Slabiny Komuny a Národní gardy

Na úsvitu revoluce hájili blanquisté v Národní gardě, jako byl třeba Émile Duval, okamžitý ptok na Versailles. Blanquista Gaston Da Costa zpětně napsal, „politická a sociální revoluce je stále před námi. A k jejímu dokončení je třeba potlačit nebo rozpustit shromáždění, které nás prodalo… Zrušení shromáždění ve Versailles nebude dosaženo střílením dekretů a proklamací, ale střílením dělových koulí.“ Blanquisté argumentovali, že předtím, než dojde k jakýmkoliv trvalým změnám společenského uspořádání, je potřeba vojensky porazit kontrarevoluční síly. Šance na vítězství Komuny přitom vypadaly dost slibně, neboť měla k dispozici vojenskou sílu skoro 200 tisíc národních gardistů.

Podle historika Alistaira Horneho už Versailles pod svým velením příliš mnoho loajálních národních gardistů neměla: „spolehlivé jednotky Národní gardy v Paříži, které během obléhání dosahovaly počtu 50 až 60 praporů, dnes čítaly jen o málo víc než 20 praporů; proti nim stálo okolo 300 povstaleckých praporů, které nyní měly ve své výzbroji děla.“ Tisíce vojáků pravidelné armády se dosud nacházelo v německých táborech pro válečné zajatce a těm, kteří zůstali ve Versailles, často chyběla kázeň a hrozilo, že začnou naslouchat revoluční propagandě. Navzdory dezorganizaci Národní gardy se nyní nepřítel nacházel v ještě horším stavu a rychlý úder je mohl úplně položit. Místo přechodu do útoku se ale Národní garda vzdala své moci a vyzvala ke konání voleb 26. března, aby zlegalizovala svoji revoluci zvolením komuny. 30. března komuna zrušila odvody a pravidelnou armádu.

Se zavržením plánů na ofenzívu začala Komuna s Versailles vyjednávat v naději, že se tak vyhne krveprolití a posílí svobody městské správy. To byl zoufalý přístup, protože Thiers a Versailles od samého začátku pochopili, že konflikt je občanskou válkou, v níž může zvítězit jen jedna ze dvou stran. Umírněnci v Komuně i v Národním shromáždění podnikli několik marných, skoro až směšných pokusů dosáhnout nějakého kompromisu. Vyjednávání a nerozhodnost Komuny nicméně poskytly Thiersovi cenný čas k přezbrojení, organizaci a jednání s Prusy, aby pustili z táborů francouzské zajatce a posílili tak jejich síly.

Na začátku dubna zahájily síly Versailles potyčky na předměstích Paříže. Obyvatelstvo bylo vyburcováno do horečnatého stavu a mělo chuť vrhnout se do boje. Většina generálů včetně blanquistů Duvala a Eudese stále podporovala rychlý útok s cílem obsadit Versailles. Po mnohém váhání Komuna skutečně v dubnu podnikla svoji první ofenzívu, ale síly ve Versailles už na ni byly dobře připravené. „Thiers si sáhl na dno, nechal ze všech provincií stáhnout mobilní síly a popohnal četníky a gardistické ´Přátele pořádku´ [jednotky loajální Versailles], kteří utekli z Paříže, a podařilo se mu ve Versailles shromáždit více než 60 tisíc vojáků.“ Oproti tomu Lissagaray popisuje bídný stav, ve kterém se nacházela Národní garda: „Zanedbána byla dokonce i ta nejzákladnější přípravná opatření k boji, lidé nevěděli, jak nabíjet děla, jak pracovat s náklady munice nebo ambulancemi, zapomněli vydat denní rozkaz, nechali mužstvo několik hodin bez jídla v husté mlze. Každý voják si vybral velitele, kterého měl nejraději. Mnoho si jich nevzalo ani náboje a věřilo, že celý výpad je jen demonstrací síly.“ Chabě vedená a dezorganizovaná Národní garda pak bitvu prohrála.

Nyní to bylo Versailles, které obléhalo Paříž, odřízlo město od zbytku země a shromažďovalo vojáky k úderu. Pokud měla Komuna přežít, potřebovala vytvořit centralizovanou a organizovanou armádu, která by byla pro Versailles hrozbou. Komuna disponovala potenciálem lidového vojska ochotného bojovat za politické a společenské ideály do poslední kapky krve. Problémem bylo, že se tuto energii nepodařilo přetavit do účinné bojové síly. Během dvou měsíců Komuna vystřídala pět zmocněnců pro vedení války, kteří nebyli s to překonat vrozenou dezorganizaci Národní gardy a konečně provést odsouhlasenou strategii. Z vedoucí Rady Komuny, která byla sama rozdělena na několik soupeřících frakcí – Jakobíny, Blanquisty, Internacionalisty a Proudhonisty – nevzešlo ani žádné vedení vojska. Blanquisté a Jakobíni podporovali užší vojenskou centralizaci a zavedení výjimečného stavu potřebného k vedení války, zatímco proudhonistická většina (a s ní mnoho Internacionalistů) jakékoliv myšlenky „Jakobínského centralismu“ odmítala. Komuna postrádající vedení, nekonzistentní strategie a frakcionářství samozřejmě hrálo do rukou Versailles.

 A tak od chvíle, kdy se chopila úřadu, se stávalo zřejmým, že Komuna může být přetížena ba doslova ochromena naprostou rozmanitostí tužeb zastoupených tak polygenní škálou osobností, ideologií a zájmů. Chyběl tu nesporný vůdce, který by tento zástup řídil. Pokud by byl přítomen Blanqui, mohlo se vše odehrávat jinak. Blanqui se v té době ale nacházel bezpečně v Thiersových rukou a Delescluze jediný další vůdce, který by připadal v úvahu, byl tak nemocný, že dal raději přednost úplnému odchodu ze scény. Thiers, jak se nyní zdá, provedl minimálně dvě perfektní počáteční kalkulace; tou první bylo zajištění Blanquiho, a tou druhou bylo dotlačit Komunardy k tomu, aby se projevili dříve, než měly jejich plány nebo myšlenky čas pořádně vykrystalizovat.

Po svém dubnovém vítězství začal Thiers kolem Paříže utahovat smyčku. Komuna nikdy nepřekonala svoje slabiny a neprolomila obklíčení. Koncem května vstoupila francouzská armáda s již 170 tisíci muži do Paříže a rozdrtila revoluci, když při děsivých masakrech pozabíjela bezmála 20 tisíc Komunardů.

(Konec 3. části)

1. část – ZDE
2. část – ZDE