15. ledna 2018 skonal ve věku 72 let Viktor Ivanovič Anpilov, jedna z nejvýznamnějších osobností novodobé ruské a v širším smyslu „východní“ radikální levice. Ta je dnes často neprávem opomíjena, případně zesměšňována a nálepkována přízvisky jako „nostalgická“, „sektářská“, „zaostalá“ a „neprogresivní“, a to nejčastěji právě těmi na levici, kteří sami zastávají a zuřivě prosazují regresivní, liberální, reformistické a elitářské postoje blízké establishmentu. Na rozdíl od této k režimu servilní a pozérské „scény“ nemající žádné vazby k dělníkům na pracovištích ani ve své politické práci, ani ve vlastním osobním a sociálním životě, se Viktor Anpilov postavil do čela masových protestů a demonstrací moskevské a ruské dělnické třídy, vytvořil silné komunistické organizace opírající se o mladé militantní dělníky a v roce 1993 vedl pouliční lidové povstání proti Jelcinově režimu prosazujícím obnovu kapitalismu pomocí policejní brutality a střelby z tanků.

Viktor Ivanovič Anpilov se narodil v roce 1945 v rolnické rodině v Krasnodarské oblasti RSFSR. Jeho otec byl veteránem Velké vlastenecké války proti německým okupantům. Jako dítě trpěl Anpilov následky devastujícího konfliktu, který stál životy více než 20 milionů Sovětů, nicméně zemi se díky socialistickému plánování dařilo poměrně rychle znovu postavit na nohy.

Po vychození obchodní školy a vykonání vojenské služby v posádce raketových vojsk na Kubě absolvoval Anpilov studia žurnalistiky na Moskevské státní univerzitě a stal se významným mezinárodním novinářem ve službách státní televize. Jeho reportáže pokrývaly zejména dění v Latinské Americe. Jako člověk plynně hovořící španělsky pracoval v 80. letech několik let v Nikaragui, kde revoluční sandinistická vláda bojovala s proamerickými Contras.  Čas strávený v Latinské Americe využil Anpilov ke studiu kubánské revoluce, osvobozeneckých válek Simona Bolívara, partyzánských aktivit Ernesta Che Guevary a dalších hnutí za socialismus a národní osvobození. To z něj učinilo radikálního komunistu a vštípilo mu oddanost myšlence internacionalismu a revoluce. Zamiloval si i latinskoamerickou hudbu a kulturu, jmenovitě třeba Victora Jaru a Pablo Nerudu. Jeho pojetí komunismu nebylo možné označit za přísně vědecké-marxistické, ale o to více v něm bylo revolučního ducha i určité romantické lásky k dělnické třídě.

Anpilov na základě svých latinskoamerických pracovních aktivit a studií pochopil důležitost revolučního spojení s masami, militantních protiútoků vůči státní represi a význam pouličních bojů. Šlo ostatně o klíčové pilíře strategie bolševické strany, která v roce 1917 úspěšně vedla ruskou revoluci, které se ale následně vytrácely z její agendy s tím, jak byrokracie postupně opanovala dělnický stát. Tato poučení si Anpilov přivezl po svém návratu do SSSR, kde v té době již probíhaly nebezpečné pokusy o obnovení kapitalismu pod vedením generálního tajemníka Komunistické strany Michaila Gorbačova a oblíbence Západu Borise Jelcina. Anpilov viděl, že přehlídky a rezoluce nestačí, že je třeba přejít k masové a bojovné akci dělnické třídy, která by se postavila stále mocnějším nepřátelům socialismu.

V roce 1990 byl Anpilov zvolen do Moskevského sovětu. Následující rok založil Hnutí komunistické iniciativy, které kritizovalo Gorbačovův appeasement k imperialismu v zahraničí a k restauraci kapitalismu doma. Anpilov publikoval první komunistické, protigorbačovské noviny Osvěta, které začal rozdávat na prvomájové oslavě 1991 na Rudém náměstí. Po neúspěchu protigorbačovského převratu v srpnu téhož roku, který organizovala část vládnoucí byrokracie a armády, svolal Anpilov „lidské řetězy“ na ochranu Leninova mauzolea a 7. listopadu na výročí Říjnové revoluce byl jedním z iniciátorů komunistické demonstrace v Moskvě. Byl vynikajícím řečníkem, skutečným tribunem lidu. Následně založil organizace Dělnické Rusko a Ruskou komunistickou dělnickou stranu. Obě se naplno zapojily do protestů proti Jelcinovi, z nichž největší byla stotisícová demonstrace pod rudými komunistickými prapory v Moskvě na 1. máje 1993. Policie pálila do davu ostrými a zabila tři demonstranty. 9. května byl Anpilov unesen a následně ve vazbě ztýrán.

Na svobodu se ale dostal včas, aby sehrál vůdčí roli v lidovém povstání, které v září a říjnu 1993 dostalo do ulic Moskvy stovky tisíc dělníků, penzistů, veteránů a neprivilegovaných mladých lidí, kteří bránili Nejvyšší sovět a sovětskou ústavu před prezidentem Jelcinem. Ten dal Sovět svévolně rozpustit a vyhlásil sám sebe za jediného vládce Ruska rozhodujícího až do nových voleb bez omezení pomocí prezidentských dekretů. V povstání na obranu Sovětu hráli jasnou vůdčí úlohu Anpilovovi komunisté, i když se k němu přidaly i některé nacionalistické a ultrapravicové skupiny nespokojené s územními a mocenskými ztrátami po rozpadu SSSR. Hlavními hesly povstání byly: Braňme ústavu! Jelcin do vězení! Ať žije Sovětský svaz, ať žije Lenin! Za vlast a socialismus! Prezident Jelcin, dnes často vykreslovaný jako opilecká troska, avšak tehdy ve skutečnosti naprosto rozhodný a bezskrupulózní politik usilující o restauraci kapitalismu za jakoukoliv cenu, se s podporou části již zcela demoralizované byrokracie, armády, zvláštních policejních jednotek OMON, většiny médií a samozřejmě i Západu rozhodl zahájit proti obráncům budovy Sovětu útok a nechal jeho sídlo (Bílý dům) ostřelovat z tanků. Stejně rozhodně nechal střílet do protestujících u sídla televize v Ostankinu.

Byrokratické vedení Sovětu (Ruckoj, Chasbulatov) nebylo vůbec na výši situace, nevyužilo dočasného úspěchu protestujících, kterým se 3. října podařilo v síle 50 tisíc lidí prolomit policejní kordony u Krymského mostu a ovládnout ulice Moskvy a nevydalo lidem zbraně, ačkoliv se v Bílém domě nacházelo 5000 nabitých samopalů. Ve skutečnosti si vítězství komunisty vedeného lidového povstání ani nepřálo a chtělo jej využít pouze jako páky na Jelcina, aby jej přimělo k jednání u kulatého stolu a k mocenským ústupkům. To – spolu s přivoláním čerstvých armádních posil loajálních Jelcinovi – ve výsledku rozhodlo. Povstání bylo poraženo.

Při následném dobytí Nejvyššího sovětu bylo v jeho sklepeních, na městském stadionu a v odlehlých ulicích zmasakrováno a postříleno několik set obránců Sovětského svazu, převážně mladých komunistických dělníků ve věku 18-25 let. Střízlivé odhady hovoří celkově o 1500 obětech bílého teroru. Anpilov byl zatčen a do února následujícího roku držen ve věznici Lefortovo, než byl propuštěn při vyhlášení prezidentské amnestie.

Po zničení avantgardy dělnického odporu na podzim 1993 se Jelcinovi a jeho mocenské skupině podařilo prosadit program masové privatizace, uzavírání údajně nerentabilních státních továren, budování systému korupčnické oligarchie oplývající pohádkovým bohatstvím při současném zbídačení milionů pracujících. Veškeré sociální výdobytky z dob Sovětského svazu byly rušeny. Země se stala ekonomickou kolonií a politickým vazalem Západu, bez odporu přijala expanzi útočného paktu NATO do střední Evropy a sama mu asistovala výměnou za podporu Západu jelcinovsko-gajdarovské neoliberální šokové doktríně a zločinné válce vedené od roku 1994 se vší brutalitou proti lidu Čečenska.

Anpilov se po propuštění z vězení dál věnoval bojům s upevňujícím se kapitalistickým systémem, ale začal se pomalu a jistě ocitat na druhé koleji – početně i vlivem dominující silou opozice se stala Komunistická strana Ruské federace Genadije Zjuganova, který se v podzimních bojích roku 1993 držel v pozadí. Anpilov se do jeho strany odmítl zapojit, protože správně vycítil její oportunismus, byrokratický a reformistický charakter. Jeho Ruské komunistické dělnické straně bylo ovšem znemožněno kandidovat v parlamentních volbách v prosinci 1993 a mnoho členů a sympatizantů strany přešlo k Zjuganovovi.

Anpilov pokračoval v činnosti organizátora revolučního hnutí, vedl masové protestní pochody dělníků regionálních průmyslových center do Moskvy i odpor proti spolupráci Ruska s NATO a armádou Spojených států. Dál vydával i noviny Osvěta a působil jako předseda a od roku 2012 jako neformální ideologický vůdce Dělnického Ruska. Participoval i na vzniku několika volebních koalic s podobnými stranami, ale větších volebních úspěchů nedosáhl a jeho vztahy s některými lidmi a skupinami na ruské radikální levici poznamenala ke konci života i jistá osobní zahořklost, která nemohla nevzniknout u revolucionáře tělem i duší, který si prošel těžkými porážkami a cítil, že mu již nebude dopřáno dosáhnout vítězství.

Pod Anpilovovým vedením a ideovým působením nicméně vyrostla nová generace ruské radikální levice, jejímiž tvářemi jsou například Darja Mitinová, Sergej Udalcov, Stanislav Ruzanov nebo Maria Dončenkovová. Památku Viktora Anpilova si s úctou připomněli i současní předáci Ruské komunistické dělnické strany a veteráni boje proti kapitalistické kontrarevoluci z Hnutí komunistické iniciativy.

I my si připomínáme památku komunisty inspirovaného latinskoamerickými revolucemi a partyzánskými boji, který sám naopak inspiroval, organizoval a vedl masové akce ruského proletariátu proti obnově kapitalismu a všem děsivým důsledkům, které jej provázely.

Čest památce Viktora Anpilova!

Nikola Čech, na základě článků z webu Red Star Over Donbass

http://redstaroverdonbass.blogspot.cz/