti V. I. Leninovi a SSSR vymezuje (viz projev V. Putina) a jeho ambicí je navázat na velmocenské pozice reakčního carismu. Ten definitivně rozmetala právě Říjnová revoluce.

Ostře protestujeme proti válečnému štvaní domácích médií, tzv. nezávislých institucí a vlády, které trvá měsíce. Jejich licoměrnost je zjevná, donedávna probíhající intervence „spojenců“, vraždění ve státech, kde byl zájem USA, EU a NATO, je nechávala naprosto chladnými. Až nyní vystupují jako obránci míru, ve skutečnosti jsou jen válečnými štváči, jejichž zájmem není zachraňovat životy, ale hájit zájmy monopolů. Stejně tak kritizujeme podobné štvaní v jiných zemí, včetně Ukrajiny a Ruska. Jejich politika nemá nic společného se zájmy většiny lidí, je tažená choutkami monopolních loutek a jejich služebníků z řad oligarchie a monopolů. Současná česká pimprlová vláda přispěla k eskalaci konfliktu nejen svou propagandou, ale také dodávkou munice ukrajinské polofašistické vládě. Tím se stala zodpovědná za promarněné životy nevinných lidí.

Upozorňujeme a odmítáme narůstající šovinismus vládnoucí moci ČR a jejích spolupracovníků z řad tzv. vědců, umělců a novinářů. Žádný národ není ze své podstaty agresivní a imperialistický. Neplatí to o Rusech, Ukrajincích, Američanech ani Němcích. Imperialistický systém je ten, který lidi ovládá, vykořisťuje a proti jejich zájmům útočí na jiné národy.

Povinností národů imperialistických států je demokraticky vystoupit proti domácímu režimu.

Povinností národů imperialistických polokolonií je demokraticky vystoupit proti svým loutkovým vládám, ve prospěch napadených zemí.

Je absolutně nutné se se vzdělávat, spojovat a organizovat!

Politický režim imperialismu stále více odbourává také výdobytky formální demokracie. Připravme se na to, že v celém jeho panství se zrychlí odbourávání práv a svobod, které vydobyly minulé generace. Svědky tohoto zrychlování jsme nyní u nás, na Slovensku, na Ukrajině, v Rusku, v Polsku, ale také např. v USA. Připravme se také na represe proti názorům rozporujícím oficiální propagandu, na rozšiřující se cenzuru.

Doslova spoušť za sebou zanechalo působení nekomunistických stran s komunistickým názvem nejen v ČR. Jejich částečné proputinovské stanovisko, přechod na pozice imperialistické logiky naprosto dezorientovaly obyvatelstvo českých zemí. Pokud by v zemích působily důsledně internacionalistické proletářské masové síly, mohlo se dění současných dní stát důsledným a zásadovým protestem proti imperialismu jako takovému. Příkladem této degenerace, která se již v době migrační krize projevovala sociálšovinismem (socialismus slovy, šovinismus činy) a sociálpatriotismem (socialismus slovy, obrana současného protilidového státu – ne země – činy) také u nás, se stal postoj Komunistické strany Ruské federace nejen z posledních dní. Tato masová strana svým vedením dlouhodobě odzbrojuje a mate většiny národů Ruska, stala se spřežencem vládnoucí oligarchie v čele s Putinem, a to nikoliv kvůli taktice či obavám z perzekucí. Její stanovisko k útoku na Ukrajinu nelze nazvat jinak než jako sociálimperialistické (socialismus slovy, imperialismus činy). Naopak příkladný postoj zaujaly např.  Komunistická strana Řecka, Komunistická strana Turecka, rostoucí Komunistická liga Itálie, ale také největší odborová centrála třídních odborů světa (přes 100 milionů členů) – Světová odborová federace.

Život v iluzorní mírové bublině posledních třiceti letech definitivně skončil. Varujeme naše čtenáře, že za současných poměrů bude hůř. Rozpory mezi největšími mocnostmi narůstají a vojensky se jejich pozice přibližují. Budou přibývat lokální války a více než pravděpodobná je i válka většího formátu. Žádná diplomacie, ani lidová, tomu nemůže dlouhodobě zabránit. Jediným řešením je demokratické překonání imperialismu organizovaným, přesvědčeným a vzdělaným lidem. Bez existence silné politické strany proletariátu a lidových vrstev je však nepředstavitelné. Bez porážky systému hrozí nejen našemu národu barbarství, strádání, ohrožení existence, nebo zánik.

Burcujeme ve prospěch všech národů, jejich lidových tříd a vrstev proti těmto hrozbám. Je nejvyšší čas zasadit se o změnu!

Sjednocujme se, organizujme se, vzdělávejme se!

 Ne imperialistické válce, ne válečnému štvaní!

 Spoluprací národů proti šovinismu, nacionalismu, rasismu a fašismu!

 Proti omezování práv a svobod!

 Proti imperialismu ve všech jeho podobách a formách!

 Za překonání imperialismu organizovanými lidmi! Za socialismus a komunismus!

 Za trvalý a spravedlivý mír!

(Stanovisko politického kolektivu a internetového listu  KOMINTERNET-Dialog se v aktuální otázce pohledu na současný konflikt na Ukrajině blíží nebo shoduje se stanoviskem Levé perspektivy. V některých dalších otázkách, například na roli Číny ve světovém systému, se publikované stanovisko neshoduje s programem Levé perspektivy.)