Fosilnímu kapitálu byla zajištěna obrovská moc. Na jednu stranu zajišťuje výrobu tepla a světla, ale také může uvrhnout celé komunity do tmy, pokud se mu z jejich strany nedostane návratnost investic. V roce 2011 se investory vlastněná komunální společnost DTE Energy kontrolující infrastrukturu v americkém státě Michigan rozhodla přemístit tisíc pouličních světel z Highland Park, města ležící v metropolitní oblasti Detroitu, a město bylo ponecháno ve tmě. Jako mnoho dalších převážně černošských měst po celém Michiganu bojoval i Highland Park v té době s odlivem kapitálu a prohlubující se spirálou úsporných škrtů ve veřejných službách. Město, které bylo kdysi sídlem montážních závodů automobilů Ford a Chrysler, které vytvářely dobře placená pracovní místa, se po odchodu výrobců aut do zámoří v 90. letech 20. a prvních letech 21. století propadlo do chudoby.

Dnes má polovina obyvatel HIghland Park problém zaplatit svoji měsíční složenku za elektřinu a celá čtvrtina je občas odstřihnuta od elektřiny nebo plynu, často i během chladných michiganských zimních měsíců. Když si DTE odvezla světla, dlužil Highland Park za elektřinu 4 miliony dolarů, což bylo pravděpodobně zčásti způsobeno zvýšením poplatků, protože DTE dotovala své stávající uhelné elektrárny, chystala se postavit nové závody na spalování fosilních paliv a platila svému výkonnému řediteli roční plat 5,4 milionu dolarů. Odstranění pouličního osvětlení v Highland Park představovalo součást širší krize veřejných zdrojů: města a oblasti v celém Michiganu bojovaly o zachování kontroly nad klíčovou infrastrukturou typu vodáren a školní systém byl z jejich správy převeden do nedemokratického nouzového řízení.

Odstranění veřejného osvětlení v Highlad Park představuje příklad nového, celosvětového záboru veřejných prostředků a majetku, který je sebrán z rukou veřejnosti. Pro radikální kritiky kapitalismu, jakými jsou historikové Silvia Federiciová a Peter Linebaugh nebo geograf David Harvey, představují tyto zábory dominantní formu současné kapitalistické akumulace. Podle těchto aktivistických akademiků se většina kritiků kapitalismu vydala po chybné Marxově analýze fenoménu, který slavně označil za „primitivní akumulaci“, podle níž jsou zábory (označované také jako ohrazování) typem původního, zakladatelského násilí, kterým byl nastartován kapitalistický systém. Zábory, jak tvrdil Marx, představovaly položení základů kapitalismu, neboť umožnily mocným vlastníkům půdy akumulovat bohatství, když připravily rolníky o kolektivně obdělávanou půdu a nahradily tak feudální společenské vztahy lukrativnějšími formami podnikání jako byla tržní produkce vlny.

Jak uváděl anglický filozof a státník ze 16. století, Sir Thomas Moore: „ovce, která je od přírody klidná a lehce se chová, nyní požírá lidi a zbavuje života nejen vesnice, ale i města.“ Akumulovaný kapitál vytvářený záborem společné půdy rolníků byl využit k rozšíření průmyslové produkce Anglie a rozšíření transatlantického obchodu s otroky a kolonialismu v zahraničí. Zábory neboli ohrazování tak odkazují na globální proces násilné extrakce zdrojů. Klíčovou věcí ale je, že tyto zábory neskončily ve chvíli, kdy došlo k uchvácení veškeré společné půdy v Británii a kapitalismus se ustanovil jako ekonomický a politický systém.

Oproti tomu, co říkal Marx, predátorské uchvacování veřejného majetku po celém světě nikdy neskončilo. Ve skutečnosti naopak zesílilo. Neoliberální éra, která začala v 80. letech, představuje masivní nárůst útoků na veřejné vlastnictví jak v podobě přesunu původně veřejných statků, například školských systémů, do soukromé sféry v bohatých zemích, tak v podobě rozsáhlého zcizování půdy v oblastech celkově poměrně nezávislých na kapitalistickém světovém systému, jako jsou části subsaharské Afriky.

Odpor vůči novým záborům se stal ústředním bodem sociálních bojů posledních několika desetiletí. Tak v roce 2000 povstali obyvatelé města Cochabamba v Bolívii poté, kdy Světová banka zatlačila na bolívijskou vládu, aby předala místní vodní zdroje do rukou konglomerátu Aguas del Tunari kontrolovaného americkou nadnárodní korporací Bechtel. Nový vlastník vodárenského systému Cochabamby požadoval od chudých odběratelů okamžité a zásadní zdražení vodného na dvojnásobek i více, aby mohl dosáhnout dvojciferných zisků, jak požadovala mateřská korporace v USA. Konglomerát dokonce navrhoval zavedení vodní daně pro lidi, kteří chytali do sudů dešťovou vodu padající ze střech jejich domů a používali jí.

Obyvatelé Cochabamby zahájili protest, obsadili centrum města a vytvořili zdola organizaci otevřenou masové účasti nazvanou Koordinace na obranu vody a života, která zastavila život ve městě a vyhlásila požadavek na zrušení privatizace vodárenské infrastruktury. Pod tlakem vodárenského konglomerátu a mezinárodních institucí vyhlásila bolívijská vláda výjimečný stav a snažila se potlačit protesty s použitím pořádkových jednotek. Vedlo to k masovému zatýkání, stovkám zraněných a smrti mladého chlapce, když došlo ke konfliktům na barikádách postavených po celém městě. Protestující ale tváří tvář represím vydrželi a 10. dubna 2000 se bolívijská vláda nejen dohodla s Koordinací na zrušení privatizace městské vody, ale tato dohoda otevřela cestu k moci Evo Moralesovi a jeho Hnutí pro socialismus.

Toto vítězství lidové mobilizace v Bolívii představovalo klíčový okamžik v odporu proti novému kolu kapitalistických záborů v době neoliberálního hyperkapitalismu. Obrana společných či veřejných statků novými formami účastnického sebeorganizování měla v následujících letech odezvu po celém světě. V roce 2013 například turečtí aktivisté protestovali proti plánům vlády vydat istanbulský Park Taksim Gezi tak, že označili jak samotný park tak řadu dalších městských prostor, které měly být podle vládní neoliberální politiky zkonfiskovány pro soukromé zájmy, za „společné, sdílené vlastnictví“. Turečtí aktivisté nazvali formu sebeorganizace, kterou vytvořili během okupace Geziho parku jako komunu, jejímž smyslem nebylo pouze organizovat blokády v sedě, ale také rozdělovat potraviny, sloužit jako zdravotnické středisko a autonomní mediální kolektiv.

Svým zakotvením v obraně veřejného, společného prostoru před soukromým záborem sdílel protest v Geziho parku étos volání po společném nejen s Cochabambskou válkou o vodu, ale také s podobnými hnutími jinde ve světě, od odporu zapatistů k neoliberální pasti Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) v Mexiku začátkem roku 1994, přes hnutí Occupy, které začalo v New Yorku a rozšířilo se po celých Spojených státech až po hnutí Indignados (Rozhořčení) v Madridu v roce 2011. Vedle svého odporu k záborům se tato hnutí vyznačovala i experimentováním s novými formami lidové správy a kontroly a byla poháněna ostrou kritikou nevnímání nerovností, která charakterizuje liberální demokracie a režim soukromovlastnických práv, na kterých jsou postaveny. V globálních hnutích založených na myšlence lidu jako kolektivu rovných lidí s mandátem vládnout a cílem dosáhnout společenských změn byly vytvořeny nové struktury rozhodování.

Tyto experimenty dosáhly svého vrcholu se vznikem organizací, které lze nazývat stranami sociálních hnutí v zemích jako Bolívie a Brazílie, nicméně snaha rozvinout rovnostářské, nebyrokratické cesty organizace společnosti představují zásadní rys celosvětové levice v posledních desetiletích. A jak zdokumentovali feminističtí intelektuálové, například Silvia Federici, je důležité si uvědomit, že současná hnutí na obranu veřejného a společného prostoru a vlastnictví zahrnují boje za veřejnou, rovnostářskou kontrolu nad materiálními potřebami spojenými se společenskou reprodukcí jako je bydlení, příprava jídla, výchova dětí, sex a porody, a dokonce i reprodukce kolektivní paměti.

Tyto radikální experimenty mají pozoruhodné důsledky pro boj za energetickou demokracii. Když například elektrárenská společnost přišla zabavit lidem osvětlení, vzali obyvatelé Highland Parku energetiku do vlastních rukou způsobem, který vycházel z logiky lidové suverenity vyvinuté v globálních hnutích na obranu společného. DTE Energy neustále využívala politických příspěvků (z peněz vyždímaných na vysokých poplatcích za energii), kterými lobovala za zabránění snah místních vytvořit v Michiganu lokálně vlastněný čistý zdroj energie. Dnes tato ekologická energetika nahradila elektřinu ze znečišťujících uhelných elektráren.

Postaveni hrozbě odstranění osvětlení vytvořili občané Highland Parku komunitně vlastněnou společnost Soulardarity, která bojuje za kolektivní vlastnictví pouličního osvětlení, výrobu elektřiny a udržitelný rozvoj. Soulardarity se nejenom podařilo vrátit do ulic Highland Park světlo, ale elektřina pro toto osvětlení nyní pochází ze slunce. Soulardarity nyní vytváří to, co jeden pozorovatel nazval „vizionářskou infrastrukturou“. Místním lidem zároveň dává práci při vytváření a udržování této solární infrastruktury. Prostřednictvím programu PowerUP, který tato organizace má, je komunita schopná nakupovat hromadně energii ze solárních zdrojů za přijatelné ceny a alokovat solární infrastrukturu v hodnotě desítek tisíc dolarů po celém městě. Není to ale jen o transformaci fyzické infrastruktury města, ale také o širší sociální transformaci Highland Park.

Soulardarity je demokratickou, komunitně řízenou členskou organizací, která má za cíl naučit obyvatele Highland Parku, jak má vypadat autonomní kontrola energetických zdrojů, neboli energetická demokracie, a bránit a propagovat komunitní vlastnictví, transparentnost a ekologickou udržitelnost v celé oblasti. Soulardarity hájí Správu energetických zdrojů v komunitním vlastnictví (COPA) jako vitální prvek Zeleného nového údělu ve Spojených státech. Stejně jako Správa pro elektrifikaci venkova (REA) přinesla během Nového údělu ve 30. letech elektřinu do farem po celé zemi, COPA bude zajišťovat finance a technické kapacity, aby komunity po celých Spojených státech mohly přejít na obnovitelné zdroje energie. Jak vysvětluje člen Soulardarity Jackson Koeppel, COPA poskytne municipalitám, okresům, státům federace a kmenovým společenstvům legální práva a finanční mechanismy, které jim umožní „ukončit kontrakty s investorsky vlastněnými infrastrukturními firmami, vykoupit zdroje energie a převést je do veřejného nebo družstevního vlastnictví a investovat do robustních obnovitelných systémů.“

V úvodu ke své sbírce esejí o americkém hnutí za energetickou demokracii staví Denise Fairchildová a Al Weinrub proti sobě korporátní modely dekarbonizace s formami správy obnovitelné energie, za které bojují organizace jako je Soulardarity. Pro Fairchildovou a Weinruba je korporátní model orientován na požadavek růstu vlastní kapitalismu a charakterizuje jej „přechod k průmyslovým, bezuhlíkatým zdrojům bez zohlednění růstu energetické spotřeby, spotřeby materiálu, míry kapitálové akumulace a koncentrace bohatství a moci v rukou několika málo osob“.

Centralizovaná povaha výroby energie a její distribuce v éře fosilního kapitalismu vedla nejen k výraznému plýtvání s průměrnou ztrátou 8-15 % vyrobené energie v důsledku nepřiměřené délky přenosových soustav. Rovněž pomohla udělat z energie něco neviditelného a nevnímaného pro mnoho poplatníků, zatímco jiné vystavila zvýšené zdravotní a ekologické zátěži. Tyto škody dopadají ve Spojených státech na různé lidi různě podle klíče rezidenční segregace a rasově promítané nerovnosti. Obnovitelná energie ve vlastnictví korporací by na této historii sotva co změnila.                                        

Naopak decentralizovaný model obnovitelné energetiky, jak tvrdí Fairchildová a Weinrub, by podpořil komunitně založený rozvoj obnovitelné energie „umožňující nové ekonomické a ekologicky smysluplné vztahy potřebné pro překonání současné hospodářské a klimatické krize.“ Taková decentralizace energetiky je podle nich umožněna samotnou decentralizací obnovitelných zdrojů: „energie Slunce, větru, geotermální energie, uchování energie, energetická efektivita, skladování energie a systémy pružné reakce představují východiska, která lze najít ve všech komunitách,“ což proto umožňuje založit „na komunitách postavený rozvoj energetických zdrojů na lokální úrovni díky inciativě místních lidí.“

Fairchildové a Weinrubova obhajoba decentralizované obnovitelné energie tedy vychází jak z objektivní charakteristiky obnovitelné energie, tak z forem radikální demokracie, která, jak doufají, umožní a bude vycházet ze spravedlivého energetického přechodu. A přechodem rozumí posílení a iniciativu komunit, spíše než že by šlo jen o dekarbonizaci distribuční sítě, ačkoliv i ta má důležitý význam v boji za odvrácení klimatické katastrofy.  

Otázka energetického společenského vlastnictví je v boji za společnou budoucnost klíčová. Cecilia Maretinézová, ředitelka Centra pro Zemi, energii a demokracii, ve svém příspěvku do sborníku Fairchildové a Weinruba píše, že spravedlivý přechod k obnovitelným zdrojům si vyžádá odmítnutí dnešního chápání energie jako zboží. Martinézová se domnívá, že energetická demokracie bude vyžadovat zařazení energie mezi společné, veřejné statky. Jaké modely pak dnes podporují instituci a kolektivní správu takových energetických veřejných statků, jejichž pojetí by se tak zásadně odklonilo od dnešních režimů energetické kontroly postavených na soukromém vlastnictví? Pro Martinézovou by mělo být prvním krokem uznání, že energie nepředstavuje ani tolik nějaký fyzický objekt, jako spíš „obrovské pole přírodních interakcí a jevů využitelných společností.“

Jestliže energie může vycházet z přírodních jevů, které v konečném důsledku vychází ze spoutané síly Slunce, je zároveň neodmyslitelně včleněna do sociálních forem a infrastruktury vytvořené lidmi k využití této transformované solární energie. Jde tu o formy aktivně působící energie ke kolektivnímu využití, jinými slovy o probíhající proces vytváření veřejných statků spíše než o využití (spotřebu) již existujícího a hotového společenského zdroje. Jak lze energii regulovat způsobem, který bude více respektovat lidskou rovnost? Martinézová ve své eseji vcelku krátce naráží na právní struktury vytvořené v posledních desetiletích k respektování globálních společných prostorů mimo kontrolu nějakého jednotlivého státu: k již staletí starému paradigmatu o společném vlastnictví širého moře mimo pobřežní výsostné vody se přidala dnešní globální veřejná držba atmosféry, Antarktidy a vesmíru.

Martinézová také vychází z průkopnických studií ekonomky Elinor Ostromové, když ukazuje, jak různé kultury po celém světě a po celou dobu historie vytvářely instituce k řízení svých zdrojů, které nijak nepřipomínaly ani buržoasní národní státy ani kapitalistické trhy. Martinézová zmiňuje modely původních obyvatel pro správu veřejných statků založené na reciprocitě, spolupráci a respektu nejen mezi lidmi, ale i mezi lidmi a širším světem.

Jaké jsou podmínky pro vytvoření nového světa založeného na veřejných energetických statcích? Zde nám mohou být oporou rovnostářské správní systémy a legální rámce diskutované Martinézovou. Zvláštní fyzikální charakteristika moderních zdrojů obnovitelné energie jako je solární energie nebo síla větru nepochybně tyto zdroje odlišuje od fosilních paliv typu uhlí a ropy, ale do jaké míry tyto zvláštní fyzikální formy odvozené přímo od energie Slunce a jejího vlivu na zemskou atmosféru samy o sobě vedou k novému režimu správy energie postavenému na veřejném vlastnictví? Jaké formy kolektivní a rovnost respektující správy může přinést hnutí za energetickou demokracii ve snaze napadnout centralistické dogma výroby a vlastnictví energie, kterým se vyznačuje fosilní kapitalismus? Existují již dnes právní základy, které by pomohly komunitně založeným organizacím typu Soulardarity uniknout ze spárů fosilního kapitálu a rozvinout využití solární energie na masové základně? Jaké jsou limity těchto právních rámců a jakých právních změn bude třeba dosáhnout, abychom tyto limity odstranili?

Tyto otázky se dotýkají mnohem širšího boje za vytvoření nových, revolučních forem lidové správy bránící a rozšiřující rozsah veřejných statků, ale v oblasti boje za energetickou demokracii je jejich důležitost mimořádná. Boj za rychlý a spravedlivý přechod k novým formám energie se nachází v samém středu širšího boje za odklon od stále pokračující cesty společenské degenerace a ekocidy. V boji za kolektivní budoucnost je proto otázka energetických veřejných statků tou zcela zásadní.

Převzato z: https://mronline.org/2020/09/22/privatizing-the-common-good-the-21st-century-enclosures-are-here/