Po obrovském výbuchu v přístavu v Bejrútu došlo v Libanonu k výbuchu vzteku a frustrace nad (ne)odpovědností několika posledních vlád za stav země. Bezpečnostní síly použily ve čtvrtek slzný plyn, aby zabránily srocení protivládních protestujících občanů poblíž budovy parlamentu v centru Bejrútu.

Demonstranti volali „revoluce“, heslo protestů z loňského října, které požadovaly konec sociální nerovnosti, vládního barbarství, korupce a sektářského politického systému, který vznikl v důsledku libanonské občanské války v letech 1975-1989 a rozdělil zemi na léna několika válečných mocipánů.

Výbuch v Bejrútu a spojené požáry zabily nejméně 157 lidí a dalších 5000 zranily, z čehož minimálně tisíc potřebuje ošetření v již beztak přeplněných libanonských nemocnicích. 120 osob je v současnosti ve vážném stavu.

Mnoho dalších osob je na sociálních médiích označeno jako pohřešovaní, takže se dá po nasazení záchranářů a zapojení příbuzných do prohledávání trosek desetitisíců poškozených nebo zničených budov pouze očekávat, že počet obětí bude stoupat.

Bez domova se rázem ocitlo na 300 tisíc lidí, asi 12 procent obyvatel města, neboť silou výbuchu došlo k smetení budov, rozbití oken i vypuknutí požárů. Bejrút dnes vypadá jako bojová zóna. Oficiální údaje odhadují ekonomické škody na 10 až 15 miliard amerických dolarů.

Tragická událost je obžalobou celé vládnoucí elity, která se desítky let obohacovala na úkor libanonských pracujících a přeměnila Bejrút na hřiště regionálních milionářů a miliardářů.

Protestů se účastnily tisíce lidí a další masové akce jsou plánovány i v následujících dnech s požadavkem rezignace vlády premiéra Hassana Diaba, který se k moci dostal jen před pár měsíci po měsících dlouhých protestech, které svrhly vládu Saada Haririho.

Jako bvalý profesor techniky z Americké univerzity v Bejrútu bez politických vazeb byl Diab jmenován, aby předsedal „technokratické“ vládě s cílem odvrátit protesty. Před ním vládla v posledních letech zemi dlouhá řada miliardářů a potomků libanonských vládnoucích dynastií. Diab se ale neukázal schopný řešit dlouhodobé hospodářské, sociální a politické problémy země, v březnu se dostal do bankrotu s nesplacením 1,2 miliard dolarů v eurodluhopisech a snaží se získat půjčku od Mezinárodního měnového fondu (MMF).

Katastrofální úterní exploze se přehnala bejrútským přístavem a obytnými čtvrtěmi na východě města. Síla výbuchu dosáhla jedné pětiny síly výbuchu atomové bomby svržené na Hirošimu před 75 lety. Podle všeho byla exploze způsobena při svařovacích pracích ve skladišti, které přiléhalo k obytným čtvrtím. Ve skladišti bylo několik let uloženo bez respektování bezpečnostních předpisů 2750 tun vysoce výbušného dusičnanu amonného.

Chemikálie využívaná jako výbušnina v dolech a pro výrobu hnojiv byla ve skladišti uložena od chvíle, kdy úřady zabavily porouchanou loď převážející náklad z Gruzie do Mozambiku, poté co její majitel utekl. Náklad byl skladován navzdory nařízením o jeho odstranění a opakovaným varováním o jeho nebezpečnosti. Podobný výbuch v čínském přístavu Tianjin v roce 2015 zabil 173 lidí a několik stovek dalších zranil.

Vláda oznámila uložení domácího vězení a/nebo zákazu cestování pro 16 úředníků, kteří o dusičnanu amonném věděli, včetně celních úředníků, soudců a bývalých ministrů, ale nezveřejnila jejich jména. Centrální banka údajně zmrazila bankovní konta patřící řediteli správy bejrútského přístavu, řediteli libanonské celní správy a pěti dalším úředníkům.

Prezident Michel Aoun oznámil zahájení vyšetřování okolnosti výbuchu, které má zjistit, zda se vedle nedbalosti nepodílely na explozi také „vnější vlivy“. Zpráva má vyjít do čtyř dnů. Jde o úlitbu těm, kteří by rádi připsali výbuch na účet Hizballáhu, buržoazně klerikální skupiny podporované Íránem. Podle některých teorií bylo skladiště skutečným úložištěm výbušnin Hizballáhu, což vedlo k leteckému úderu Izraele, s nímž byl Libanon desítky let ve válečném stavu.

Nic z opatření vlády ani prezidenta veřejnost neuklidnilo. Když vláda neoznámila žádná opatření na pomoc truchlícím a lidem bez domova, tak se naštvanost proti politickým elitám jen zvětšila. Nedůvěra k politikům a oficiálním institucím dosáhla takové míry, že libanonské záchranářské organizace vyzvaly jednotlivce i zahraniční vlády, aby případné dary věnovali přímo jim a obešli tak zkorumpované politiky.

Zatím se ani jediný ministr nepřijel podívat na místa zničená výbuchem, natož aby se pokusil utišit pozůstalé a rodiny, které přišly o svůj domov. Je to bezpochyby proto, že se bojí o svůj život. Politici, kteří se objevili na veřejnosti, včetně bývalého předsedy vlády Saada Haririho a ministryně spravedlnosti Mari-Claude Najmové byly vyhnáni bučením. Rozčílení demonstranti Haririmu sdělili, „ani nepomysli, že by ses kdy vrátil k moci“ a Najmovou polili vodou.

Poškození přístavu, který je jedním z nejvytíženějších ve východním Středomoří a přes který prochází 60 procent dovozu do země, bude mít pro Libanon devastující následky a povede k nedostatku základních potřeb jako jsou potraviny, palivo a zdravotnický materiál. Požár rovněž poškodil a zničil nákladiště obilí a obilná sila, kde se normálně nachází 85 procent obilnin v zemi, což může vést k obrovskému nedostatku potravin.

Důsledky výbuchu ale sahají mnohem dále než jen do Libanonu. Bejrút je rovněž vstupním přístavem pro potraviny a základní zboží směřující do Sýrie, přes níž dále směřuje zboží po zemi do Jordánska. Izraelské přístavy jsou pro Libanon i Sýrii uzavřeny a libanonský severní přístav Tripoli je příliš malý na to, aby Bejrút nahradil.

6 milionů obyvatel země včetně 2 milionů uprchlíků již před výbuchem zasáhla nejhorší hospodářská a finanční krize v dějinách Libanonu, kdy během několika posledních týdnů přišla libanonská měna o 80 procent své hodnoty, došlo k rozpoutání inflace, zdvojnásobení cen potravin, růstu nezaměstnanosti a šíření všudypřítomné chudoby, což vše ještě prohloubila pandemie koronaviru.

Ve čtvrtek 6. srpna zemi navštívil francouzský prezident Emmanuel Macron, první mezinárodní aktér, který tak učinil. Představitel bývalé koloniální metropole v Libanonu a Sýrii a potlačitel protestů Žlutých vest ve Francii si prošel historickou čtvrť Gemmajzeh, sídlo bohatých libanonských křesťanů a sunnitů.

Jeho mise, navenek prezentovaná jako nabídka pomoci, byla ve skutečnosti ujištěním se, že libanonská elita zasáhne a zorganizuje kontrarevoluci proti dělnické třídě a eliminaci Íránem sponzorované buržoazně-klerikální skupiny Hizballáh coby politické a vojenské síly působící v Libanonu a Sýrii.

Článek v izraelském deníku Haaretz citoval ty, kteří s nadšením vítali Macrona, „Pane prezidente, jste na ulici Generála Gourauda, který nás osvobodil od Otomanů. Osvoboďte nás od současných úřadů.“ Jiní volali: „Macrone, osvoboď nás od Hizballáhu“. Petice vyzývající za uvalení francouzského mandátu na Libanon získala za jeden den 55 tisíc podpisů.

Macronův slib poslat okamžitě mezinárodní pomoc v sobě nesl podmínku s požadavkem na „radikální politickou reformu“ s cílem odvést legitimní hněv libanonských pracujících stranou místních poskoků francouzského imperialismu. Macron tvrdil, že „se nikdy nebude vměšovat do libanonské politiky,“ ale zároveň prý chce usilovat o „novou politickou smlouvu“ s vůdci země, přičemž tvrdě tlačil na změnu se slovy „Učiním je odpovědnými.“

Existuje tak skutečné nebezpečí, že nepřítomnost revolučního vedení, které by před lidi postavilo perspektivu sjednocení dělnické třídy, povede k tomu, že se protesty původně namířené proti sektářské politice a sociální nerovnosti opět nasměrují k reakční linii, jako se tomu stalo v Egyptě v letech 2011-2013.

Požadavky mas libanonských pracujících a mládeže jsou stejně jako požadavky pracujících, kteří povstali v odporu na Blízkém východě, v Evropě, Spojených státech a jinde, diametrálně odlišné od zájmů politických vůdců. Tyto požadavky nelze naplnit mimo mezinárodní rámec boje libanonské dělnické třídy spolu s jejími třídními bratry a sestrami za svržení kapitalismu a vybudování socialismu na Blízkém východě a na celém světě.

Převzato z: https://www.struggle-la-lucha.org/ 

(Aktualizace 10. srpna: Libanonská vláda Hassana Diaba podala demisi)