Demonstrace 21. dubna má dostat do ulic co nejvíce lidí. Snahou odborů, občanských iniciativ a protivládního hnutí je, aby šlo největší protivládní protest od roku 1989. Je nesmírně důležité, aby se to podařilo. Takové shromáždění lidí požadujících demisi vlády má potenciál zásadně změnit atmosféru v zemi. A navodit podmínky pro pád Nečasovy psychopatické vlády.

Odbory ale čeká klíčové rozhodnutí, co bude po demonstraci. Přípravná schůzka k demonstraci naznačila, že to demonstrací neskončí a že budou následovat další akce – stávky a akce občanské neposlušnosti. Koalice dopravních odborových svazů již oznámila, že dopraváci do stávky půjdou. Co ale jiné odborové svazy?

To zůstává otázkou. A padají různé argumenty, proč nestávkovat. Tyto argumenty nalezneme mezi odborovými funkcionáři, stejně jako mezi řadovými odboráři. Vypořádejme se postupně s každým argumentem zvlášť.

Hodní zaměstnavatelé

Prvním argumentem je, že někteří zaměstnavatel é i v podmínkách hospodářské krize zachovali pracovní místa, někde dokonce navýšili mzdy zaměstnancům.

Především je třeba říci, že není nutno dělat z nouze ctnost. Mluvíme zde v první řadě o velkých korporacích, které mají často ohromné finanční rezervy. Kromě toho dříve či později očekávají konec krize a opětovný nárůst poptávky. Tehdy budou potřebovat kvalifikovanou pracovní sílu, kterou si takto udrží. Ostatně obvykle tyto rezervy mají původ v dlouhodobě nižších mzdách zaměstnanců se stejnou produktivitou práce oproti jejich kolegům v mateřských obvykle západních firmách.

Dále je třeba poznamenat, že životní nejistota v případě nemoci, úrazu či stáří, která je výsledkem vládních reforem, si žádá vytváření značných finančních rezerv, pokud člověk nechce například prodat auto či byt, když vážně onemocní. Případně čekat až u dveří zazvoní exekutor. Spolu se zvýšenými náklady na živobytí, lékařskou péči, vzdělání potomků, apod. to znamená, že zachování životního standardu pro pracovníky těchto firem by vyžadovalo nárůst mezd nikoliv v řádu procent, ale v řádu desítek procent.

Tedy lze samozřejmě vycházet z toho, že odborům nepřísluší politický boj za odstoupení vlády a zastavení její vládní agendy a že si zaměstnanci těchto firem vymohou na svém zaměstnavateli odpovídající nárůst mezd. Na druhou stranu by se ti, kdo toto hlásají, měli zamyslet nad potenciální úspěšností stávky požadující například zvýšení mezd o 40 či 50%.

Čili na miskách vah je stávka proti vládě v solidaritě s jinými odboráři a širokou veřejností versus izolovaná stávka v jednom podniku za navýšení mezd o desítky procent. Na jakou stranu se váha zhoupne?

Jeden za sebe, každý za sebe samého?

Pokračování této vlády ovšem dále výrazně sníží pravděpodobnost úspěšnosti stávky. Vláda se totiž nijak netají úsilím o omezení práva na stávku a další protiodborovou legislativou po vzoru Margaret Thatcherové.

A nejen to. Také celkový pokles reálných mezd v české ekonomice bude vytvářet tlak proti zvyšování mezd ve všech oborech. O zbývající jakž takž solidně placená kvalifikovaná zaměstnání se v takové situaci prudce zvedne zájem. To bude vytvářet konkurenční tlak proti nominálnímu růstu mezd, zatímco inflace bude nadále ukrajovat z mezd reálných.

Na tom se ostatně shodnou všichni ekonomové, včetně našeho hradního pána, že přebytek nabídky nad poptávkou vytváří tlak na snižování ceny. A stejně tak přebytek nabídky pracovní síly nad poptávkou po pracovní síle vytváří tlak na snižování ceny pracovní síly, což není nic jiného než mzda. K tomu je třeba připočíst tlak na zvyšování produktivity práce, ať už zvýšením intenzity práce či pomocí neplacených přesčasů.

Ostatně snaha vytvořit tlak na snižování reálných mezd a zvyšování produktivity práce zvýšením pracovního nasazení zaměstnanců (nikoliv nutně technologickou inovací) stojí za vládní politikou v oblasti „péče“ o nezaměstnané. Snižování podpor v nezaměstnanosti a státní šikana nezaměstnaných má přímý negativní dopad na růst mezd zaměstnaných.

Lidově řečeno to neznamená nic jiného, než nezaměstnaný sáhne po jakkoliv špatně placené práci a zaměstnaný přijme jakékoliv pracovní podmínky, aby si nevyměnil místo s oním nezaměstnaným.

Toto je dárek s velkou mašlí, který dala vláda zaměstnavatelům. Nedivme se, tato vláda vládne výhradně pro zaměstnavatele.

Ušetření státních prostředků na výplaty podpor v nezaměstnanosti je jen Kalouskova ideologická kamufláž. Ostatně v šetření státními financemi má Nečasova vláda zvláštní expertízu – čím více takzvaně šetří, tím více roste státní dluh.

Mám neodvratný pocit, že miska vah se opět poněkud naklonila.

Pohoda i nepohoda mezi vládou a zaměstnavateli

Nyní se podívejme na argument, že zaměstnavatelé jsou také často proti vládním návrhům spolu s odboráři. Opravdu se tak zaměstnavatelé v případě některých šílených vládních návrhů, či spíše nápadů, vyjádřili.

V řadě případů po ideové domluvě od vládních ministrů svá stanoviska sice přehodnotili, ale to není to nejpodstatnější. Daleko důležitější je skutečnost, že na rozdíl od odborů neřekli vládě, ať si sbalí svých pět švestek a jde od válu.

Že by zaměstnavatelé na rozdíl od odborářů respektovali výsledky demokratických voleb z roku 2010? Nenechme se vysmát, pokud by to bylo v zájmu zaměstnavatelů Nečasova vláda se svojí „popularitou“ pod 20% by už byla dávno mimo své funkce.

Zaměstnavatelé se s tím nepářou, mají ostré lokty a moc dobře vědí, co pro ně je a co není dobré. Za dar ušetřených milionů a miliard na mzdových nákladech, daních, zastropování odvodů pojistného, apod. nějaké ty přehmaty vládě odpustí.

Co kapsu nebolí, srdce netrápí

A jsme opět na počátku našeho argumentu. Někteří odboráři nechtějí poškodit své hodné zaměstnavatele, kteří zachovali pracovní místa a případně i zvýšili mzdy. Jak tedy chtějí svrhnout vládu, když nechtějí poškodit ty, pro které ta vláda je u moci?

Masivní demonstrace je jistě vynikajícím startem pro odvolání Nečasovy vlády zdola. A musíme všichni udělat vše pro to, aby byla opravdu masivní. Nedávná zkušenost španělského hnutí rozhořčených ale ukazuje, že lidé v ulicích nejsou pro vlády zase takovým strašákem, pokud ve vzduchu nevisí vlna velkých stávek.

Ponechme stranou, že současné vládní strany se dostaly k moci pomocí peněz a vlivu mnoha z oněch hodných zaměstnavatelů. Kapitáni průmyslu nejsou žádná ořezávátka. Umějí počítat do deseti. Teprve pokud jim budou stávky slibovat takové ztráty, že to nevykompenzuje ani vládní probyznysová politika, dojdou za svojí vládou Kalousků a Nečasů a řeknou jim: pánové, končíme.

Stávka, která nikoho nebolí, je pouhým morálním apelem na blahosklonnost mocných. Existuje v této zemi alespoň jeden člověk, který by seriózně uvažoval o tom, že Nečasova vláda kolektivně odstoupí a odvolá reformy na základě morálního apelu? Opravdu si někdo myslí, že se něco takového vůbec může stát?

Jedině stávka, která pořádně zamává účetními uzávěrkami velkých zaměstnavatelů, donutí vládu k demisi.

Vzdejte se, nic se vám nestane?

A nakonec tu máme jednu důležitou historickou zkušenost. Je to zkušenost odborů s vládou Margaret Thatcherové v Británii 80. let. Její plán zatočit s odbory byl jednoduchý – brala to sektor po sektoru. Trochu přilepšila jedněm, zatímco rozdrtila druhé, pak přidala třetím, aby rozdrtila ty první, a tak dále.

Když nastupovala do funkce, bylo britské odborové hnutí jedno z nejsilnějších v Evropě. Když z funkce odcházela, byly odbory v troskách, byly zavedeny protiodborové zákony, práva pracujících byla výrazně okleštěna, velká část Britů propadla do neřešitelné chudoby.

A Maggie je stále ústředním tématem politických vlhkých snů našich topáckých a odésáckých politiků, jejich velkým vzorem, modlou a kategorickým příkazem.

Pokud odbory v ústředních průmyslových podnicích nevstoupí do stávky solidárně se všemi ostatními odboráři a pracujícími, hrozí jim, že žádná příští stávka za zlepšení pracovních či mzdových podmínek už nebude. Odboráři, podívejte se, kde je vaše miska vah. Připravujte se ke stávce, dokud je to vůbec legální!