Projev Andrey Cerqueirové při příležitosti symbolického položení květin u sochy Anny proletářky (podle některých pramenů Jožky Jabůrkové) v předvečer MDŽ. Pietní vzpomínku, věnovanou dnešním prekarizovaným ženám, organizovala Levá perspektiva.

Scházíme se u sochy Ladislava Kovaříka – podle některých pramenů je to socha Anny proletářky, podle jiných Jožky Jabůrkové (která by tak v Praze měla sochy dvě, jednu díky levicovým a komunistickým ženám přemístěnou z Klamovky, odkud byla odstraněna, na Olšany). Sochař Pavel Karous, který dělal naučnou vycházku Žižkovem, mi řekl, že si původně myslel, že zde se jedná o Annu proletářku a poté prý zjistil, že je to Jožka Jabůrková (poblíž měla být i ZŠ Jožky Jabůrkové). Ať tak či tak – proletářkou byla jak žena z díla Ivana Olbrachta, tak novinářka a politička Jožka Jabůrková, oběť nacismu.

Proletářky žijí i dnes – jedná se o prekarizované ženy v továrnách nadnárodních společností, ženy, které nemohou po padesátce (a mnohdy i dřív) sehnat práci, ženy, které jsou diskriminovány tím, že mají malé děti a nechtějí je nikde přijmout, Romky, které zažívají dvojnásobnou diskriminaci, ženy bez domova, ženy na útěku z míst, kde je válka nebo bída, ženy, které nechávají bez prostředků jejich partneři (a navíc mnohdy i zažívají peklo domácího násilí). Ženy, které za stejnou práci berou méně peněz než muži. A mnohé další.

I proto se tady dnes – v předvečer Mezinárodního dne žen – scházíme a pokládáme symbolickou kytičku. Nebudu zdržovat dlouhými slovy, nechám mluvit zhudebněnou poezii Jaromíra Vomáčky Šťastné staré slunce (na tradiční That Lucky Old Sun), kterou nazpívala třeba Jitka Zelenková. Samozřejmě, že Bůh ženám nepomůže a že nelze brát doslova, že nechtějí dělat nic. Pocity jsou to ale hodně vypovídající.

Dodávám, že pomoci si musíme samy/sami – ne k bloumání po nebesích, ale k tomu, aby za práci bylo slušně zaplaceno, nebylo těch, které ji nemohou sehnat nebo které i přes vysoké pracovní nasazení nemají prostředky na důstojný život. Děkuji za pozornost.