Narozen v Muzaffarnargu v Britské Indii Aijaz od malička hodně četl, což mu umožnilo myšlenkově vystoupit z provinčních poměrů svého dětství. Jeho otec mu svěřil některé radikální knihy, díky kterým pochopil svět mimo okruh nížiny mezi Indem a Gangou stejně jako svět mimo hranice kapitalistického systému. Od útlého věku tak Aijaz Ahmad začal snít o internacionalismu a socialismu. Studoval v Lahore v Pákistánu, kam se jeho rodina po rozdělení země v letech 1947-1948 přestěhovala, ale tyto studie se odehrávaly stejnou měrou ve třídách střední školy jako v kavárnách a v buňkách politických organizací. V kavárních se Aijaz seznámil s nejbystřejšími mozky urdské literatury, které ho zasvětily do literatury i do politiky; v buňkách politických stran se ponořil do hlubin marxismu, neohraničeného světonázoru, kterému zůstal věrný po celý zbytek života. Plně ponořeného do levicových politických nepokojů v Pákistánu si Aijaze všimly úřady, a proto opustil zemi a odešel do amerického New Yorku.

Aijaz Ahmad v New Yorku dále rozvíjel obě své vášně, poezii i politiku. Na nejuznávanější básníky své doby (jako Adrienne Richovou, Williama Stafforda a W. S. Merwina) přenesl svoji neuvěřitelnou lásku k urdské poezii, recitoval jim Ghaliba, pil s nimi víno, sledoval, jak se jim daří prokousávat Ghalibovým jazykem a čekají na Aijazovo vysvětlení významu básní. Tato inovativní práce vyústila do vzniku první Aijazovy první knihy, Ghazals of Ghalib (1971). V téže době se Aijaz společně s Ferozem Ahmedem věnoval tvorbě Pakistánského fóra, úderného časopisu který dokumentoval zvěrstva probíhající v jižní Asii se zvláštním zaměřením na vojenskou diktaturu Jahja Khana (1969-1971) a občanské možnosti Zulfigara Ali Bhutty (1971-1977); o Pakistánu Aijaz psal hlavně v souvislosti s povstáními ve Východním Pákistánu (který se v roce 1972 stal Bangladéšem) a Balúčistánu. To bylo první období, kdy Aijaz začal psát o politice v jižní Asii pro socialistické časopisy jako Monthly Review, s nímž pak úzce několik desítek let spolupracoval.

V 80. letech se Aijaz Ahmad vrátil do Indie, usídlil se v Dillí a začal učit na různých školách ve městě (včetně Univerzity Jawaharlala Nehrúa). V tomto období se Aijaz pustil do systematické kritické práce, která přinesla ovoce ve třech různých oblastech zkoumání: o postmodernismu a postkolonialismu, o Hindutva (ideologie a praxe hindské krajní pravice) a liberalizaci a o novém světovém řádu soustředěného kolem Spojených států a Amerikou řízené globalizace.

Na základě svého velkého zájmu o kulturu a literaturu si Aijaz vytvořil solidní analýzu neformálních způsobů, jakými jsou kultury Třetího světa hodnoceny metropolitními univerzitami. Z této práce vyplynulo silně negativní hodnocení postmodernismu a postkolonialismu spojené s hlubším studiem prací předního marxistického leterárního kritika Freda Jamesona a hlavního kritika orientalismu Edwarda Saida. V jádru Aijazova čtení postmodernismu a postkolonialismu bylo jejich odmítání marxismu. ´Postmarxismus´, říkal mi, ´není nic jiného než před-marxismus, návrat k idealismu, který Marx již překonal´. Touto poznámkou měl Aijaz na mysli myšlenkově velmi vlivnou knihu Ernesto Laclaua a Chantal Mouffe, Hegemonie a socialistická strategie (1985), která čte italského komunistu Antonio Gramsciho jako postmoderního myslitele. Právě v tomto kontextu se Aijaz blíže seznámil se samotným Gramsciho dílem. Všechny tyto práce byly zveřejněny v klasické Aijazově knize In Theory: Classes, Nations, Literatures (Verso and Tulika, 1992). Je obtížné v několika větách popsat dopad této knihy na intelektuály celého světa. V době, kdy byl marxismus pod útokem, byl Aijaz jedním z mála myslitelů, který přišel s důmyslnou obhajobou nikoliv jeho významu, ale jeho nutnosti. ´Postkoloniálnost je také, jako většina věcí, záležitost třídy´, napsal se stejnou ostrostí, která charakterizovala jeho prózu. V Teorii byla kniha, na které se učily celé generace jak přemýšlet a jak psát o teorii. Právě z této knihy a z esejí publikovaných v Monthly Review zahájil Aijaz důležitou obranu marxistické tradice. ´Marx je bezmezný´, napsal Samir Amin, řádek, který se mnou Aijaz diskutoval, když jsme připravovali knihy o pozdějších pracích Samira s Aijazovou předmluvou. Tato neomezenost je případný termín, protože kritika kapitalismu je rovněž neúplná, dokud není kapitalismus svržen. Odmítnout Marxe proto znamená odmítnout nejmocnější sadu nástrojů, která byla k prozkoumání kapitalismu a toho, jak svírá lidstvo, vytvořena. 

´Každá země má takový fašismus, jaký si zaslouží´, je věta, kterou lze nalézt v Aijazových dílech z doby, kdy mu čtení Gramsciho pomohlo vysvětlit vzestup Hindutvy krátce před a po zničení Báburovy mešity v roce 1992. Celá generace Indů zmatená rychlým postupem dvou propojených fenoménů liberalizace a vzestupu Hindutvy (fašismu) našla útočiště v Aijazově jasných pracích, které identifikovaly charakter vzestupu indické krajní pravice. Tyto spisy, z nichž je mnoho obsaženo v Lineages of the Present: Political Essays (Tulika, 1996), popisují precizním teoretickým a historickým jazykem nárůst krajní pravice. Těmto úvahám se pak Aijaz kontinuálně věnoval. V posledních deseti letech svého života četl s velkou pozorností díla ultrapravičáků. Tato čtení se stala součástí Wellek Lectures, které přednášel na Kalifornské univerzitě (Irvine) v roce 2017 a které vyšly jako sborník v LeftWord Books. Jedním z Aijizových příspěvků do těchto děl byl způsob, s jakým kladl důraz na bezcitnost přítomnou v naší kultuře – s kořeny v ubohém kastovním systému a patriarchální hierarchii. Právě toto měl na mysli ve výše uvedeném aforismu, že má každá země takový fašismus, jaký si zaslouží. K pochopení kořenů Hindutvy je třeba vzít v potaz kořeny kultury bezcitnosti, pochopit, jak privatizační agenda ještě více zbrutalizovala pracovní vztahy a vytvořila podmínky pro vzestup hindské politické pravice. Tyto práce, mnohé pak prezentované jako přednášky po celé Indii v době velkých politických zmatků, zůstávají klasickým díle, k němuž se musíme stále vracet s tím jak pokračujeme v odporu proti útokům na lidskou důstojnost ze strany fašistických sil. Aijat posílil naši sebedůvěru v době, kdy se prakticky úplně vytratila veškerá naděje.

Byly to těžké roky. Indie přijala v roce 1991 liberalismus. Spojené státy zahájily ve stejném roce krutý útok proti Iráku. V následném roce 1992 zničily krajně pravicové síly Báburovu mešitu v Ajódhiji ze 16. století. O dva roky později v roce 1994 byla zřízena Světová obchodní organizace. Zdroje socialismu byly v té době velice vyčerpané. Během tohoto desetiletí byly Aijazovy práce a projevy – často zveřejněné v malých časopisech a stranických publikacích – široce v oběhu. Ti z nás v Dillí měli to štěstí, že jej mohli poslouchat pořád, nejen na některých veřejných akcích, ale i na tokových místech jako byla čajovna Kutty´s v Nehruově muzeu a knihovně – kde působil jako zkušený odborník – a na mnoha akcích Indické studentské federace, kam rád zavítal jako řečník.

Když v roce 1997 Arundhati Royová zveřejnila svůj román Bůh malých věcí, četl jej Aijaz velice pozorně a s velkým nadšením. Byl jsem někdy v té době na schůzce mezi N. Rameme a Aijazem, kde se o knize bavili, a Ram požádal Aijize napsat o ní do Frontline. Tato esej – Politické čtení Arundhati Royové – je klenotem literární kritiky, který kupodivu nebyl antologizován ani v Aijazově sebraném díle, ani v knihách o Arundhatině díle. Tato esej byla počátkem dlouhé spolupráce s Frontline, která trvala až do samého konce Aijizova života. Aijaz psal delší články, aby orientoval čtenáře v současných světových událostech, zejména v devastujícím vývoji po 11. září, který přinesl války v Afghánistánu a Iráku, války v Sýrii a Libyi, ale také nárůst levice v Latinské Americe vedený mužem, kterého jsme všichni obdivovali, Hugo Chávezem. Tyto práce, opět hodně kolující mezi lidmi, se staly základem Aijizovy knihy Iraq, Afghanistan, and the Imperialism of Our Time (LeftWord, 2004).

V polovině 90. let po pádu Sovětského svazu se stalo zřejmé, že marxismus v bitvě idejí utrpěl porážky a neoliberalismus vstoupil nejen do populární kultury (s individualismem a chamtivostí jako ústřeními hodnotami), ale přes postmodernismus také do intelektuálního světa. To že chyběla vážená levicová nakladatelství nás všechny konsternovalo. V této době nicméně – v roce 1999 – vzniklo v Dillí nakladatelství LeftWord Books. Aijaz byl jedním z prvních autorů, který v něm vydal své dílo – napsal ožehavou esej o Komunistickém manifestu v knize redigované Prakaš Karate, A world to Win. Aijaz byl v redakční radě LeftWord Books a povzbuzoval nás poslední desetiletí k práci. Ke konci jeho života jsem já, Sudhanva Deshpande a Mala Hashmi strávili s Aijazem několik dní, během nichž vznikl dlouhý rozhovor o jeho životě a díle. Interview bylo nakonec publikováno jako Nothing Human is Alien to Me (LeftWord, 2020). V posledních dvou letech Aijaz plánoval zpracovat sérii úvodů do Marxových politických prací. ´Marx je brán příliš úzce jako ekonom, což je samozřejmě také důležité´, řekl, ´ale klíčem k pochopení jeho revolučních vizí jsou jeho politické práce´. Měli jsme několik rozhovorů o některých těchto textech (Komunistický manifest, první část Německé ideologie, 18. Brumaire, Marxovy spisy o Pařížské komuně); tyto texty přetvoříme do úvodů, o kterých uvažoval, i do knižního sborníku jeho prací k Marxovi.

V roce 2009 Prabir Purkayastha a další spustili Newsclick, webový zpravodajský portál pro diskusi důležitých aktuálních otázek. Aijaz byl jedním z prvních hostů a byl opakovaně hostem na Newsclick kanálu. V precizních podrobnostech zde vysvětloval války v západní Asii a severní Africe stejně jako politický vývoj ve Spojených státech, Číně, Jižní Americe a Evropě. Tyto rozmluvy jsou archivem dění tehdejší doby. Také zdůrazňují Aijazův vtip, jeho úsměv, kterým přitom upozorňoval na ostrý komentář. Z těchto rubrik ve Frontline a rozhovorů na Newsclick se generace lidí dozvěděli nejen o té či oné události, ale také jak pochopit svět jako strukturovaný celek a jak chápat události ve vztahu k hlubším procesům tvořícím celou naši epochu. Každý z těchto rozhovorů byl jako seminář, setkání učící lidi jak myslet i informující o tom, co se právě děje.

Aijaz učil na univerzitách v Indii, Kanadě a Spojených státech a přednášel v mnoha zemích od Filipín po Mexiko. Ke konci života se stal zkušeným odborníkem v Trikontinentále: Institutu pro společenský výzkum, kde radil nové generaci intelektuálů o neomezených možnostech marxismu. Toužil strávit nějaký čas lidovým vzděláváním, budováním důvěry nových intelektuálů pro náš dlouhodobý souboj myšlenek.

Když nás lidé jako Aijaz opustí, jeho hlas zůstává v našich uších, a ještě dlouho a dlouho v nich zůstane.

Převzato z: https://peoplesdispatch.org/