V rámci letošního ročníku festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět byl promítán rovněž švýcarský snímek Úkryt (The Shelter) režiséra Fernanda Melgara. 101 minutový dokument zachytil půl roku fungování útulku pro bezdomovce ve švýcarském Lausanne, který obývají převážně zubožení migranti hledající ve Švýcarsku práci. Dokument se snaží nabídnout divákovi pohled na život nebo spíše přežívání na dně bohaté společnosti očima obyvatel útulku i lidí, kteří zajišťují jeho chod.

Děj dokumentu se otevírá rychle: před podzemním krytem civilní obrany v Lausanne se v již nevlídném podzimním počasí shlukují navečer lidé, kteří nemají kde jinde spát. V přesný čas se otevírá brána krytu, který slouží jako útulek pro bezdomovce, a lidé se snaží dostat dovnitř. Ne každému se to ale povede. Míst je málo a na všechny se nedostane. První jdou dovnitř ženy, děti a staří lidé, pak teprve vybraní muži. Některým se to nelíbí a začíná strkanice, kterou ukončí zásah ochranky a hrozba, že už nikdo nepůjde dovnitř. A tak je to každý den.

Ti, kdož mají to štěstí, se v útulku mohou najíst, vysprchovat a zařídit si další hygienu, sehnat nějaké šaty a především se vyspat. Schází se zde skoro výlučně přistěhovalci z různých míst světa, kteří se snaží najít si ve Švýcarsku zaměstnání. Je zde pár ze Španělska, který připravila krize o práci a kvůli nesplacené hypotéce i o dům. Jsou zde romské rodiny z Rumunska, mladíci ze Senegalu, Tuniska a Mauretánie, Italové i zbožný stařec připomínající ortodoxního patriarchu. Někteří vypráví své příběhy a motivy cesty do Švýcarska, v nichž jednou převažuje hledání naděje podle pořekadla tonoucí se stébla chytá, jindy naopak snaha překonat pocit nedocenění, přijetí výzvy práce v cizině – vnímané komunitou jako prestižní záležitost – i za cenu opuštění relativně slušné existence a rodinného zázemí ve své vlasti. Co člověk, to svébytný příběh a také rozdílný přístup, jak se vypořádat s trpkou realitou.

Útulek je místem stýkání a potýkání všech těchto osobností. Jeho původní poslání coby krytu civilní ochrany má až symbolický význam. Na jednu stranu představuje úkryt před největším zlem zuřícím „tam venku“ – zimou a hladem znamenajícím hrozbu pro život vyděděnců extrémně bohaté společnosti, která jim ale neumí (a nechce) efektivně pomoci. Na druhou stranou se v útulku zavření lidé, dennodenně mezi sebou nuceně bojující o místo ke spaní, o kus jídla, ještě více vzdalují sociálnosti vnějšího světa, která ale představuje pouze paralelní, na vyšší úrovni pěstovanou asociálnost kapitalistické konkurence, kde se lidský život poměřuje penězi a všude zeje propast mezi bídou a bohatstvím.

Provozovatelé útulku hrají v tomto očistci ambivalentní roli. Udržují jeho chod, pořádek, chtějí lidem pomoci, ale také odsouvají humanitární důvody stranou, když není dost peněz na zabezpečení činnosti, přijímají „logiku“ světa vlků: „Nemůžeme tolik pomáhat, to by se jinde rozkřiklo a všichni by se k nám nastěhovali“, zazní ve snímku od jednoho z provozovatelů. Útulek má také vlastní ochranku, která řeší vypjaté situace při otvírání brány, a spolupracuje i s policií. Na hlavu zaměstnanců padají neoprávněná i oprávněná obvinění z protekce při příjímání určitých lidí i nařčení z rasismu. Anti-humánnost nucené konkurence maskovaná do rasových animozit panuje samozřejmě i mezi obyvateli samými.

V průběhu zimy přijímá útulek „zlepšovák“ vyzkoušený v jiných švýcarských městech – systém záznamových karet vydávaný úřady, které uživatelům přesně vyznačí dny, kdy do útulku mohou a kdy naopak ne. Lidé tak dostávají určitou jistotu a mohou se vyhnout tlačenicím, zároveň ale mezi sebou ztrácejí kontakt. Jak si s takovou změnou mohou poradit duševně nemocní mezi bezdomovci a lidé se špatnou znalostí jazyků, je rovněž otázkou. Ve snímku je zřetelně vidět tápání a pocit trapnosti mnohých uchazečů o kartu tváří tvář úředníkům. Po shlédnutí tohoto snímku jsem pochopil, proč někteří bezdomovci dávají před ubytovnami a podobnými útulky raději přednost „svobodě“ života na ulici.

Dokument pokračuje v pozorování života v útulku vedeném civilním, nenápadným způsobem, bez snahy diváky šokovat nebo je bombardovat emocemi. Navzdory této neokázalosti se režisérovi podařilo vytvořit velmi působivý snímek. Ačkoliv film nepředkládá ani analýzu (natožpak řešení) problému bezdomovectví, migrace a chudoby v bohatých společnostech Západu ani nenabízí jako dějovou osu nějaký silný příběh, představuje hutnou, prokreslenou, naturalistickou sondu na společenské dno, nad kterým mnozí odpovědní raději zavírají oči.