Vzpomínka na Františka Kovandu
Dnes, 1. dubna 2019, jsem se dozvěděl, že včera zemřel soudruh RSDr. František Kovanda (28. 2. 1928 – 31. 3. 2019), člen komunistické strany od roku 1946 a aktivní účastník komunistického hnutí od vítězství nad fašismem až do posledních chvil svého života. Jsem o 60 let mladší a poznal jsem soudruha Kovandu až v posledních letech, považuji však za nutné uvést, že jsem si soudruha Kovandy velice vážil za jeho rozsáhlé dílo pro mapování dějin komunistického hnutí a budování socialismu v Československu a odhodlané úsilí o poznání a uchování revolučních tradic, stejně jako za jeho vstřícný přístup při diskusích o všech politických otázkách, zejména těch týkajících se pokrokového hnutí mládeže, kterému věnoval mimořádnou pozornost.
S Františkem Kovandou jsem se blíže seznámil začátkem roku 2011, když přednášel v Mladé Boleslavi pro komunistickou mládež u příležitosti 90. výročí vzniku Svazu komunistické mládeže Československa, a po této akci jsem ho vezl autem do Prahy. Účast na přednášce nebyla dobře zajištěna a bylo mi trapné, že řečník jel z Prahy přednášet pro pouhých několik zájemců. On si však z nízké účasti nic nedělal a byl veselý jako vždy. Ostatně, věděl o komunistické mládeži dost na to, aby si nedělal iluze o masovosti.
Kromě mnoha jiných prací věnoval František Kovanda mnoho času a úsilí vytvoření kroniky komunistického mládežnického hnutí v letech 1990 – 2015, kterou v roce 2016 daroval IX. sjezdu KSČM. Mohlo by se zdát, že půjde o práci snadnou, protože jde o nedávnou minulost a o současnost a aktivních účastníků je tedy mnoho, ale opak byl pravdou. Mládežnické hnutí bylo zvláště v některých etapách uvedeného období v tak těžkém rozkladu, že se z trosek jeho činnosti nedochovalo mnoho materiálů. Řada jeho představitelů na politiku rezignovala nebo přešla k jinému názorovému proudu, jiní se nechtěli vyjadřovat nebo přislíbili pomoc a slib nesplnili. Kromě toho se mezi mládeží projevovaly politické i osobní spory a některé události byly interpretovány protichůdně. Hle, jaký byl rozdíl mezi v té době už 85letým Františkem Kovandou, jenž zůstal přes všechny těžkosti a zklamání věrný komunistickému hnutí po celý život, a mezi mnohem mladšími komunisty, kteří se na všechno vykašlali, když se úspěch nedostavil za pět či deset let práce!
Diskutoval jsem o tom se soudruhem Kovandou a ten si trochu stěžoval na obtíže v práci a neochotu některých oslovených jedinců (tak kontrastující s jeho vstřícností), ale s velkým nasazením v díle pokračoval. Bylo nevděčné tím spíše, že v komunistickém hnutí měli a mají silnou pozici „pragmatici“, kterým jsou revoluční tradice a poučení z dějin jen přítěží.
Asi dvakrát nebo třikrát jsem Františka navštívil a přispěl jsem mu materiály a poznatky z nedávných let, ačkoli jsem měl zvláštní pocit z toho, že vlastně já sděluji vzpomínky pamětníkovi mnohem staršímu. Bylo však zapotřebí pojmout do badatelské práce i poznatky aktivistů z poslední doby. Nesehnal jich mnoho. Kronika pak samozřejmě po předání sjezdu skončila tak, jak s ohledem na stav KSČM skončit musela – tedy nevydána a odložena. Přesto práce na ní nebyla marná a doufám a věřím, že ji později naše či budoucí generace ocení. Není důležité mapovat jen úspěchy hnutí, ale i jeho prohry.
V lednu 2018 jsem se setkal s Františkem Kovandou za účelem převzetí písemných odpovědí na otázky ohledně vzpomínek na aktivity v komunistickém hnutí, s přihlédnutím zvláště k Vítěznému únoru, jehož 70. výročí se blížilo. Odpovědi včetně obrazových materiálů z bohatého archivu Františka Kovandy byly potom publikovány v časopise „Dialog – otázky – odpovědi“ a na internetových stránkách Levé perspektivy.
Vyprávění soudruha Kovandy bylo vždy velmi živé a poutavé, neměl nouzi ani o různé úsměvné historky. Už několik let předtím, než jsem ho poznal osobně, jsem znal jeho články k dějinám hnutí pokrokové mládeže, vycházející v časopise „Mladá pravda“. S úsměvem mi vyprávěl o jednom čísle, kde jistý vtipálek v článku o Libčicko-myjavském hnutí změnil „kolektivní soutěžení“ na „kolektivní souložení“. Tehdy se prý nad tím rozčílil, ale s odstupem několika let to bral s humorem a nadhledem.
Je smutné, že pamětníci a nadšení dlouholetí aktivisté a pokrokoví dějepisci typu Františka Kovandy odcházejí a vidíme velmi málo jejich následníků o jednu nebo dvě generace mladších. Připomínám závěrem jeho slova z ledna 2018: „Musíme získávat další spolupracovníky, zejména mladé, aby pokračovali v badatelské a zpracovatelské činnosti, aby i sami si brali příklad z našich předchůdců, kteří věnovali své síly a neváhali dát i své životy za spravedlivý společenský řád, za socialismus.“
Čest památce soudruha Františka Kovandy!