Evropská unie představuje v posledních letech vděčný terč politické kritiky zleva i zprava, ale o mechanismech jejího fungování panují ve veřejnosti často jen mlhavé představy. V dnešním světě se stále více zásadních otázek nerozhoduje na úrovni národních států ale nadnárodních struktur, k nimž EU nepochybně patří. Členové Levé perspektivy využili pozvání německé strany Die LINKE a ve dnech 15. až 17. dubna navštívili Evropský parlament ve Štrasburku, aby se seznámili s jeho fungováním a diskutovali i s europoslankyní Cornelií Ernstovou z levicové frakce GUE/NGL, která celou cestu organizovala.

Cesta do Štrasburku

Realitou dnešní doby je, že kapitál prostřednictvím svých globálních politických nástrojů počínaje Evropskou komisí přes Světovou banku a NATO po ratingové agentury tlačí na vytvoření harmonizovaného prostředí zajišťujícího liberalizaci trhů, privatizaci zbylých veřejných statků, koordinovaný tok investic, dividend, dluhů a pracovních sil a trestání „darebáckých“ zemí. Z tohoto faktu vůbec nevyplývá potřeba dovolávat se „starých, dobrých“ časů národních států (jejichž vlády byly a i dnes jsou oddanými komplici kapitálu), ale naopak potřeba posílit spolupráci a jednotu antikapitalistů v boji proti systému na mezinárodní úrovni.

Levá perspektiva využila svých dlouholetých vazeb k německým antikapitalistům a antifašistům a s povděkem přijala nabídku společné cesty do Štrasburku za účelem návštěvy Evropského parlamentu a debaty s europoslankyní Ernstovou. V úterý 15. dubna se tak členové Levé perspektivy časně ráno vypravili ze saské Žitavy dálkovým autobusem směrem na Štrasburk. Spolu s nimi a mladými antikapitalisty ze Žitavy tvořili osazenstvo autobusu také členové Die LINKE z Drážďan, Cvikova a Zhořelce i několik dalších účastníků z České republiky. Přímo na místě celou cestu řídila a koordinovala aktivistka Die LINKE Juliane Nagelová z Lipska.

Cesta trvala velmi dlouho – vždyť bylo potřeba přejet prakticky celé Německo od východu na západ. Až po 11 hodinách jízdy dorazil autobus do horského městečka Tribergu ve Schwarzwaldu, kde byl zajištěn nocleh ve zdejší mládežnické ubytovně. Ačkoliv z praktického hlediska šlo o místo stále dosti vzdálené naší cílové destinaci, výběr jsme kvitovali s povděkem: ubytování i strava byly komfortní a naskytl se nám krásný pohled na hluboká horská údolí, husté lesy i malebné vesnice – ideální místo pro turistické vyžití.

Krásy města

Na druhý den jsme ráno absolvovali asi jeden a půl hodinovou cestu do Štrasburku, metropole Alsaska, která se rozkládá přímo za německo-francouzskou hranicí tvořenou řekou Rýn. Na německé straně naproti Štrasburku leží město Kehl, kde jsme se krátce zastavili a nabrali turistickou průvodkyni. Z oken autobusu jsme pozorovali majestátný tok Rýnu, přes který jsme přejížděli, a následně i kanál Rhôna-Rýn a jednotlivá ramena a kanály řeky Ill.

Při okružní cestě po městě průvodkyně hovořila o jeho historii a architektuře. Následně jsme společně absolvovali pěší cestu k hlavní dominantně města – 142 metrů vysoké katedrále. Průvodkyně nám podala výklad o její zajímavé historii – výstavbě, která trvala staletí a dala katedrále různorodou tvář od románského slohu přes časnou až po pozdní gotiku; střídavém využití chrámu katolíky i protestanty a zajímavé výzdobě chrámové věže během vyvrcholení Francouzské revoluce v roce 1794, kdy byl kříž na její špici zakryt obří rudou frygickou čapkou. Mezi další zajímavosti spojené s katedrálou patří skutečnost, že více než 200 let představovala nejvyšší budovu světa.

Po prohlídce katedrály a přilehlých budov bývalého biskupství jsme měli několik hodin „rozchod“, který jsme vyplnili návštěvou dalších historických a architektonických pamětihodností města – protestantského chrámu sv. Tomáše, poetické čtvrti dřevem obložených středověkých domů u říčních ramen Illu zvaných Malá Francie (původ názvu sám tak poetický není – v místě bývávala léčebna pro nemocné syfilidou, historicky označovaná jako francouzská nemoc), středověkého věžového mostu Ponts Couverts a ústředního Kléberova náměstí. Za pozornost stojí i moderní systém městské tramvajové dopravy.

Liduprázdná „Evropská žvanírna“

Poté, co se účastníci cesty opět sešli u zaparkovaného autobusu, jsme se vydali již do Evropského parlamentu, který se spolu s blízkou budovou Rady Evropy nachází na okraji širšího centra města u velkého parku zvaného Oranžérie.

Po příchodu do budovy Parlamentu jsme všichni prošli poměrně důkladnou bezpečnostní prohlídkou. Následně jsme byli uvedeni do sálu, kde nám pracovník Parlamentu podrobně vysvětlil způsob práce evropských institucí – Evropského parlamentu, Evropské komise a Rady EU/ministrů (nezaměňovat s výše zmíněnou Radou Evropy, která vůbec nepatří k institucím EU, ačkoliv používá stejnou vlajku). Z vysvětlení procedury schvalování zákonů a směrnic vyplynulo velmi slabé postavení voleného Evropského parlamentu oproti nevoleným byrokratickým a lobbystickým institucím, zejména Evropské komisi, na což poukázal i člen Levé perspektivy. Možnost změny tohoto stavu v nejbližší budoucnosti ovšem není příliš reálná.

Obecný úvod byl následně vystřídán přivítáním s europoslankyní Cornelií „Conny“ Ernstovou, která v Evropském parlamentu zastupuje německou Die Linke ve skupině Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice – GUE/NGL. Ernstová představila tuto skupinu, její členy a základní programová východiska. Popsala skutečnost, že členské strany skupiny mají v řadě věcí velmi odlišné názory, například pokud jde o atomovou energii, kde zmínila silně pro-atomovou pozici české Komunistické strany Čech a Moravy a naopak velmi odmítavé stanovisko jiných stran (včetně Die Linke), nebo odpor k členství v EU zastávaný skandinávskými stranami oproti snahám EU zásadně reformovat, což je například pozice francouzské Levé fronty.

Coni Ernstová následně popsala své vlastní působení v Evropském parlamentu, kde pracuje jako členka ve Výboru pro občanská práva, spravedlnost a domácí dění. V této pozici se věnuje tématům sociálních práv, otázkám rasismu, migrace, ochrany osobních údajů evropských občanů a další související problematice. Vedle toho se dlouhodobě zabývá lidskými právy žen, genderovou rovností a také rozvojem zanedbávaných regionů. Ernstová popsala, jak ve své práci musí kooperovat s členy dalších politických uskupení a zdůraznila nutnost hledat přijatelné kompromisy.

Poslankyně Ernstová rovněž zodpovídala řadu dotazů účastníků cesty. Otázky směřovaly mimo jiné na názory členů GUE/NGL na současnou situaci na Ukrajině a sankce vyhlášené EU proti Rusku resp. jeho představitelům. Hodně pozornosti přítomných mladých lidí také upoutala špionážní aféra tajné služby Spojených států NSA namířená vůči evropským politickým představitelům a několik dotazů se týkalo mechanismů rozdělování peněz ze strukturních fondů Evropské unie a iniciativy za nepodmíněný základní příjem. Zástupce Levé perspektivy se dotázal na přítomnost krajní pravice v řadách poslanců Evropského parlamentu a s jistým popíchnutím se také optal, zda zmíněná „potřeba hledat kompromisy“ se vztahuje také na ně. Ernstová popsala vliv krajní pravice v současném parlamentu jako spíše zanedbatelný a jakoukoliv komunikaci s těmito silami odmítla.

Po diskuzi jsme měli možnost přímo sledovat jednání poslanců Evropského parlamentu. Pohled to ovšem byl šokující: řečníci mluvili doslova do prázdna – ze 766 poslanců se v sále nacházelo přesně 23 lidí! Českého europoslance mezi nimi marně pohledat – ani Zahradil, ani Češková, ani Rouček, ani Ransdorf! Na vlastní oči jsme se tak mohli přesvědčit o „fungování“ evropské buržoazní žvanírny, plýtvání obrovskými finančními prostředky a formálním přístupu politických profesionálů establishmentu k práci v tak příkrém protikladu k živým lidovým shromážděním ustanoveným zdola při masových protestech pracujících (nedávno například v Bolívii, ve Španělsku nebo v Bosně a Hercegovině). Jen pro zajímavost, formálně se projednávaly otázky pomoci regionům postiženým živelnými katastrofami a financování humanitární pomoci Sýrii, Jižnímu Súdánu a některým dalším zemím.

Závěr cesty a její zhodnocení

Na závěr dne proběhla společná večeře všech účastníků cesty v pizzerii v centru města. Jídlo chutnalo, pouze nad zvláštním způsobem servírování piva – jeho přinesením ve džbánu a rozléváním do skleniček o objemu jedné deci – jsme chtě nechtě kroutili hlavou.

Při večeři jsme se blíže seznámili se sympatickou Slovenkou Míšou, která se svým manželem žije v německém Zhořelci (Görlitz) a mimo jiné organizuje divadlo, v němž účinkují Romové z chudých lokalit. Společně jsme se shodli prakticky ve všech názorech na nebezpečí vzestupu rasismu a krajní pravice v Evropě, povahu současné „demokracie“ a nutnosti vrátit levici z parlamentů a kaváren blíže lidem. Škoda, že Míša ve Štrasburku zůstala déle a my jsme tak nemohli v debatě pokračovat. Další den jsme se již vraceli zpět do Žitavy, kam jsme také kvůli rozsáhlým zácpám na německých dálnicích v pozdních večerních hodinách dorazili.

Cestu do Štrasburku jsme společně z hlediska Levé perspektivy zhodnotili jako velmi dobře zorganizovaný projekt s přínosem prohloubení kontaktů na rozvinutější německou levici a poznání způsobu činnosti institucí EU, kde lze cítit silný deficit jak v demokratickém rozhodování, tak v pracovním nasazení těchto zbyrokratizovaných struktur.