I tak se dá nazvat tento článek, který autor píše s nepříjemnými pocity na mysli. A tento název snad i vyjadřuje, co se skutečně předevčírem stalo. 5. března, ve 23:25 středoevropského času oznámil venezuelský vicepresident Nicolas Maduro skon venezuelského presidenta Huga Rafaela Cháveze Fríase. Hugo Chávez, ve věku pouhých 58 let, prohrál svou největší životní bitvu se zákeřnou nemocí a zemřel na komplikace spojené s poslední léčbou rakoviny na Kubě.

 
Co může nám všem, kdož známe odkaz a úspěchy presidenta Huga Cháveze a hledíme na ně s úctou, aspoň trochu ulehčit smutek, je fakt, že teprve zákeřná rakovina dokázala to, o co se marně snažily USA, CIA, venezuelská opozice, španělské elity, pučisté, venezuelská oligarchie a ropné korporace. Všechny tyto skupiny se snažily Cháveze svrhnout, nebo přímo zničit a všechny byly opakovaně poraženy.

 
Supy se slétají. USA hovoří o navázání „konstruktivních vztahů“ s Venezuelou. Domácí opozice o „změně režimu“. Doufají, že smrt člověka nejvíce spojovaného s největšími a nejradikálnějšími reformami, které přinesly bohatství venezuelskému národu, oslabí revoluční a reformní proces ve Venezuele a nakonec ho zničí. Venezuelský vicepresident Maduro už ukázal, jak podporuje „konstruktivní vztahy“ (čti vydírání) ze strany USA, když vyhostil amerického velvyslance za to, že podporoval opozici.

 
Novinářské hyeny

 
Jinak než jako hyeny a supi se nedají označit novináři „významných“ novin jako je NYT a Washington Post v USA, či frankisticko-fašistických novin ABC a pseudolevicových novin El País ve Španělsku. Jistý venezuelský politolog napsal, že za několik posledních měsíců se mezinárodní noviny chovaly jako by byly posedlé nekrofilií. Pseudolevicové noviny El País zašly tak daleko, že uveřejnily falešnou fotografii presidenta Cháveze na přístrojích. Poté co se zjistilo, že jde o skoro pět let starou fotografii úplně jiného muže, byl článek stažen a El País se omluvilo. Ale jen svým čtenářům. Nikoliv presidentu Chávezovi a jeho rodině a ani Venezuelanům. Jen svým čtenářům.

 
Kdejací novináři a propagandemajstři budou nyní psát, že Venezuelci truchlí stejně jako Severokorejci po smrti diktátora Kim Čong Ila. Novináři psali, že Severokorejci upřímně truchlili, protože nic jiného než svého diktátora neznali. Venezuelci, ale upřímně truchlí právě proto, že poznali i jiná období než dobu vlády presidenta Cháveze.

 
Vítězství presidenta Cháveze

 
Během svého života šel Chávez, i díky podpoře venezuelského národa, od vítězství k vítězství, a to navzdory tomu, že se narodil do chudé rolnické a učitelské rodiny. Detailně tato vítězství vypisovat nebudu, jejich popis by zabral stovky stránek. Jen je zmíním. Po neúspěšném puči v roce 1992, kdy se podplukovník Hugo Chávez a skupina levicově a kriticky orientovaných venezuelských vojáků a důstojníků pokusila sesadit neoliberální a zkorumpovanou vládu Carlose Andrése Peréze, byl Chávez zatčen. Avšak těsně před zatčením předstoupil před kamery, omluvil se venezuelskému lidu, oznámil porážku a to, že přijímá veškerou odpovědnost za činnost revolučních vojáků a důstojníků. Peréz vojensky zvítězil a porazil puč, ale Chávez se svým prohlášením „teď ještě ne,“, se stal vítězem morálním a politickým a hrdinou Venezuelců. Carlos Andrés Peréz později veřejně sliboval, že Cháveze „podřeže jako psa“ a žádal nastolení vojenské diktatury ve Venezuele. 25. prosince 2010 zemřel na infarkt.
V roce 1994 byl Chávez propuštěn z vězení a založil Hnutí 5. republiky. O čtyři roky později vyhrál prezidentské volby a v parlamentních volbách se jeho strana umístila hned na druhém místě. Stávající zkorumpované politické elity utrpěly ránu. Po svém nástupu k moci prodal tři ze čtyř presidentských letadel a snížil si plat na polovinu. V roce 1999 pomocí všelidového referenda zrušil starou a nedemokratickou ústavu 4. republiky a skrze ústavodárné shromáždění, v jehož volbách zvítězila Vlastenecká kandidátka presidenta Cháveze, sepsal novou ústavu. Jde o 330 článkovou ústavu, kde se 114 článků věnuje lidským a občanským právům. Právo na bezplatné zdravotnictví a školství se zde počítá mezi lidská práva. Celonárodní referendum schválilo platnost nové ústavy a tím i vznik 5. bolívarovské republiky. V roce 2000 odvolalo lidové referendum zkorumpované vůdce odborové centrály CTV. V tomto období Chávez úspěšně vyvedl Kubu z diplomatické a ekonomické izolace a oslabil desítky let trvající blokádu USA, která si vyžádala tisíce životů.

V roce 2002 Chávez udeřil na korupčníky ve vedení státní ropné společnosti PDVSA a toto vedení odvolal. Skupina podnikatelů v čele s Pedro Carmonou, CIA, vnitrostátní opozice bohatě sponzorovaná z USA a armádní špičky s podporou policie rozpoutaly státní převrat. Vláda byla 11. dubna svržena a Chávez se téměř stal novým Salvadorem Allendem. Byl odvezen do vojenské pevnosti a držen jako zajatec. 13. dubna, miliónový dav obyvatel Caracasu a chudých předměstí, kterým Chávez poskytl naději na nový a lepší život, vyšel do ulic. Navzdory palbě pučistické policie a některých armádních jednotek a obrovské mediální masáži se davu lidí podařilo rozprášit pučistickou vládu, donutit její vůdce k útěku ze země a trvalému exilu a dostat zpět do hlavního města svého presidenta.

 
V prosinci 2002 rozpoutaly odborové svazy a podnikatelská komora zaštítěné společností PDVSA generální stávku, kdy chtěly hladem a nezaměstnaností donutit samotné Venezuelce k sesazení presidenta. Tři měsíce trvala generální stávka a skončila drtivou porážkou „odborářů“ a podnikatelské elity. Po třech měsících nezbankrotovala vláda presidenta Cháveze, zbankrotovali stávkující podnikatelé. Stávka byla ukončena a odborový svaz CTV vedoucí stávku se rozštěpil. Byl výrazně oslaben a většina řadových členů a nižších funkcionářů přešla do levicových odborů UNT. V roce 2003 zahájila pokrytecká opozice přípravy na vyhlášení odvolacího referenda. Venezuela a Švýcarsko jsou jediné dva státy, kde občané mohou v referendu odvolat presidenta. A ve Venezuele to jde právě skrze opozicí nenáviděnou bolívarovskou ústavu z roku 1999. Sesbírali podpisy a v roce 2004 spustili referendum. 59% Venezuelců hlasovalo pro zachování mandátu presidenta Cháveze. Opozice byla opět poražena.

V roce 2005 bojkotovala parlamentní volby. V roce 2006 prohrála prezidentské volby. Jediné vítězství bylo v případě kontroverzní reformy ústavy v roce 2007, kdy zvítězila v referendu, ale jen velice těsně. Ve stejném roce zakládá Sjednocenou socialistickou stranu Venezuely. V roce 2009 byla v referendu o zrušení limitu mandátů presidenta opětovně poražena. Teprve tehdy se začala sjednocovat. Sjednotilo se 26 opozičních stran. Otevřeně neoliberálními počínaje, přes pseudolevicové a konče extrémně maoistickými. I tak se tato společná opoziční kandidátka umístila v roce 2010 na druhém místě až za Sjednocenou socialistickou stranou Venezuely presidenta Cháveze. V témže roce společně s dalšími latinskoamerickými státníky iniciuje Chávez vznik CELAC; Společenství latinskoamerických a karibských států. Celoamerické kontinentální společenství bez zastoupení USA a Kanady. Společenství, které má nahradit loutkovou Organizaci amerických států. Chávez v rámci projektu sjednocování Latinské Ameriky pomohl Argentině splatit dluhy způsobené Mezinárodním měnovým fondem. Vytvořil protiwashingtonsky orientovaný blok ALBA, kde je mimo jiné Haiti, Kuba, Ekvádor, Bolívie a další státy. V průběhu jednoho desetiletí zlomil Chávez vliv USA nad celým regionem a vytvořil velká spojenectví se zahraničními politickými partnery napříč politickým spektrem, proti USA. Co USA budovaly vojenskými diktaturami a intervencemi déle než sto let, Chávez rozmetal na kusy během jedné dekády.

V roce 2012 opozice vsadila všechny své síly a prostředky na prezidentské a regionální volby. Z Washingtonu a Institutu pro posílení demokracie, přicházely desítky tisíc dolarů na pomoc opozici. Opozice zvolila do svého čela „levicového“ kandidáta Henriqa Capriles-Radonského, který sliboval zachování Chávezových sociálních reforem. V říjnu 2012 se konaly prezidentské volby, kdy Chávez získal 55% hlasů a porazil tak kandidáta sjednocené oposice. V prosinci se konaly regionální volby. Chávezova strana navzdory kritice o nedemokratických mechanismech drtivě zvítězila a počet vládu podporujících guvernérů se zvýšil z 18 na 22, přičemž vláda získala průmyslově nejbohatší stát Zuliu. Opozice uhájila jen 3 státy.

 
Touto dobou však už president Chávez bojoval druhý rok trvající bitvu s rakovinou. 11. prosince 2012 Chávez prodělal další operaci kvůli rakovině v pánevní oblasti s metastází do jater. Vysoce vyspělé kubánské lékařství mu poskytlo všechny své prostředky, ale tuto odpornou nemoc nemohlo porazit. Po měsících nejistoty a vnitrostátního napětí president Hugo Rafael Chávez Frías zemřel 5. března 2013 v Caracasu.

 
Odkaz presidenta Cháveze

 
Když president Chávez přejímal v roce 1998 vládu, přejal moc nad zemí s největšími zásobami ropy a jedněmi z největších zásob zemního plynu na světě, kde navzdory tomu žilo 66% obyvatel v chudobě, nebo extrémní chudobě. Nad zemí, kde venkovské zdravotnictví téměř neexistovalo, kde 15% lidí neumělo číst, psát a počítat, kde každý pátý člověk neměl přístup k pitné vodě. Zemí, kde se třetím rokem propadal HDP a inflace se pohybovala mezi 50 až 99%. Zemí, kde právě zkolaboval bankovní sektor a celá byla prožírána politickými pijavicemi reprezentujícími místní oligarchii i zahraniční korporace. Zemí, kde počet dětí trpících podvýživou dosahoval téměř 8% a počet dospělých lidí trpících nedostatkem živin dokonce 21%. Převzal zemi s 15% nezaměstnaností.

 
Dnes žije v chudobě, nebo extrémní chudobě jen 25% obyvatel a toto číslo se stále snižuje. Nezaměstnanost je dnes přibližně 6%. Programy bolívarovských misií předaly volné pozemky chudým rolnickým rodinám, zajistily vzdělaní všem vrstvám obyvatel a rovněž zpřístupnily lidem zdravotnictví. Ještě v roce 1999 bylo ve Venezuele jen 250 tisíc vysokoškoláků, většinou z nejbohatších rodin. Dnes je to přes 2 milióny. Negramotnost byla úplně vymýcena a vzhledem k programu Barrios Adentro, kdy během čtyř let vzniklo několik tisíc klinik, splnila Venezuela „Miléniové cíle OSN“ na radikální omezení chudoby. Po uměle vyvolané recesi z let 2002 až 2003 a po globální krizi z roku 2009 HDP Venezuely soustavně roste. Inflace se pohybuje v průměru kolem 25%. Za předcházejících vlád byla v průměru vysoko nad 40%. Počet dětí trpících podvýživou klesl na 3% (2007). Počet lidí trpících nedostatkem živin klesl na 6%.

 
Někteří lidé kritizují presidenta Cháveze za nárůst kriminality. Tito lidé ale většinou nedodávají, že k nejvyšším nárůstům kriminality docházelo ve venezuelských státech ovládaných opozičními guvernéry, ani to že opoziční guvernéři soustavně odmítají spolupracovat s vládou na vymýcení kriminality.

 
Mezi nejvýznamnější části Chávezova dědictví rovněž patří výše zmíněné sjednocení Latinské Ameriky, oslabení blokády Kuby, zapojení Venezuely do obchodního bloku MERCOSUR, vytvoření CELAC a významný podíl na omezení krvavých bojů kolumbijské občanské války, za účelem posílení jednoty Latinské Ameriky.

 
Reakce světa

 
Latinská Amerika byla zprávou zasažena nejvíce. Emigrantská verbež ve světě většinou nadšeně oslavovala. Zemřel muž, který ji připravil o miliardové zisky z ropy a který měl tu drzost, že se podělil o ropu s ostatními obyvateli Venezuely. Ale i jiné státy Třetího světa vyjádřily hlubokou soustrast nad smrtí muže, který svou politikou pozvedl Latinskou Ameriku a z tohoto impulsu pozvedl i další země Třetího světa v Africe a Asii.
V Argentině pozastavila presidenta Kristýna Fernandézová své aktivity a vyhlásila třídenní státní smutek. Argentinský vicepresident napsal: “Velký zármutek pro Ameriku. Jeden z nejlepších nás opustil. Sbohem Comandante, s Nestorem nás povedeš k vítězství našich lidí“. Nestor Kirchner byl manžel presidentky Kirchnerové, který zemřel v roce 2010.

 
Brazilská presidentka Dilma Roussofová zrušila svou návštěvu Argentiny. Prohlásila smrt za „obrovskou ztrátu velkého Latinoameričana a přítele brazilského lidu.“ Bolivijský president Evo Moráles, blízký spojenec a přítel Cháveze propukl v pláč, když v televizi prohlásil, že „(Chávez) je dnes živý více než kdy předtím… bude nás dále inspirovat v našem boji za osvobození našeho regionu… navždy nás bude doprovázet.“
Poklonu složil rovněž bývalý kanadský premiér Jean Chrétein, který obdivoval Chávezův zápal pro baseball.

 
Pravicově orientovaný chilský president Sebastian Piňera si s presidentem Chávezem volal během jeho léčení na Kubě a Chávez mu oznámil, že „pokud má čelit smrti, že tak učiní ve Venezuele, s milovaným venezuelským lidem.“

 
Rovněž pravicově orientovaný president Kolumbie, Juan Manuel Santos vyjádřil zármutek nad smrtí presidenta Cháveze. Veřejně mu poděkoval za zprostředkování mírových rozhovorů s povstaleckými skupinami v Kolumbii, za rozvoj vztahů Venezuely a Kolumbie. Senátorka Piedad Cordoba poděkovala Chávezovi za rozvoj organizací MERCOSUR, UNASUR a CELAC a svou Kolumbijskou liberální stranu vyzvala k podpoře Chávezových myšlenek.

 
Ekvádorský president Rafael Correa vyhlásil třídenní smutek. Nikaragujský president Daniel Ortega vyhlásil týdenní smutek. Třídenní smutek vyhlásila i Státní rada kubánské republiky.

 
Honduraské Národní shromáždění drželo minutu ticha za presidenta Cháveze.

 
Soustrast vyjádřil i generální tajemník OSN Pan Ki-mun a britský ministr zahraničí William Hague.

 
Soustrast nad smrtí vyjádřil i premiér největší demokratické země světa, Indie, Manmohan Singh, když prohlásil, že zemřel Venezuelci milovaný president a člověk, který se stal symbolem sociální spravedlnosti.

 
Bývalý americký president Jimmy Carter se svou manželkou Rosalynn napsali, že „Chávez obohatil lidi, kteří byli odstrkovaní a utiskovaní.“ Jimmy Carter rovněž oslavil Chávezovo posílení latinskoamerické suverenity a nezávisosti. Demokratický kongresman Jose Serrano prohlásil, že „Chávez rozuměl potřebám chudých.“ Herec Sean Penn napsal, že „USA ztratily přítele, o kterém ani nevěděli, že ho mají a on sám, že ztratil dobrého přítele.“

 
Všichni, nebo drtivá většina latinskoamerických vůdců se zúčastní pátečního pohřbu presidenta Cháveze.

 
Nyní se venezuelský lid musí více než kdy jindy sjednotit. USA se svým úlisným přístupem a radikální opozičníci, se budou snažit vyvolat napětí ve Venezuele a obnovit vládu starých elit. Zvolení vicepresidenta Nicolase Madura v prezidentských volbách, které podle ústavy proběhnou do 30 dnů, bude znamenat pokračování bolívarovské revoluce a naprostou porážku opozice a USA. Ale i kdyby Maduro prohrál, reformy a změny, které president Chávez ve své zemi zavedl, bude opozice likvidovat jen velice těžko a nebylo by překvapivé, kdyby při tom narazila na zuřivý a tvrdý odpor venezuelských obyvatel a byla donucena ustoupit. V každém případě odkaz presidenta Cháveze bude dál žít. Bude dál žít v těch lidech, kteří díky němu umí číst a psát. Kteří díky němu byli ošetřeni v tisícovkách nových klinik. V lidech, kteří díky němu získali bydlení. Jména jeho nenávistných odpůrců z řad opozice nejenže je nepřežijí, ale už nyní upadají v zapomnění. Nezaslouží si připomenout ani v tomto článku, nestojí ani za těch několik klepnutí do klávesnice.

 
Chávezův odkaz, tak jako odkaz Comandanta Ernesta Che Guevary, bude žít v latinskoamerických vůdcích. Bude žít v Rafaelu Correovi, ekvádorském presidentovi, který před pár týdny drtivě zvítězil v prezidentských volbách a který se prohlašuje za největšího přívržence presidenta Cháveze. Bude žít v Danielu Ortegovi, presidentu Nikaraguy, který rovněž považoval Cháveze za svého přítele. Bude žít v indiánském presidentu Bolívie, Evu Morálesovi, pro kterého byl Chávez mentorem a přítelem. Přeji tímto upřímnou soustrast rodině presidenta Huga Rafaela Cháveze Fríase, muže, který dokázal, že se stále mezi politiky najdou lidé ideálů a dobrého srdce, nehledící na osobní nebezpečí.

Autor tohoto článku není členem NAL a názory obsažené v tomto článku se nemusí shodovat s názory redakční rady.