Katastrofa uprostřed mizérie. Jinak se nedá nazvat současná situace v Bolívarovské republice Venezuela. Tou katastrofou jsou volby do národního shromáždění, ke kterým došlo 6. prosince 2015. Velká vlastenecká kandidátka Sjednocené socialistické strany Venezuely (PSUV) a jejích spojeneckých stran (GPP), vedena předsedou národního shromáždění Diosdadem Cabellou, byla drtivě poražena Stolem demokratické jednoty (MUD), kandidátkou pravicových a středových stran vedenou Jesúsem Torrealbou, bývalým komunistou a dnes odpůrcem současné vlády.

Pravicová kandidátka obdržela 106 poslanců, levicová 55 poslanců a ztratila tak většinu v národním shromáždění se 168 poslanci. Tato porážka pro venezuelskou vládu znamená blokování či oddalování její legislativy v opozicí kontrolovaném národním shromáždění, obstrukce a oslabení pozice prezidenta Mádura. Nebudu dalek pravdy, když prohlásím, že nastává nejhorší období kariéry a působení Nicolase Mádura ve venezuelské politice. Toto je zmíněná katastrofa a mizérií je stav, v němž se nachází Venezuela.

Venezuelská mizérie a její strůjci

Co označuji venezuelskou mizérií? Jde především o mizérii ekonomickou a politickou, v obou případech skládající se z řady komponentů a vytvářenou řadou faktorů a sil působících uvnitř Venezuely. Ač levicový aktivista a stoupenec presidenta Cháveze, odmítám nekriticky hodnotit současnou vládu i tu Chávezovu. Zahraniční politice vlády Cháveze a Mádura se nedá v podstatě nic vytknout. V tomto ohledu je linie konsistentní, fungující, prospěšná a hlavně příkladná pro celou Latinskou Ameriku, pomáhající se vzedmutím států a národů do té doby severoamerickými vládami znásilňovaného kontinentu.

Pokud jde o politiku vnitřní a hospodářskou, zde již musím být kritický a to už od období Cháveze. Zlatá éra Cháveze, kterou lze označit za léta 2004, kdy skončilo fiaskem pravicové referendum o odvolání Cháveze, až do roku 2008, kdy propukla světová finanční a hospodářská krize, je nenávratně pryč. Hospodářské krize a strašlivých mafiánských a korupčních struktur přetrvávajících ve Venezuele využila brilantně jak státní byrokracie, tak činitelé a představitelé těchto struktur a z mnohých zkorumpovaných kapitalistů se stali neméně zkorumpovaní „socialisté“ a „bolívarovci“. Jeden příklad za všechny: Během voleb guvernérů v roce 2012 byl na kandidátskou listinu PSUV pro federální stát Bolívar dosazen přes veškerou kritiku odborů, socialistů, levicových a místních aktivistů Francisco Rangel Gómez, bývalý podnikatel a obchodník, což by takový problém nebyl. Horší bylo, že to byl on, kdo dal v roce 2009, během stávek v železárenském podniku SIDOR střílet do stávkujících dělníků požadujících zaměstnaneckou kontrolu a zestátnění firmy. Vyhrál volby velice těsně a nejspíše mnoho levicových voličů mu odmítlo dát hlas a raději volilo venezuelské komunisty. Takových příkladů už je v PSUV, která přes počáteční aktivistický entusiasmus, zápal a velký náboj klesla na úroveň starých zkorumpovaných partají AD a COPEI, tisíce a tisíce. Tito lidé se podílejí na současné mizérii, ať již rozkrádáním majetků a financí přes PSUV, korupcí, nebo násilným potlačováním lokálních a autenticky levicových hnutí.

Dalšími strůjci mizérie jsou venezuelská policie. Venezuelská armáda vždy inklinovala doleva a za Cháveze se to potvrdilo, pokud jde o policii, ta vždy stála na straně zkorumpované pravice. Představovala nejzuřivější ozbrojený odpor proti chávezovské vládě a v roce 2002 hromadně podporovala puč, když útočila výhradně na stoupence vlády a zatýkala je, zatímco pomáhala pravicovým opozičním aktivistům. Porážka pravicového puče přiměla venezuelskou policii změnit strategii, přesněji řečeno, vytvořit novou strategii. Soustavnou nečinností zhoršovat bezpečnostní situaci v zemi, kdy Venezuela se stala státem s jedním z nejvyšších počtů vražd na sto tisíc obyvatel. Do nástupu levicových vlád se policie snažila udržet stabilitu v zemi a status quo pravice, nyní doufá v chaos. Počty vražd se tak zvýšily z 10-20 na sto tisíc obyvatel v roce 1998, na 90 na sto tisíc obyvatel v roce 2015. Druhá forma strategie a taktiky policie je splynutí s levicovou vládou a jejími nově vznikajícími bezpečnostními složkami v předcházejících letech (bolívarovská policie, Bolívarovská zpravodajská služba SEBIN atd.), tato taktika rovněž uspěla a mnoho policistů, kteří v roce 2002 bili stoupence levicové vlády, dnes bijí stoupence pravicové opozice.

Třetím z šesti pilířů mizérie je domácí kapitalismus a finanční oligarchie. Část oligarchie se přesunula k podpoře současné vlády, jde o tzv. bolívarovské podnikatele, hanlivě nazývané boliburžoazie, kteří jsou sdruženi v Asociaci venezuelských podnikatelů stojící proti Venezuelské obchodní komoře. Tito rovněž parazitují na státních zdrojích a domácích surovinách. Druhá, početnější část oligarchie a buržoazie vede soustavnou ekonomickou válku proti stávající vládě a navzájem proti sobě útočí při každé příležitosti, což sice oslabuje obě strany, ale nejvíce to oslabuje venezuelský lid a Venezuelu.

Buržoazie, aby oslabila vládu, vymrští ceny svých výrobků vysoko a tím chce ožebračit obyvatelstvo, případně provádí jiné útoky. Vláda na to odpoví vyhlášením cenové kontroly. Buržoazie potom pašuje svoje produkty do okolních států, nebo je prodává na černém trhu. Vláda potom vyzve své stoupence k útokům na buržoazní podniky a velkoobchody. A tak jde tento kolotoč dál, dokud venezuelská ekonomika nezkrachuje. To je ještě doprovázeno inflací, která dosahuje rekordní výše a bohužel již překonala katastrofální roky 1997-1998. Tehdy dosáhla 100% v důsledku zhroucení venezuelského bankovního sektoru. Dnes dosahuje zhruba 800%. Za rok a půl se cena dolaru zvedla ze 100 bolívarů na 800-900 bolívarů. Země se v důsledku tohoto propadá do jedné z nejhorších ekonomických krizí. Je těžké odhadnout vývoj ekonomiky, protože obě strany lžou. Vláda maluje vše růžově a opozice černě, nicméně odhady finanční skupiny Barclays hovoří o 9% propadu ekonomiky v letech 2014-2015 a o dalším 15% propadu v roce 2016.

Čtvrtým pilířem je cena ropy. Venezuelské sociální programy byly štědře financovány z vysokých cen ropy a mnoho surovinových ekonomik trpí chybnou představou, že ceny jimi vyvážené suroviny budou vždy vysoké. Z neropných ekonomik na to doplatila Chile při pádu cen mědi, Venezuela, Rusko a Irán při pádu cen ropy, v důsledku přirozeného přebytku i Saúdskou Arábií uměle navozeného přebytku. Žádná z těchto zemí nediversifikovala svou ekonomiku, nezískávala nové zdroje peněz kupříkladu z výzkumu a vývoje, z turistiky, z rozvoje sektoru služeb, z bankovnictví a pojišťovnictví, vše soustředili na surovinový průmysl a export surovin, ani ne výrobků, ale jen surovin. Výsledkem je venezuelská mizérie, kdy Venezuela trpí rekordním deficitem státního rozpočtu ve výši 58 miliard dolarů (zhruba 1.5 biliónu Kč).

Jako příklad země, která dokázala tváří tvář mezinárodnímu embargu, tlaku a nepřátelství diversifikovat své zdroje financí, stabilizovat ekonomiku a provést rozumné reformy lze uvést Kubu. Zemi s pokročilým biotechnologickým výzkumem, která vyváží své technologie v tomto oboru do zahraničí a jejíž hospodářství posiluje i díky uvolnění ekonomického embarga ze strany USA a zapojení soukromého sektoru, aniž by získal převahu, ale v mezích racionální spolupráce, zejména drobných soukromníků a regulovaně i zahraničních podniků. Ironie osudu tak je, že zatímco téměř všechny ekonomické indikátory Venezuely jsou katastrofické, téměř všechny kubánské jsou pozitivní. Podle Barclays a OSN je v současnosti v horší ekonomické krizi než Venezuela jen válkou zničená Libye, totalitou svíraná Eritrea a chaosem zmítaný Jižní Súdán.

Pátým pilířem jsou zahraniční faktory. Přes veškeré úspěchy Venezuely na poli latinskoamerického sjednocení a diversifikace zahraničních obchodních partnerů, tlak Spojených států, financování venezuelské opozice a rating mezinárodních agentur má na Venezuelu své dopady. Venezuelská opozice má prakticky nekonečný zdroj financí v podobě Spojených států amerických a jejích „lidskoprávních organizací“ a různých podobných skupin, které tu otevřeně, tu skrytě s opozicí spolupracují. Financují ji, zajišťují technické a strategické zázemí a diplomatickou podporu. Opozice podporovaná USA vede občanskou válku proti venezuelské vládě. To je bohužel tragický fakt současnosti. Rating mezinárodních agentur lze v současné situaci považovat za autentický a nikoliv falešný, ale v počátcích byl určován jen jediným faktorem, a sice nepřátelstvím Spojených států amerických vůči Venezuele. Ratingové agentury soustavným zhoršováním hodnocení stavu venezuelské ekonomiky měly podíl na odlivu investic z Venezuely, v důsledku čehož se ekonomika propadá.

Šestým a posledním pilířem je pak osoba Nicolase Mádura, presidenta Bolívarovské republiky Venezuela, dlouholetého ministra zahraničních věcí a Chávezova vicepresidenta, který jako president Venezuely naprosto selhal, ztratil kontakt s realitou a prokázal, že nemá více schopností než regionální úředník. Neměl pražádných schopností potřebných k řízení země, jako je Venezuela, v současném období krize a nedokázal se ani obklopit talentovanějšími a schopnějšími jedinci, kteří by vyrovnali jeho vlastní neschopnost. Jeho jmenování vicepresidentem a Chávezova podpora jeho osobě byla nejspíše největší a nejtristnější chybou presidenta Cháveze během jeho působení a na sklonku jeho života.

Mádura nikdo za nástupce Cháveze nepředpokládal. Padala dvě jména. Diosdado Cabello, vystupující jako vůdce konzervativního a nacionalistického křídla PSUV a Elias Jaua, který byl představitelem autenticky levicového křídla a lokálních hnutí, úzce spojený s místními organizacemi a aktivisty. Pro Jaua hrál fakt, že jen velice těsně prohrál s populárním „levicovým“ opozičníkem Henriquem Capriles Radonskim během guvernérských voleb (51 % ku 48 %, což je vzhledem k zázemí a podpoře, které Capriles měl, velice slušný výsledek pro Jaua). Jaua byl populárnější, charismatičtější, aktivnější, talentovanější a všestrannější, byl vším co Máduro nebyl a přesto Chávez určil Mádura svým nástupcem. Osobně jsem si nikdy nedokázal tuto chybu vysvětlit, ale venezuelský lid a venezuelská bolívarovská revoluce za ní zaplatila strašlivou cenu.

Reakce na volby, vyostření politického konfliktu

Současnou situaci ve Venezuele zhoršily i dva roky trvající opoziční protesty, jejichž intenzita sice oslabila, ale stále přetrvávají i s podporou všemožných pravdoláskařů z celého světa. Důsledky těchto protestů a neschopnost vlády je vyřešit, ve spojení s rabováním, násilnosti a zabíjením (včetně vraždoy Miss Venezuely Monici Spearovou) se podepsaly na výsledku voleb. Protesty jsou prý vedeny proti útlaku, proti nedostatkům, chudobě, nečinnosti policie. S posledním jmenovaným se snad dá ztotožnit, ale to, že většina chudých obyvatel západního Caracasu, na které ekonomická krize a inflace dopadla nejhůře, se odmítá účastnit nepokojů a násilností, ukazuje na falešnost a lživost těchto protestů, při nichž dochází z obou stran k zabíjení.

Situace ve Venezuele se nyní bude ještě zhoršovat a vyostřovat. V důsledku ekonomické krize nelze ani vyloučit riziko otevřené občanské války, byť v současné době jsou protesty latentní. Toto riziko, krom ekonomické krize, pramení z neochoty smířit se s volebním výsledkem a přiznat porážku. Máduro si odmítá připustit chyby a odstoupit z vedoucích pozic. Máduro sice verbálně přijal výsledek voleb, ale zatímco přiznával porážku a uznával volby, chystal se svolat paralelní parlament, který bude podporovat současnou vládu proti opozičnímu národnímu shromáždění. Máduro již svůj návrh představil na základě zmocňovacího zákona. Národní komunální parlament. Jeho vznik už dva dny před volbami předpovídal argentinský novinář Andrés Oppenheimer, když prohlásil, že Máduro sice výsledek případných prohraných voleb uzná, ale začne hledat paralelu proti opozicí ovládanému národnímu shromáždění. Tím má být výše uvedený Národní komunální parlament.

NKP bylo schváleno dosluhujícím národním shromážděním se stávající převahou vládních poslanců. Nicolas Máduro sice deklaroval, že chce předat moc lokálním hnutím a komunitám právě skrze NKP, ale tento parlament se spíše stane nástrojem jeho odporu proti vítězící pravicové opozici. NKP má sice sloužit jen jako „doplněk“ národního shromáždění, ale tato úloha a jeho pozice se mohou časem měnit a může se stát plnohodnotnou protiváhou a dalším krokem k rozervání Venezuely na kusy, protože se stane záminkou pro tlak Spojených států amerických a venezuelské opozice k akci proti legitimní venezuelské vládě. Fanatická a pučistická opoziční poslankyně Marina Corina Machado již stihla tento krok označit za „státní převrat“. Zda se opozice pokusí eliminovat NKP nebo jej naopak využije k vyostření a destabilizaci situace ve Venezuele, je zatím těžké říct, protože se k dalším krokům a postojům nikdo z nich nevyjádřil.

Venezuelská opozice označila výsledky voleb za velké vítězství v boji proti tyranii a finanční trhy na toto zareagovaly pozitivně, hodnota bolívaru i venezuelských burz se zvýšila, stejně jako hodnota nadnárodní státní ropné korporace PDVSA. I toto svědčí o provázanosti voleb a ekonomiky.

Není příliš těžké odhadnout další vývoj ve Venezuele neboť ani vláda, již provázaná s částí zkorumpovaných elit a stranickou byrokracií, ani opozice financovaná Američany a dalšími zájmovými skupinami, zejména obávanou obchodní komorou FEDECAMARAS, neustoupí. Navzájem se požerou, ale ještě předtím rozvrátí bolívarovskou republiku Venezuela a veškeré pokusy o socialismus 21. století v této zemi. Optimisticky nutno říci, že v Ekvádoru a Bolívii se vizi socialismu 21. století daří.