Když New York Times informovaly, jako například 23. ledna, že americký prezident Joe Biden zvažuje vyslání tisíců vojáků, válečných lodí a letadel do Pobaltí a východní Evropy, odráží tím touhy těch skupin americké vládnoucí třídy, které se dosud nesmířily s přesuny probíhajícími v rámci globální moci.

Nabubřelé, spekulativní a zcela nepodložené tvrzení britských, strach šířících agentur o tom, že Kreml připravuje dosadit jakéhosi obskurního politika jako příštího vůdce Ukrajiny, jsou součástí těchto psychologických operací majících za cíl obměkčit veřejné mínění.

Biden přitom minulý týden řekl něco vcelku smysluplného, čímž ale rozčílil jestřáby v NATO a poodhalil rostoucí rozpory uvnitř tohoto paktu. Že k těmto rozporům dochází v rámci Evropské unie vychází přesně z toho, že snaha propojit federální evropský projekt s vojenskou aliancí západního kapitalismu odhaluje, jak rozporuplné zájmy tito zdánliví partneři ve skutečnosti mají.

Biden prohlásil, že Rusko za invazi na Ukrajinu „zaplatí skutečnou a drahou cenu“. V jistém smysli Rusko „provedlo invazi“ na Ukrajinu, když obnovilo svoji kontrolu nad krymským poloostrovem patřícím Ruské sovětské republice, než jej v minulém století nepředal sovětský předák Nikita Chruščov Ukrajinské sovětské republice.

V době, kdy byl Sovětským svaz jednotným socialistickým státem, měl tento akt nepatrný mezinárodní význam. Reintegrace Krymu do současného ruského státu se setkala převážně se souhlasem většinově rusky mluvících obyvatel poloostrova. Pokud jde o tuto věc, pak – přes veškeré slovní protesty a diplomatický doublespeak – všichni tak nějak chápou, že tento krok prostě odráží geopolitickou realitu.

Nicméně Bide řekl něco poněkud jiného: „Uvidíte, že pokud Rusko provede invazi, bude se za to zodpovídat v závislosti na tom, co přesně udělá.  Jedna věc je nějaký malý vpád, kdy to pak skončí našim vzájemným bojem, jak na to reagovat a jak už ne, a tak podobně.“

Souboj, který Biden očekává, není veden s Ruskem, ale se soupeřícími silami mezi evropskými státy.

Údajně „zelená“ německá ministryně zahraničních věcí v nové koaliční vládě přitom právě absolvovala tvrdou konfrontaci se svým protějškem, ruským ministrem Sergejem Lavrovem, a získala si obdivovatele za své neústupné studenoválečnické uvažování, které ji ale dostalo do konfliktu s velkými hráči německého kapitálu – i s některými osobnostmi mezi sociálně demokratickými koaličními partnery.

Ale nemylme se, napětí vycházející z rozpínavosti NATO vytvořilo nebezpečné situace, které se mohou vymknout kontrole. Rusko chce, aby se k jeho návrhům na řešení konfliktu přistupovalo s respektem a spojilo to s ukončením další expanze NATO.

Při dalším zaznění hlasu rozdělení panujícího v německém vojenském i občanském vedení ukázal dnes již odejití šéf německého vojenského námořnictva, jak rozdělující a nebezpečná je expanzivní strategie Severoatlantického paktu.

Francouzský prezident Emmanuel Macron znepokojil Atlantisty svými výroky, že Evropa by měla s Rusy vyjednat svoji vlastní bezpečnostní dohodu.

V přístupu nejomezenější skupiny v establishmentu britské armády a tajných služeb – vystupte, Liz Trussová [britská ministryně zahraničí] – se mísí arogance s postupným poznáním, že se opožďují za nejnovějším vývojem evropské geometrie.

Ukrajina je rovněž politicky hluboce rozdělena – a její jediné vyhlídky na existenci v podobě sjednoceného a suverénního státu spočívají v tom, že své vnitřní rozpory ukočíruje v rámci federativní ústavy.

Francouzský ministr zahraničí poukázal, že Francie a Německo jsou zajedno v tom, že věří, že naplnění Minských dohod zůstává jedinou odsouhlasenou základnou pro trvalé řešení ukrajinské krize.

Když se v 80. letech rozmístily v Evropě nové raketové systémy, masové hnutí vtáhlo Labouristickou stranu do mírové koalice. Dnes, kdy se labourista John Healey přidává ke sboru rádoby válečníků z NATO, vyřazuje tak labouristy mimo rámec rozumných postojů.