Mluvit o ministru financí Andreji Babišovi a střetu zájmů by bylo nošením dříví do lesa. Zejména na internetu již vyšla řada analýz, které dokládají minulé Babišovy snahy podpořit růst svého podnikatelského impéria mohutnými finančními infuzemi z veřejných zdrojů. Babiš ovšem není zdaleka sám. Ve vládě i kolem vlády krouží řada podnikatelských supů, lačných po tučném soustu z chřadnoucí státní mršiny. Patří k nim zástupci chemického průmyslu, kamionové lobby, podnikatelé ve zdravotnictví, šéfové hutí, agrobyznys a další skupiny. Dá se říci, že celou Sobotkovou vládou se proplétá pavučina byznysu.

Mluvit o ministru financí Andreji Babišovi a střetu zájmů by bylo nošením dříví do lesa. Zejména na internetu již vyšla řada analýz, které dokládají minulé Babišovy snahy podpořit růst svého podnikatelského impéria mohutnými finančními infuzemi z veřejných zdrojů. To se týká jak přímých dotací do agrárního sektoru (produkce obilovin a olejnin) z fondů EU, tak státem zvýhodněných (od spotřební daně osvobozených) „biopaliv“ přidávaných povinně do pohonných hmot, na kterých Babiš inkasuje stamilionové částky. V květnu 2010 si v Poslanecké sněmovně vyloboval zvýšení jejich podílu v benzínu z 3,56 % na 4,1 % a v naftě ze 4,5 % na 6 %, což prosadil za podpory všech parlamentních stran i přes prezidentské veto.

Je zřejmé, že největší pobírač sociálních dávek v zemi může z pozice vicepremiéra a ministra financí prosazovat politiku, která půjde jeho agrochemickému impériu k duhu (jeho mediální vliv pak zajistí zamlčování těchto podstatných témat veřejnosti, které se místo toho servírují pseudoproblémy typu údajných průtahů prezidenta se jmenováním vlády). Babiš po svém vstupu do vlády sice rezignuje z míst generálního ředitele (místo nebude obsazené) a předsedy představenstva Agrofertu (nahradí ho Zbyněk Průša, šéf Babišovy chemičky DESNA z Valašského Meziříčí), ale zůstane jeho stoprocentním vlastníkem! V tomto směru jde o krok zpět dokonce i v porovnání s počínáním bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka (ODS), který svoji stavebně-dopravní firmu Viamont prodal před vstupem do Topolánkovy vlády formálně svému společníkovi, a té pak během Řebíčkova ministrování sedminásobně přibylo státních zakázek. Uvidíme, jak zdatně si povede Agrofert, a zároveň můžeme od této reminiscence plynule přejít k současnému ministrovi dopravy, u kterého střet zájmů není o nic menší.

Dva podnikatelští společníci do Babišova mariáše

Ministr dopravy Antonín Prachař působí jako předseda představenstva a minoritní akcionář (vlastní zhruba 20 % akcií, většina patří francouzskému kapitálu) společnosti Omega Servis Holding, která se zabývá převážně přepravou sypkých i tekutých chemikálií po silnici a železnici. Společnost Omega Servis pochopitelně realizovala zakázky i pro Agrofert, s jehož šéfem se Prachař zná asi patnáct let. Firma Omega Servis si přitom konkuruje o zakázky se státní ČD Cargo, o které má Prachař nepřímo rozhodovat. Prachař rovněž dvakrát působil ve funkci viceprezidenta sdružení autodopravců Česmad Bohemia, které mj. lobovalo proti zvýšení mýtného pro kamiony, proti prodlužování zákazu jejich provozu o víkendech, za zvýšení váhových limitů kamionů, omezení kontrol řidičů a další podobná opatření. Vazby Prachaře na tento dopravní segment vzbuzují obavy, že půjde na ruku automobilovým přepravcům a bude upozaďovat rozvoj železnice. Již jeho vyjádření z 3. ledna o zamýšlených prioritách rezortu (dobudování páteřní sítě dálnic, přezkoumání plánů rozšíření mýtného pro kamiony na silnice II a III třídy ve smyslu jeho možného odmítnutí) ukazuje, že nejde o obavy plané.

Pokud jde o Ministerstvo životního prostředí (MŽP), vládní koalice se rovnou rozhodla udělat kozla zahradníkem, respektive profesionálního znečišťovatele nominálním ochráncem přírody, když tuto pozici svěřila Richardu Brabcovi. MŽP se přinejmenším od roku 2010, kdy se dostalo jako pašalik do rukou stranickým šíbrům ODS, zcela zpronevěřuje svému poslání, a funguje hlavně jako zlatý důl politicko-ekonomické mafie (kauza Drobil s údajně až několikamiliardovým předražením rekonstrukce pražské čistírny odpadních vod, Kalouskova připravovaná „ekologická“ megazakázka aj.)

Na výše uvedeném nic nezměnil ani příchod „odbornického“ ministra Podivínského, který sice navenek obléká dres KDU-ČSL, ale modré struktury ministerstva (např. náměstci Libor Ježek a Vojtěch Munzar) ponechal – v zajímavém kontrastu k čistkám na jiných resortech – nedotčené. Ostatně praxe ukázala, že vedení KDU-ČSL nemá tohoto ministra tak docela pod kontrolou a nominace Podivínského ze strany technokrata Ruskoka (a prezidenta Zemana), který s jinak lidovci příliš „nepeče“, tak působí přinejmenším podivně. To u nového ministra Brabce není pochyb: jde o bývalého vedoucího odboru financování Unipetrolu, bývalého finančního ředitele Spolany Neratovice, bývalého generálního ředitele Lovochemie, která patří do Babišova impéria Agrofert, a až dosud o předsedu dozorčí rady téže společnosti, která je největším výrobcem hnojiv v ČR. Jde i o člena představenstva Svazu chemického průmyslu ČR, mezi jehož členy pochopitelně patří jak Agrofert Andreje Babiše, tak Omega Holding, v němž drží akcie Antonín Prachař. Dodejme, že závod Lovochemie je podle hodnocení sdružení Arnika třetím největším producentem látek ohrožujících vodní organismy a Spolana pak největším producentem rakovinotvorných a potenciálně rakovinotvorných látek do ovzduší v České republice (2012). Prostě ochránce přírody jak vyšitý!

Role Zemana a boj o Ministerstvo zemědělství

Z výše uvedeného vyplývá, že Babišovi se podařilo vytvořit přímo na půdě vlády velmi silnou konstelaci sebe a svých blízkých spolupracovníků, která řídí tři, z hlediska Agrofertu důležitá, ministerstva – financí, dopravy a životního prostředí. Babiš však pomalu ale jistě získává na svoji stranu dalšího významného spojence, prezidenta Miloše Zemana. Ještě koncem roku 2011 přitom Zeman označil Babiše za nedůvěryhodného podnikatele, který nedodržel dohodu o privatizaci Unipetrolu, a pouze několik týdnů uplynulo od chvíle, kdy mu kladl při cestě k ministerskému úřadu překážky v podobě požadavku na lustrační osvědčení.

Nyní se zdá být všechno jinak. 21. prosince minulého roku proběhla mezi Zemanem a Babišem schůzka, o jejímž obsahu nebyla veřejnost blíže informována. Na Hrad v tu dobu každopádně našlo cestu několik dalších významných postav pohybujících se v zemědělství a potravinářství, mimo jiné předseda představenstva a generální ředitel společnost Madeta, Milan Teplý (16. prosince), prezident Agrární komory a senátor Jan Veleba (2. leden) a současný ministr zemědělství, Miroslav Toman (2. leden). Je více než pravděpodobné, že společně jednali o situaci v rezortu zemědělství, kde se jak Babiš, tak Zeman snažili vyšachovat ze hry lidovce a naopak zachovat vliv Tomana na ministerstvu přinejmenším v podobě postu náměstka. Ve hře jsou především prostředky určené na dotace zemědělcům z fondů EU, které by Toman a Veleba spíše přihráli „velkým hráčům“, mezi něž patří právě třeba Babiš.

Na veřejnost se tento mocenský souboj projevil několikadenní tahanicí o Ministerstvo zemědělství, při níž lidovci pohrozili úplným odchodem z připravované koaliční vlády, pokud se zemědělství nesvěří do jejich gesce. V tomto sporu KDU-ČSL hájí jednak zájmy středních a menších soukromých podnikatelů v oboru a zadruhé zájmy katolické církve, které byl předán obrovský státní pozemkový majetek, který zčásti prodá a zčásti propachtuje. Tato bitva prozatím skončila ústupkem Babiše a očekávaným přechodem Tomana zpět do vedení Potravinářské komory.

Sobotka a Arcelor, Němeček a AGEL, Bělobrádek a ?

Ovšem stranou zájmu lobbistů nezůstává ani ČSSD a v prvé řadě sám budoucí předseda vlády. Již začátkem prosince, v době intenzivních koaličních vyjednávání se Bohuslav Sobotka sešel s generálním ředitelem ArcelorMittal Ostrava, Tapasem Rajderkarem. Oficiálním tématem setkání mělo být zasvěcení předsedy ČSSD do situace hutnictví a možností rozšíření investic nadnárodního koncernu v České republice (Arcelor nedávno otevřel za přítomnosti současného premiéra Rusnoka zmodernizované zařízení na plynulé odlévání oceli). V zákulisí se ale hovoří hlavně o snaze šéfa hutního gigantu vylobbovat si zákonné úpravy, které by například snížily poplatky určené na podporu obnovitelných zdrojů energie.

Arcelor a další velcí znečišťovatelé žádali jejich snížení již v tzv. Vítkovické výzvě přijaté začátkem října minulého roku, ačkoliv jen krátce předtím již k jejich snížení došlo novelou schválenou Rusnokovou vládou, v níž jako ministr průmyslu a obchodu sedí bývalý generální ředitel Třineckých železáren, Jiří Cieńcala. Přijatý text koaliční smlouvy mezi ČSSD, ANO a KDU-ČSL obsahuje v tomto směru neurčitou, ale podezřelou formulaci, že vláda chce „revidovat systém podpory obnovitelných zdrojů“ za účelem „snížení jeho dopadů na konkurenceschopnost českého průmyslu“.

Pokud v tomto případě nejde o žádné překvapení, protože severomoravští průmyslníci z oboru hutnictví mají k sociální demokracii dlouhodobě blízké vazby (Gross a Chrenek, Pecina a další), nejinak je tomu i u nového ministra zdravotnictví, Svatopluka Němečka.

Ředitel Ostravské fakultní nemocnice je v některých médiích kárán pro údajně předražené nákupy lékařských přístrojů v tomto zdravotnickém zařízení. Už mnohem méně se ovšem připomíná jeho vstřícný vztah k zdravotnickému řetězci AGEL již zmíněného miliardáře Chrenka, které označil loni v září v rozhovoru pro časopis Medical Tribune za „kultivovanou konkurenci“. Němeček v rozhovoru dementoval existenci spojení mezi AGEL (vlastník resp. dlouhodobý nájemce zdravotnických zařízení s vlastními lékárnami, distribucí zdravotnického materiálu, laboratořemi apod.) a Českou zdravotní průmyslovou pojišťovnou, která přitom vznikla na bázi opakované fúze bývalé pojišťovny AGEL, jejímž zřizovatelem byl opět Chrenek.

Podle Němečka nepředstavuje současný třetinový podíl AGELU na zdravotnictví v Moravskoslezském kraji žádný důvod k obavám ze vzniku monopolu. Sám k němu jako zastupitel kraje a koordinátor pro krajské zdravotnictví přispěl za vlády hejtmana Palase (ČSSD) odsouhlasením dlouhodobého pronájmu nemocnice v Novém Jičíně právě AGELu. Již v dubnu minulého roku sociální demokrat Němeček v zásadě připustil novou privatizaci nemocnic, přičemž zvolil slova, za která by se nemusel stydět nejkovanější pravičák: „Politicky nominované vedení musí vystřídat tvrdí, schopní manažeři, kteří se nebudou bát škrtat. Krajům, které to nezvládnou, pak skutečně nezbývá než přistoupit k pronájmům.“ Je smutné, že právě v dubnu se Němeček stal stínovým ministrem zdravotnictví, když nahradil Jana Žaloudíka, ostrého odpůrce expanze řetězce AGEL.

Zajímavé „stíny“ obcházejí také kolem předsedy nejmenší koaliční strany, Pavla Bělobrádka. Během prosince se na politické scéně řešila jeho nepřítomnost při koaličních jednáních vynucená pozoruhodnou čtrnáctidenní „stáží“ ve Spojených státech. Ačkoliv podle médií prezident Zeman úděsně protahuje vytvoření vlády a dělá prý v tomto směru nějaké pofiderní rekordy, faktickými příčinami reálného zdržení vzniku vlády, jako právě odcestováním předsedy jedné z koaličních stran do zahraničí, se média vlastně nikdy nezabývala. I proto zůstává Bělobrádkova pracovní cesta dodnes zahalena tajemstvím, kdy existuje pouze nejasný a neúplný popis jejího průběhu a smyslu.

Podle vlastního vyjádření se Bělobrádek sešel během pobytu v USA mimo jiné s bývalým kongresmanem Jimem Marshallem (konzervativní Demokrat z Georgie), lidmi kolem současného reprezentanta Gregoryho Meekse (Demokrat z New Yorku) a ředitelkou Národní bezpečnostní rady (klíčový poradní orgán prezidenta USA) pro východní Evropu, Rusko a střední Asii, Lyn Debevoise. Marshall do roku 2011 pracoval ve výborech Sněmovny reprezentantů pro armádní služby a pro finance, zatímco Meeks je členem výborů pro finance a pro zahraniční věci.

Bělobrádek se svými hostiteli řešil podle vlastních slov problematiku jaderné a energetické bezpečnosti, což je jistě zajímavé ve vztahu k pokračujícímu tendru na dostavbu dvou bloků jaderné elektrárny Temelín, o kterém bude s největší pravděpodobností rozhodovat v nejbližších měsících právě vznikající vláda. Jedním ze dvou finálních zájemců o tento mnohamiliardový tendr je, jak známo, japonsko-americká korporace Westinghouse. Ačkoliv úvahy o „zaúkolování“ Bělobrádka v této věci jsou prozatím čirou spekulací, kterou je lepší přenechat lidem typu Petra Hájka, okolnosti cesty a příšeří, kterým je obestřena, těmto spekulacím pouze napomáhají.

Tento výčet „nitek“ propojujících vládu a velký český a mezinárodní byznys jistě není úplný a ani si tuto úplnost neklade za cíl, nicméně dává jistou představu o pavučině podnikatelských zájmů, v níž se snadno lapí a následně tiše zkonzumují předvolební sliby