Ani téměř sedm let po násilném převratu proti zvolenému prezidentovi se Ukrajina nedokázala vyrovnat s nárůstem krajně pravicové ideologie a aktivit. Spíše naopak – Majdan a celý dosavadní vývoj po něm, zejména rozpoutání občanské války proti „vlastnímu“ obyvatelstvu na Donbase ze strany kyjevského režimu, podpořil a normalizoval ukrajinský neonacismus a neobanderismus. Součástí této ultrapravicové normalizace je i otevřené adorování válečných zločinců, pronacistických kolaborantů a ukrajinských fašistů z dob 2. světové války. Uveďme jen několik příkladů z poslední doby.

V říjnu bylo ukrajinskými státními institucemi připomenuto 120. výročí narození Vladimira Kubijoviče, polsko-ukrajinského geografa, kartografa, historika a encyklopedisty, který žil po válce ve Francii a získal si renomé jako význačný intelektuál. K temným leč bagatelizovaným stránkám této osobnosti ale patří, že jako předseda tzv. Ukrajinského ústředního výboru působícího během druhé světové války v Generálním Gouvernementu patřil ke spolupracovníkům válečného zločince Hanse Franka, odsouzeného v Norimberku k trestu smrti, a k iniciátorům vzniku 1. haličské (galicijské) divize SS, známé také jako 14. granátnická divize SS, která se zapojila do bojů po boku Němců.

16. srpna 1942 zveřejnily noviny Lvovské zprávy zprávu Ukrajinského ústředního výboru, v níž se nabádalo, aby ukrajinští obyvatelé Lvova v žádném případě nepomáhali schovávat Židy nebo jinak nenarušovali průběh jejich „přemístění“. Ujišťuje, že akce se netýká „árijců“ a že ty, kteří něco takového tvrdí, postihne trest. Zmíněným „přemístěním“ se rozuměla deportace Židů ze Lvova a okolí do vyhlazovacího tábora v Belzecu.

Kubijovičovo životní výročí v roce 2020 připomněl ukrajinský parlament, Národní ukrajinská knihovna, Ukrajinské pedagogické muzeum a další instituce. Jsou po něm pojmenovány ulice v Kolomyje, Ivano-Frankovsku a ve Lvově, kde má rovněž pamětní desku.

Kubijovič mezi nacisty ve Lvově.

Vlevo: Pamětní deska Kubijovičovi v dnešním Lvově. Vpravo: dnešní Ukrajinou heroizovaný Vladimir Kubijovič sedí po levici v Norimberku odsouzeného válečného zločince, generálního guvernéra okupovaného Polska Hanse Franka.

Pojďme k jinému případu adorace zločinců a kolaborantů z dob druhé světové války. V listopadu tohoto roku byla ve vesnici Žiznomir v Ternopolské oblasti na západě Ukrajiny odhalena u příležitosti 110 let od jeho narození pamětní deska Alexejovi Babijovi, příslušníkovi 1. haličské divize SS. Odhalení za zvuku ukrajinské hymny se zúčastnili představitelé oblastní správy, zástupci různých úřadů, kněží i široká veřejnost.

Alexej Babij se přitom už v září 1941 zapojil jako člen ukrajinské pomocné policie v Kyjevě do masakru 34 tisíc Židů v Babím Jaru. Od roku 1943 sloužil v již zmíněné 1. haličské (galicijské) divizi SS. Tato divize Zbraní SS se účastnila protipartyzánských operací v Polsku, Jugoslávii, na Slovensku a na Ukrajině. V mnoha případech se její příslušníci zapojili do násilných akcí proti civilnímu obyvatelstvu.

Třetí příklad: Informační agentura ukrajinského ministerstva obrany i webové stránky Zvláštních operačních sil ukrajinské armády připomněly výročí narození Vasila Levkoviče, podle současných mocných „hrdiny boje za ukrajinskou státnost“. Eduard Dolinský z Ukrajinského židovského výboru připomněl, že tento „hrdina“ rovněž již od roku 1941 sloužil jako člen ukrajinské pomocné policie připravené být k dispozici německým okupantům.

Levkovič se jako aktivní pronacistický kolaborant stal v lednu 1942 zástupcem velitele pomocné policie ve Verbě a od srpna 1942 do ledna 1943 působil jako velitel pomocné policie v Dubně. V srpnu 1942 byli do ghetta v Dubně nahnáni Židé z nedalekých vesnic, čímž počet obyvatel ghetta stoupl na čtyři a půl tisíce. 5. října 1942 byli tito Židé zavražděni.

Německý inženýr Hermann Grabe svědčil na Norimberském procesu jako svědek této vraždy židovských obyvatel v Dubně. Popsal, jak se muži, ženy i děti museli vysvléci a následně byli postříleni u vyhloubené jámy. „Bez pláče nebo křiku se tito svlečení lidí postávající v rodinných skupinkách líbali a vzájemně loučili. Viděl jsem osmičlennou rodinu, muže, ženu – oba okolo 50 let s dětmi starými jeden, osm a deset let a dvěma dospělými dcerami – 20 a 24 letými. Stará žena s šedými vlasy držela v rukou rok staré dítě a zpívala mu…“

Levkovič se podílel také na zavraždění 350 Židů v ghettu ve Verbě. V březnu 1943 převzal funkci v Ukrajinské povstalecké armádě a účastnil se akcí proti partyzánům i jednotkám Rudé armády. Po válce byl vojenským soudem v Kyjevě právem odsouzen k 25 letům nucených prací v táborech ve Vorkutě. Po propuštění se nicméně znovu zapojil do podzemního hnutí ukrajinských nacionalistů v SSSR. Tento masový vrah a proněmecký kolaborant je dnes pochován v čestné aleji velikánů na hřbitově ve Lvově.

Na stejném webu Zvláštních operačních sil se dostalo pochval „mimořádnému ukrajinskému vojenskému veliteli Pjotru Djačenkovi“. Stejně jako v předchozích případech byl i Djačenko členem ukrajinské pomocné policie a rovněž agentem Abwehru. Později se angažoval jako zástupce velitele v 31. praporu SD (Sicherheitsdienst, zpravodajská služba SS), který byl postaven převážně ze členů Volyňské sebeobranné legie, kolaborantské protipartyzánské milice napojené na Organizaci ukrajinských nacionalistů. Djačenko v hodnosti plukovníka se jako velitel angažoval v potlačování Varšavského povstání a v protipartyzánských operacích kolem polského města Chelm a na Volyni. Koncem války vstoupil do Wehrmachtu a byl nacisty za své bojové zásluhy vyznamenán železným křížem.

Dnes je po Djačenkovi pojmenována ulice ve Voškresenkém v Mikolajevské oblasti.

Výše zmíněné případy představují jen malý výběr ilustrující systematickou snahu současné ukrajinské politické elity o rehabilitaci představitelů i té nejhorší kolaborace s nacisty, pokud se tito mohou zapsat do pantheonu ukrajinského nacionalismu a svatého boje proti komunistům a Rusům. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že přes sem tam zdvižený prstík dnes Západ – totiž vedoucí elity Evropské unie i Spojených států – nad touto dračí setbou vesměs jen pokaždé mávne rukou. Právě Západu se totiž tento boj proti komunistům a Rusům konjunkturálně velmi hodí. Nu, opět je třeba na adresu těchto ukrajinských ultranacionalistů i západních elit připomenout slavný a trefný Talleyrandův výrok: „Nic nezapomněli a ničemu se nenaučili“.