8. června se v Pražském literárním domě autorů německého jazyka v Ječné ulici konala v rámci cyklu Doba a svědkové zajímavá přednáška Útěky z Protektorátu. V jejím rámci pohovořili ing. Tomáš Jelínek a Kateřina Ebelová o činnosti JUDr. Josefa Růžičky, dědečka paní Ebelové a svého času honorárního panamského konzula v Československu, který před druhou světovou válkou obstaral víza pro stovky Židů a antifašistů. Přednáška se konala s podporou Spolku akademiků Židů a Goethe institutu v Praze.

Na úvod večera představil Jelínek obecně situaci protektorátních Židů z hlediska emigrace. Již v březnu 1939 byl nacistickými okupanty proveden první soupis členů židovských obcí v Protektorátu Čechy a Morava. V tomto soupise se celkem ocitlo 103 960 osob. 21. června 1939 se začala na Židy v Protektorátu uplatňovat legislativa norimberských zákonů, která rozšířila kategorii „Židů“ o jinověrce i ateisty na základě tzv. rasových kriterií. Soupis osob spadajících do těchto kategorií byl proveden v březnu 1940. 1. října 1941 pak byl proveden nový soupis všech Židů, kterých v tu dobu na území Protektorátu pobývalo již jen něco přes 88 tisíc.

Vystěhovalectví Židů z Protektorátů probíhalo v letech 1939-43 a celkově se týkalo asi 26 tisíc osob. Z nich zhruba polovina odešla do jiných evropských států, necelých 5000 do Jižní Ameriky, 4000 osob do Asie (mimo Palestinu) a přes 2 tisíce právě do Palestiny. Zdaleka nejvíce lidí odešlo ještě v roce 1939 – 19 tisíc, v roce 1940 již jen 6 tisíc a v dalších letech pak už mohly odejít pouhé stovky nebo desítky lidí, většinou jen do blízkých evropských zemí.

Mezi lidmi, kteří odešli do emigrace, převažovali muži a mladší lidé. Z hlediska sociálního postavení šlo často o živnostníky, příslušníky svobodných povolání a majitele podniků, obvykle tedy movitější osoby, neboť židovští emigranti si museli platit nejen cestu (včetně víza), ale také daně gestapu a často i nemalý poplatek zemi, která je přijala. Přednáška vlastně trochu bezděčně poukázala na třídně a sociálně podmíněné rozdílné dopady nacistické politiky holocaustu vůči židovskému obyvatelstvu. Skutečností je, že do ghetta v Terezíně a následně do transportů směřovaných do ghett a vyhlazovacích táborů na Východě šlo disproporcionálně více starých osob, žen a chudších lidí. V roce 1946 při soupise členů židovských obcí bylo možné konstatovat hrůznou bilanci holocaustu – válku přežilo a na území českých zemí v tu dobu žilo 17 892 židů, z toho zhruba 3000 osob neprošlo transporty.

JUDr. Josef Růžička narozený v roce 1889 byl před válkou majitelem brusírny diamantů v Turnově a vlastníkem několika nemovitostí a od roku 1932 působil také jako honorární konzul republiky Panama s právem vydávat víza. Dokumenty o jeho činnosti nalezla paní Ebelová jako pozůstalost v kufru desítky let po válce. Studiem zjistila, že zatímco do roku 1937 vydal její děda celkem devět víz, v letech 1937-39 to bylo patnáct set dokladů! A vedle toho ji zaujala jména osob, kterým byla vydávána: Ledererové, Eppsteinové, Fiedlerové… Jen v prosinci 1938 bylo do Panamy vydáno 466 víz.

Takto se ukázalo, že konzul Růžička pomohl odejít do zahraničí stovkám Židů, a to nejen z Československa resp. Protektorátu, ale i Slovenského štátu, Rakouska a Polska. Vedle toho pomohl odejít do bezpečného exilu minimálně osmdesáti německým antifašistům pronásledovaným z politických důvodů.

Bohužel, tato záslužná činnost stála Josefa Růžičku život. Pravděpodobně na udání gestapáka žijícího v sousedství a dost možná s vidinou zisku v podobě zabavení a přisvojení nemovitého a movitého majetku byl Růžička 4. října 1941 zatčen a poslán na tři měsíce do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. V jeho dokladech byla poznámka „Návrat nežádoucí“ znamenající rozsudek smrti. Z Terezína byl transportován do koncentračního tábora Mauthausen a zde byl, přes intervenci státního prezidenta Háchy, 23. května 1942 ubit dozorcem na neblaze proslulých schodech do kamenolomu. Tak zhasl život člověka, který se obětoval pro záchranu jiných.

V následné diskusi zavzpomínala řada přítomných, mezi nimiž převažovali potomci obětí holocaustu a nacistické perzekuce, na útěky, emigraci a obecně osudy svých předků. Jejich cesty vedly z Protektorátu do všech koutů světa, například do Brazílie a Ekvádoru – a odtud nezřídka do Spojených států, nebo nejprve přes Terst a později přes Sovětský svaz až do daleké Šanghaje, nebo tzv. dunajskou cestou do Rumunska a odtud většinou do Palestiny.

I pro člověka, který se zabývá historií 2. světové války a holocaustu a má již mnohé nastudováno šlo v tomto případě o velmi zajímavý přednáškový večer prokládaný osobními příběhy a obohacený přítomnými rodinnými památkami (zkouškový index ze studia práv, rodinné fotografie, doklady), které s sebou přinesla paní Ebelová. Jistě tedy není na škodu sledovat, jaké další akce se v Pražském literárním domě budou v nejbližší době konat.