23. května v 17:50 hodin byl poblíž vesnice Michajlovka na silnici z Alčevsku do Lugansku spáchán vražedný atentát na velitele brigády Přízrak Alexeje Borisoviče Mozgového. Stalo se tak v místech, kde se jej neznámí pachatelé pokusili neúspěšně zabít už v březnu. Mozgového automobil najel v jednom místě na minu a explodoval. Atentátníci pak po troskách vozu a lidech, kteří v něm jeli, ještě vypálili několik salv ze samopalů a dokonce i lehkého kulometu. Na místě zemřel velitel Mozgovoj, jeho tisková mluvčí, řidič vozu a dva velitelovi bodygárdi. Exploze připravila o život i náhodné projíždějící pár – mrtvá žena byla navíc těhotná.

Podle vyšetřování vedeného úřady Luganské lidové republiky šlo o akci ukrajinských sabotérů, kteří si na přepadení vozu vyčkali ze zálohy. První výsledky ukazují, že Mozgovoj zemřel na zranění způsobená až po výbuchu střelbou z kulometu. Takto zemřela i většina dalších členů brigády Přízrak, která s ním jela: Anna Aseevová-Samelčuková, tisková mluvčí a aktivistka brigády Přízrak, matka tří dětí, bodygárdi Alexej Kalašin a Andrej Rjajšich a řidič Alexandr Jurijev. K vraždě se údajně přihlásila ukrajinská fašistická skupina „Stíny“, ale tato informace nemohla být dosud potvrzena.

Alexej Mozgovoj patřil k nejvýraznějším postavám bojů v Donbasu, které propukly v reakci na násilný pravicový převrat v Kyjevě v únoru 2014. Svoji činnost zahájil již na samém počátku ukrajinského konfliktu, kdy trénoval mužstvo pro nasazení v nejtužších bojích u města Slavjansk pod vedením Igora Strelkova. Později začal s četou a následně praporem bojovat u města Lysyčansk a po vynuceném ústupu v červenci 2014 se již s více než tisícihlavou brigádou stalo centrem jeho působení město Alčevsk v Luganské lidové republice. Brigáda Přízrak se hrdinně zapojila do úspěšných bojových operací vedoucích v únoru letošního roku k osvobození Debalceva.

Mozgovoj byl respektován a uznáván nejen jako voják pro své velitelské kvality, ale i jako svébytný a charizmatický lidový vůdce a nekompromisní antifašista. Nebyl komunistou ani marxistou a v některých otázkách se držel sociálně konzervativních a zpátečnických názorů. Měl ale obrovskou vůli po sepětí s obyčejnými, neprivilegovanými lidmi a upřímně usiloval o vytvoření spravedlivější, „lidové“ společnosti bez moci oligarchie a zkorumpované byrokracie, bez nacionálního štvaní. Proto vítal komunistické, radikálně levicové bojovníky ve své brigádě, proto z nich vytvořil samostatný prapor (Jednotka 404), jehož součástí se stala řada antifašistů a antikapitalistů ze zahraničí, proto také svěřil vojenskému veliteli komunistického praporu Pjotru Birjukovovi a politickému komisaři komunistickému praporu Alexejovi Markovovi roli svých bezprostředních zástupců ve velení Přízraku.

Mozgovoj vítal solidární akce světové radikální levice na pomoc bojujícímu Donbasu a účast dobrovolníků na těchto bojích, stejně jako levicové aktivity v Luganské lidové republice včetně nedávného Fóra solidarity a antifašistické karavany organizované italskou levicovou ska-punkovou skupinou Banda Bassotti. U obyvatel Alčevsku byl oblíbený, neboť jeho muži ve městě zorganizovali sociální kantýnu pro 700 osob, kde se ti nejchudší mohli bezplatně najíst, a vytvořili efektivní systém rozdělování pomoci upřednostňující školy, nemocnice a domovy důchodců. Mozgovoj před svojí smrtí aktivně připravoval obnovu velké drůbeží farmy, aby zlepšil výživu obyvatel v oblasti. Není tedy divu, že na jeho pohřeb se přišly s velitelem rozloučit tisíce lidí (což samozřejmě „naše“ novinářská svoloč nikdy nedovolí zveřejnit).

Názory velitele Přízraku ale nebyly mnohdy po chuti těm, kteří se po zádech bojovníků vydrápali v Donbasu k moci resp. si obnovili své staré prebendy, které drželi za Janukovyče a ještě dříve. Mozgovoj nekompromisně kritizoval „příměří“ z Minsku jako zradu Donbasu a prosazoval „revoluční válku za Novorusko“. Kritizoval vměšování NATO i ruské vlády do konfliktu, Luganskou a Doněckou lidovou republiku označoval jako zpuchřelá knížectví a situaci v nich popsal jako „diktaturu, nikoliv ale vojáků nebo proletářů, ale diktaturu starých ředitelů“. Šel tak daleko, že se prohlásil za sympatizanta obyčejných stoupenců Majdanu na druhé straně fronty a navrhoval jim společný boj proti vlastním pohlavárům, oligrachii a šovinistům řízeným cizími vládami. Mnohokrát mu bylo ze strany oligarchických satrapů, byrokratů a pijavic přisátých na „humanitární pomoci“ vyhrožováno, a to i fyzickou likvidací. Zástupci velitele Přízraku Birjukov a Markov a šéf štábu brigády Jurij Ševčenko nicméně jasně vyjádřili přání nešířit ani nevymýšlet dnes fámy a legendy po sociálních sítích a internetu a vyčkat závěrů oficiálního vyšetřování.

Politický komisař komunistické Jednotky 404 Markov připomenul starou, známou pravdu: „Člověk může být zavražděn, ale ne jeho myšlenky. Myšlenka Alexeje Mozgového se uskutečňuje již od minulého roku a přivedla k nám tisíce lidí. Se smrtí jednotlivce myšlenky neumírají. Budeme se jich držet navzdory válce, navzdory bídě, navzdory smrti. S těmito myšlenkami budeme žít a vytvoříme lepší svět.“

Čest památce velitele Mozgového!