U příležitosti 40. výročí od otevření Paláce kultury v Praze na Pankráci probíhá až do 12. září v budově dnešního Kongresového centra výstava nazvaná Od Pakulu ke Kongresáku, která mapuje výstavbu, historii, minulé a současné využití i plánovanou budoucnost této bezesporu pozoruhodné stavby. Výstava je každou středu od 14 hodin doprovázena i komentovanou prohlídkou vybraných prostor Kongresového centra, během níž se lze seznámit s řadou zajímavých technických řešení a cennými uměleckými realizacemi v interiéru budovy. Jak prohlídku, tak samotnou výstavu jsem měl možnost absolvovat a rád bych na ně všechny zájemce pozval, protože opravdu tu je co k vidění.

Palác kultury byl slavnostně otevřen 2. dubna 1981 za přítomnosti generálního tajemníka KSČ a prezidenta ČSSR dr. Gustáva Husáka. Svého času šlo o jednu z největších a nejmoderněji vybavených budov určenou k pořádání sjezdů, kongresů, kulturních akcí a veletrhů v celé Evropě. Stavěn byl v letech 1975-1980 podle soutěžního projektu architektů J. Mayera, A. Vaňka, V. Ustohala a J. Karlíka z Vojenského projektového ústavu. Stavba v neofunkcionalistickém stylu následovala po desetiletích diskuzí a soutěží o podobu této části Pankrácké pláně, zanedbaného území pražské periferie, které se teprve v 60. letech dostalo moderní bytové výstavby, od 70. let doplněné o řadu pozoruhodných staveb (budovy zahraničního obchodu Centrotex a Motokov, Dům bytové kultury, hotely Panorama a Fórum, budova Československého rozhlasu) a především kapacitního dopravního spojení s centrem Prahy po přemostění Nuselského údolí. Předchozí návrhy počítaly na místě Paláce kultury s budovami Vysoké školy politické, Akademií věd, Památníkem obětí fašismu nebo mezinárodním hotelem.

 

Palác kultury neměl v době svého otevření v Praze v podstatě konkurenci, nepočítáme-li snad Průmyslový palác v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Určen byl primárně pro sjezdy Komunistické strany Československa a dalších masových společenských organizací (Svaz socialistické mládeže,
Svazarm, sjezdy výrobních družstev nebo JZD). Konaly se zde i Světové shromáždění za mír nebo Světový kongres žen. Těmto potřebám odpovídala kapacita největšího sálu – Sjezdového (dnes Kongresového) – 2764 osob, který zaujímá výšku čtyř pater a vyznačuje se skvělou akustikou, údajně 13. nejlepší v dané kategorii na světě. K využití je i Společenský sál (1034 míst) s výsuvným hledištěm a nastavitelným pódiem a několik menších sálů. Objekt rovněž disponuje reprezentativními salonky, v nichž se odehrála mj. i důležitá mezinárodní jednání. Vedle politických a společenských akcí se v Paláci kultury ale odehrávaly i výstavy a veletrhy, estrády, divadelní představení a koncerty. Před listopadem 1989 v Paláci kultury koncertovali mj. Jarek Nohavica a další folkaři, Laura a její tygři (Show Tomáše Tracyho), Dean Reed nebo Elton John. Po listopadu pak např. Joan Baezová, Ringo Starr, Paul Anka nebo Charles Aznavour, léta se zde hrál muzikál Drákula. Vedle toho se zde uskutečnilo bezpočet zasedání, včetně valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie v roce 2006, kde bylo rozhodnuto o vyřazení Pluta ze seznamu planet Sluneční soustavy.

 

Po roce 1989 přišly na Palác kultury těžké časy – velké sjezdové akce skončily, snaha rozjet v čerstvě přejmenovaném Kongresovém centru v polovině 90. let filmový festival Zlatý golem skončila návštěvnickým fiaskem a dluhy. Další dluhy vznikly i v souvislosti s přestavbami, rekonstrukcemi a vybudováním sousedního hotelu pro potřeby zasedání Mezinárodního měnového fondu (2000) a summitu NATO (2002). Z finančních potíží se provozovatel Kongresového centra dostal až po nákupu většinového podílu státem a současného oddlužení v roce 2014, od té doby se nacházel až do vypuknutí covidové pandemie v zisku a fungoval jako solidní zázemí kongresové turistiky v Praze.

 

Palác kultury byl budován za využití kvalitních materiálů a hodnotných řešení a byl vybaven bezpočtem uměleckých děl a realizací (daných tehdy platným zákonem o vyčlenění 4 % stavebních nákladů veřejných staveb na umění). Za nejcennější dílo se považuje skleněná plastika Žena s holubicí (S. Libenský a J. Brychtová), ale velmi zajímavé jsou i originální skleněné lustry v jednacích salóncích (V. Procházka; F. Vízner), velká opona Sjezdového sálu (A. Fišárek), gobelíny (C. Bouda) a mnohé další. Bohužel, minulostí jsou již největší varhany světa umístěné původně rovněž ve Sjezdovém sále, z podivných důvodů ideologické předpojatosti byla odstraněna socha Radostný den stávající před vstupem do budovy (údajně se plánuje její návrat na dosud stojící osiřelý podstavec), své prostory zavřely prakticky všechny restaurace, vinárny a bary, často s originálním designovým nábytkem a zařízením…