Irská hospoda v Liberci hostila ve čtvrtek 23. dubna přednášku s veřejnou diskuzí na téma „Hrozba islamizace a multikulturalismus“, pořádanou Levou perspektivou. Na téma obsáhle pohovořil a na dotazy hostů odpovídal v dvouhodinové besedě Nikola Čech z Levé perspektivy Praha.

V úvodu představil knihu amerického politologa Samuela Huntingtona „Střet civilizací“ (1996), popisující teorii nezbytných konfliktů mezi kulturními celky. Autor odděluje západní civilizaci (kam řadí i většinu Evropy včetně ČR), pravoslavnou, latinskoamerickou, islámskou, subsaharskou, buddhistickou, čínskou, hinduistickou a několik osamělých států nespadajících pod žádnou z nich. Jeho teorii podpořily útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001, vnímané jako symbol konfliktu Západu a islámu. (Podotýkám, že naopak ji nepodporuje arogantní imperialistická politika USA i vůči západní Evropě, tedy v rámci „stejné civilizace“.)

Současný „Islámský stát“ vznikl jako produkt chaosu v oblasti (zejména v důsledku intervencí imperialismu USA) a usiluje o ovládnutí všech muslimských zemí, nicméně podle map šířených po internetu existují i jeho snahy o ovládnutí Balkánu a Pyrenejského poloostrova, Krymu, Kavkazu či Indie. Na územích ovládaných „Islámským státem“ je na denním pořádku vyvražďování jinověrců a pálení jejich knih. Nastolené reakční zákony přitom často z islámu vůbec nepocházejí, např. islám neprosazuje ženskou obřízku nebo neznemožňuje ženám dědit (to znemožnili až britští kolonizátoři), stejně tak nic společného s náboženskou morálkou nemá „chvilkové manželství“ jakožto forma prostituce. Spíše než s náboženským fundamentalismem tedy máme co do činění s krajní pravicí islámských zemí, formou fašismu, klerofašismem – islamofašismem. Popravy „za rouhání“ jsou v současnosti praktikovány poprvé po desítkách let.

Praxe „Islámského státu“ vede k obavám velké části západní společnosti z islámu. Nikola Čech však představil srovnání s Ku-klux-klanem, který nikdo nepovažuje za reprezentanta křesťanství, stejně jako není důvod „Islámský stát“ považovat za reprezentanta muslimů. Upozornil také, že podporovatelé „Islámského státu“ nejsou zdaleka jen zaostalí lidé, ale i vzdělanci a dobře postavení (stejně jako takoví byli členy Ku-klux-klanu). Jeho podpora pramení i z toho, že po mnoha letech naprostého rozkladu přinesl po potlačení jakékoli opozice určitá fungující pravidla a dal obyvatelstvu určité jistoty, pokud budou „držet hubu a krok“. Přitažlivý je i díky nenávisti k americkým agresorům, proti nimž se vymezuje.

V minulosti v oblasti jeho působení fungovaly sekulární režimy s mnoha pokrokovými opatřeními, ale vývoj kráčel a kráčí směrem k náboženskému fundamentalismu. Levice přišla o nejkvalitnější kádry v bojích a nebyla schopna je obnovit. V r. 1979 došlo k vítězství ortodoxních muslimů v Íránu, kde levice nebyla schopna obhájit principiální pozice. Následovaly mj. tvrdé útoky na práva žen, které nemohou samostatně vstupovat do právních vztahů (v Alžírsku jim to bylo znemožněno v r. 1984 zlomyslně na Mezinárodní den žen), je jim znemožněno působení např. v armádě či sportu.

Před několika desítkami let byly přitom klerofašistické státy v Evropě a v Chorvatsku byla páchána tvrdší genocida než v dnešním „Islámském státě“. Islámské režimy byly dosti moderní, ať už byly prozápadní (Írán) či prosovětské (Alžírsko). Sekulární režimy byly však svrženy za podpory USA. K přeměně, ke zlepšení může dojít díky mladé generaci, ale levice musí podporovat svobodomyslnou mládež a ne „právo muslimů na odlišnost“.

Jevově je islám nejreakčnějším náboženstvím, ale proti společenskému pokroku působí náboženství ve všech zemích včetně křesťanských, např. v Nikaragui jsou nyní vládnoucí koalicí sandinistů s katolíky zakázány jakékoli potraty a výrazně jsou omezeny v Polsku. Vliv náboženského dogmatismu na sílící fašistické hnutí je patrný při srovnání fašistických shromáždění v Německu a sousedním Polsku. Zatímco v Německu jsou fašisté terčem opovržení a pronásledují je mohutné antifašistické protesty a blokády, v Polsku pořádají hrůzu nahánějící pochody a hnutí odporu je nepočetné a bezmocné.

Státy západní Evropy v rámci politiky „multikulturalismu“ ustupují islámským zákonům, např. ve Velké Británii připustili segregaci žáků podle pohlaví nebo vyřadili ze školních jídelen a baget prodávaných ve školách vepřové maso. V minulosti mnozí přistěhovalci byli sekulární, např. Turci v Německu. Vedli boje proti rasismu a potýkali se s předsudky a diskriminací. Západní vlády upřednostnily ve své podpoře ty přistěhovalce, kteří nebojovali za sociální práva. Místo jejich řešení dostali mešity. Tak začal fungovat multikulturalismus, záměrně zvýrazňující reakční prvky v přistěhovaleckých komunitách. Ve Francii už je nyní zřejmě více mešit v poměru k počtu muslimů než v islámských zemích. Uzavření přistěhovalců do izolovaných komunit a podpora zpátečnických myšlenek v nich zavání velkým průšvihem.

Dokonce i západní radikální levice se islámu mnohdy zastává, proto se s ní rozešel např. britský spisovatel indického původu Kenan Malik. Po útoku na redakci francouzského satirického časopisu „Charlie Hebdo“ (7. ledna 2015) část levice odsoudila tento časopis za to, že útočí proti náboženství a je arogantní. To by však naopak mělo být levici vlastní, taková byla v minulosti a měla úspěchy. Je přínosné, že žijeme ve společnosti, kde si lze dělat legraci z náboženství a nikoli ve společnosti uzavřených kultur, z nichž některé jsou odsouzeny žít v náboženství navždy. Levice má myšlenky schopné změnit společnost, ale nedokáže-li je prosadit, lidé budou hledat východisko u radikální pravice. K té přešli i někteří marxisté.

Nerozlišujme muslimy versus „nemuslimy“, ale pokrokové versus reakční. Bojujme proti všem náboženstvím, respektujme a vyžadujme sekulární školství, podpořme progresivní síly v muslimských zemích bez vojenských intervencí.

Účastníci besedy byli pozváni na příští diskuzi Levé perspektivy v Liberci, která proběhne 18. června na téma „Darwin a/nebo Marx – odvěcí rivalové?“