18. prosince začal ukrajinský parlament projednávat zákon z pera bývalého prezidenta Alexandra Turčynova, kterým má být zatlučen poslední hřebíček do rakve Ukrajinské komunistické strany (KSU), ale i celé ukrajinské levice. Jde o další krok v nastolení neoliberální diktatury pinochetovského střihu opírající se jednak o domácí represivní složky organizované v různých vojenských a polovojenských útvarech a zadruhé o kapitálovou, politickou a případně i silovou podporu západních „demokracií“.

Nově chystaný zákon požaduje potlačení veškeré „komunistické“, „nacistické“ a „proti-ukrajinské“ ideologie. Podle jeho návrhu: „výroba a/nebo distribuce a publikování komunistických symbolů, včetně suvenýrů, a šíření komunistické ideologie bude trestáno omezením svobody nebo uvězněním na dobu do 5 let s, nebo bez konfiskace majetku. Pokud by se těchto činů dospustila osoba reprezentující vládu, nebo by se jich kdokoliv dopustil opakovaně, nebo by se jich dopustila organizovaná skupina, nebo by se jich dopustila média – byla by taková aktivita trestána odnětím svobody na 5 až 10 let, opět se ztrátou majetku nebo bez ni.“

Zákon dále ukládá, že každá ukrajinská vesnice, město, médium a firma musí do šesti měsíců odstranit veškeré symboly komunistické ideologie. To se týká i přejmenování všech ulic, náměstí a jiných veřejných prostor, budov, parků, čtvrtí apod.

Není ovšem žádným tajemstvím, že hlavním terčen zákona má být – stejně jako v případě probíhajícího soudního vyšetřování – Komunistická strana Ukrajiny, ještě před rokem důležitá parlamentní strana podpírající vládu prezidenta Janukovyče.

Dnes na kolenou klečící Komunistická strana Ukrajiny získala ještě v roce 2012 v parlamentních volbách více než 13 % hlasů a 32 poslaneckých mandátů, o které se opírala korupčnická Janukovyčova vláda. Nejen v době Janukovyčova prezidentství, ale již dávno předtím šlo o stranu zcela reformistickou, zapletenou do každodenních partajnických pletich a kšeftíků bez jakéhokoliv antikapitalistického přesahu. Její vedení vláčelo dlouhodobě stranu k marginalizaci – ještě v 90. letech totiž byla KSU nejsilnější politickou stranou v zemi. V posledních parlamentních volbách v říjnu 2014 však získala pouze necelých 3,9 % hlasů, a protože její kandidáti nevyhráli volby ani v žádném z jednomandátových volebních obvodů, na parlamentní úrovni strana přestala existovat.

Výsledky KSU v posledních volbách prezentovala česká mainstreamová média jako krach zdiskreditované strany, navíc oslabené volební neúčastí separatistických oblastí Donbasu, kde mívala tradičně vysokou podporu. Věc se má ovšem rovněž tak, že Ukrajinská komunistická strana čelila od samého počátku Západem řízeného převratu na kyjevském Majdanu ostré persekuci.

Již ve dnech 25. – 27. ledna byla činnost Komunistické strany Ukrajiny a používání jejích symbolů zakázány rozhodnutím oblastních rad v Ivano-frankovské, Ternopolské, Černovitské a Poltavské oblasti na západě Ukrajiny (společně s činností Strany regionů) a 3. února následoval zákaz Komunistické strany Ukrajiny v jednom z kyjevských obvodů. Tyto zákazy byly sice shledány neústavními, ale činnost strany v těchto regionech prakticky ustala. Během únorových událostí na Majdanu zlynčoval nacionalistický dav přímo v ulicích Kyjeva lvovského tajemníka KSU Rostislava Vasilka, kterého agresoři mučili pícháním jehly pod nehty, zlomili mu nosní přepážku a několik žeber a poranili pravou plíci. Vasilko musel následně uprchnout do Ruska.

23. února neonacisté poprvé zaútočili na ústřední sídlo Komunistické strany Ukrajiny v Kyjevě, zničili nábytek a vybavení kanceláří a veřejně spálili řadu obrazů, knih, dokumentů a praporů strany. Tyto nájezdy na hlavní sídlo se následně opakovaly, jak lze zjistit z níže přiložených videodokumentů. Napadení neušly ani redakce komunistických tiskovin.

Útok na hlavní sídlo KSU 23. února 2014

Útok na hlavní sídlo KSU 9. dubna 2014

Útok na hlavní sídlo KSU 10. prosince 2014

Vedle Kyjeva byly kanceláře Komunistické strany Ukrajiny obsazeny, demolovány a vybrakovány také v Lutsku, Rivně, Černyševě, Sumy (brutálně zbit oblastní tajemník Valerij Siryačenko), Žitomyru, Berdychově, Ternopilu, Zaporoží a v dalších městech. Ve městě Vinica fašisté přepadli místní televizní stanici, která spolupracovala s Komunistickou stranou. Večer 26. května skupina členů Pravého sektoru za nečinnosti policie nejprve obsadila a následně Molotovovými koktejly částečně zničila také sídlo KSU v Dněpropetrovsku.

6. května rozhodnul ukrajinský popřevratový parlament o vyloučení poslanců KSU z uzavřeného jednání parlamentu, neboť jejich přítomnost by prý ohrozila národní bezpečnost. 15. května byl předsedovi strany Petru Simoněnkovi při jeho parlamentním projevu vypnut tehdejším předsedou parlamentu a prezidentem Alexandrem Turčynovem mikrofon. Simoněnko ve svém projevu kritizoval vládu a prezidenta za „protiteroristickou operaci“ a adresně ostře odsoudil květnové masakry protivládních aktivistů v Oděse a Mariupolu; Turčynov neudržel nervy na uzdě, začal na Simoněnka řvát „zmlkni lháři! Jdi na své místo, nebo ještě lépe – jdi lhát jinam. V parlamentu není pro lháře místo!“ Poslanci KSU a předseda strany následně opakovaně čelili fyzickým útokům, a to i z řad poslaneckých „kolegů“ přímo v budově parlamentu.

8. července dal ukrajinský ministr spravedlnosti Pavlo Petrenko podnět Kyjevskému oblastnímu správnímu soudu k zákazu Komunistické strany Ukrajiny. 9. července Petrenko prohlásil v rozhovoru pro deník Kapitál (obdoba českých Hospodářských novin), že „tato politická síla musí být zlikvidována“. O pár týdnů později vyzval Turčynov (před rokem 1990 mimochodem vedoucí oddělení Agitpropu Komsomolu v Dněpropetrovsku) parlament k účelovému hlasování o změně jednacího řádu, která by umožnila rozpuštění poslanecké skupiny KSU. O dva dny později, 24. července, Turčynov skutečně poslanecký klub Komunistické strany rozpustil. Z 450 poslanců hlasovalo pro rozpuštění 232. Ve stejný den oznámil kyjevský správní soud zahájení procesu umožňujícího úplný zákaz Komunistické strany Ukrajiny. Proti straně bylo shromážděno 308 obvinění.

Začala nezastřená persekuce členů Komunistické strany Ukrajiny ze strany popřevratové vlády: Tajemník komunistické organizace ve vesnici Glinky v Doněcké oblasti, Vjačeslav Kovšun, byl zadržen a umučen k smrti příslušníky Národní gardy. 30. července byl tajnou policií SBU zatčen a odvlečen první tajemník oblastního výboru KSU ve Volnovachše, Sergej Filindaš. Zastupitel rady kyjevského obvodu v Doněcku, A. N. Rjabušenko zmizel po zadržení příslušníky Národní gardy na přechodu v okresu Telmanovo. Hrozba obvinění za separatismu se vznáší nad bývalou poslankyní KSU, Oksanou Kaletynikovou. 1. září bylo tajnou policií zatčeno vedení KSU v Dněprodzeržinsku, atd… Pokračovaly také útoky na organizační zázemí strany:

Útok neonacistů na volební kancelář Komunistické strany Ukrajiny v Nikolajevu, 17. října 2014

Sídlo ukrajinských komunistů v Nikolajevě bylo napadeno již 24. července a 6. srpna. 25. října došlo k napadení volebního stanu KSU v Černihivu. 25. listopadu došlo k opětovnému napadení sídla KSU v Lutsku. Ze strany fašistů a za převládajícího nezájmu policie došlo také k napadení veřejných shromáždění Komunistické strany: 10. června v Zaporoží, 18. září v Charkově, 27. září v Charkově, 7. listopadu v Melitopoli, 7. listopadu opět v Charkově aj.

V této atmosféře se tedy KSU účastnila „svobodných ukrajinských voleb“!

Proč vláda dále pronásleduje slabou Komunistickou stranu Ukrajiny, která jí fakticky nikdy nebyla nebezpečná, nikdy nepředstavovala soupeře schopného svrhnout oligrachy ba ani radikálně omezit jejich vliv? Jistě, vládu dnes tvoří organicky antikomunistické, pravicové a krajně pravicové strany. Majdan, tak jak se zrodil, měl antikomunismus nebo lépe řečeno anti-levicovost ve vínku a dával to zřetelně najevo v novinářsky vděčné kampani „leninapádů“.

Ovšem, a tu nacházíme jádro pudla, vlna povalených, padajících Leninů zatím kráčí ruku v ruce se stejně drtivým pádem ukrajinské ekonomiky, s porážkami a tudíž i mizivými výhledy na brzké vyřešení situace na východní frontě a také s rostoucím stávkovým, sociálním a protiválečným protestním hnutím.

V takové situaci potřebuje vláda potlačit dokonce i tak bezzubou opozici, jakou představovala věkově přestárlá, neakceschopná a programově impotentní KSU. Brzy se budeme moci přesvědčit jak asi úplné „zničení komunismu“ v režii Turčynova a Porošenka dostane Ukrajinu na nohy a upevní vůli mas vláčet se dále 21. stoletím s přisátou oligarchickou pijavicí na bedrech.