Národní garda a převzetí moci

Hlavní vojenskou silou Pařížské komuny byla Národní garda, která v březnu 1871 disponovala 340 tisíci členy – prakticky celou mužskou populací Paříže schopnou nosit zbraň. Národní garda již za sebou měla dlouhou a hrdou historii. Její původ sahá do revoluce v roce 1789, kdy byla zařízena generálem Lafayettem jako občanská milice. Podle Robespierra bránila Národní garda „pevnost revoluce a všechny upřímné a poctivé občany, kteří řídili její spřežení.“ V době restaurace (1815-1830) a Červnové monarchie (1830-1848) ztratila Národní garda svůj revoluční charakter. Když byla v roce 1848 vyhlášena Druhá republika (1848-1850), byla Národní garda přebudována pod buržoazním vedením a byla v červnových dnech použita k potlačení pařížského dělnictva. V době Druhého císařství (1851-1870) nechal Napoleon III Národní gardu upadat.

S vypuknutím francouzsko-pruské války 1870-1871 ale došlo k novému oživení Národní gardy. V srpnu 1870 s pruským postupem na Paříž zapsala vláda do Gardy většinu pařížského mužského obyvatelstva. S tím jak se válka vyvíjela pro Francii špatně, se Národní garda stávala pro obranu hlavního města stále nezbytnější. Po drtivé porážce Francouzů u Sedanu v září 1870 a zajetí císaře Napoleona III byla vyhlášena Třetí republika. Republika přikročila k rozšíření stavu Národní gardy na 90 tisíc osob, a protože v té době byla již většina francouzské armády v zajetí, představovala jedinou organizovanou sílu schopnou bránit obležené hlavní město.

Republika se nicméně této demokratické ozbrojené síly s dělnickou základnou také obávala. Národní garda se odlišovala od obyčejných armád s jejich elitářským a hierarchickým étosem. Všichni důstojníci Národní gardy (kromě vládou dosazeného vrchního velitele) byli voleni a mohli být i odvoláni (což umožňovalo plukům reflektovat stále se měnící lidové nálady). Ačkoliv vliv revolucionářů byl v Národní gardě omezený, dělníci sami se již stávali podezřívavějšími a nepřátelštějšími vůči vládě, která se zjevně bála více ozbrojeného dělníka než Prusů.

Nepřátelská nálada vlády byla doprovázena zoufalými podmínky panujícími v obležené Paříži. Pruská blokáda přiškrtila dodávky potravin, naprosto zdevastovala hospodářství, způsobila masovou nezaměstnanost většiny střední třídy. Vláda navíc podnikala velmi málo pro organizování humanitárních opatření, protože odporovala její víře v principy svobodné ekonomiky, a podle Roberta Tombse se „zdráhala vyvolat veřejnou paniku nebo vyprovokovat zmizení zásob potravin na černém trhu, a proto zavedla rekvizice a přídělový systém jen v minimální míře. Vládní politika byla nejednoznačná a neefektivní. Rekvizice a kontroly se zaváděly jen postupně a často přišly pozdě.“ Břemeno nedostatku, růstu cen a dlouhých front nejtvrději dopadalo na dělnické rodiny (a především ženy). Během obležení se spekulantům podařilo dosáhnout obrovských zisků, což jen učinilo obyvatele přístupnější revolučním požadavkům na zavedení cenové kontroly a sociální spravedlnosti.

Během zimy 1870-71 se podmínky panující v Paříži dále zhoršily, když teploty padly pod bod mrazu. Zatímco během Vánoc umírali lidé v dělnických čtvrtích hladem, v bohatých čtvrtích a v restauracích se pořádaly bujaré oslavy s hromadou jídla. Aby Paříž nezapomněla, že je válka, připomínali se jí Němci občasným bombardováním. Když Prusové v březnu 1871 blokádu povolili, měla Paříž podle odhadů 64 154 mrtvých. Podle Donnyho Glucksteina: „dělníci trpěli výrazně víc než jiné vrstvy a jejich úmrtnost byla dvakrát vyšší než u vládnoucí třídy.“ Republika udržovala Národní gardu z čisté nutnosti, a ačkoliv plat gardistů nebyl vysoký, zaměstnání v Gradě mohlo pro rodiny znamenat rozdíl mezi jídlem na stole a hladověním. S pokračujícím obléháním se na Národní gardě stalo v té či oné formě závislými na 900 tisíc lidí.

V lednu se republika dohodla na příměří, které ale stálo zemi nejen velké finanční reparace (placené na úkor dělníků), ale také odstoupení provincií Alsaska a Lotrinska Němcům. V únoru proběhly volby do Národního shromáždění, které skončily vítězstvím monarchistické většiny, která poměrem 546 ku 107 hlasů odsouhlasila dohodnuté podmínky příměří. Národní shromáždění rovněž zvolilo Adolpha Thierse prezidentem Třetí republiky. Thiers měl za sebou dlouhou kariéru služby ve všech francouzských vládách od roku 1830. Za Orleánské dynastie byl ministrem vnitra (a později předsedou vlády), který tvrdě potlačil pařížské povstání v roce 1834. Pomáhal svrhnout režim Druhé republiky a asistoval při tom, když se Louis Bonaparte zmocnil trůnu, aby se následně stal poslanecem Druhého císařství. Ačkoliv Thiers zpočátku podporoval válku proti Prusku, v době, kdy už byla ztracená, obrátil a mluvil proti ní. Díky obratnému politickému manévrování se Thiers distancoval od Vlády národní obrany, když došlo k podepsání příměří. Navzdory Thiersovým službám pro tolik různých francouzských vlád oslovoval prakticky všechny politické frakce. Thiers se stal odpovědným za přípravu represí a utopení Pařížské komuny v krvi.

Paříž byla sjednáním příměří i výsledky voleb pobouřena. Během války utrpěla těžké ztráty, aby pak byla svědky toho, jak se Republika sklání před vetřelci místo toho, aby shromáždila a vyzbrojila lidi k boji. Volby rovněž pozvedly přízrak další restaurace monarchie, kterého se rudá a republikánská Paříž velmi obávala.

Jako další rána národní hrdosti schválilo Národní shromáždění na 1. března slavnostní pochod 30 tisíc německých vojáků Paříží. Národní garda vyzvala k pokračujícímu odporu proti Němcům a zvolením Ústředního výboru zreorganizovala svoje síly. 24. února na výročí revoluce v roce 1848 proběhly masové vlastenecké demonstrace. Pařížané se zmocnili zbraní a střeliva a připravovali se na konečnou bitvu s Němci. Nicméně První internacionála, Výbory bdělých a jiné lidové skupiny v Paříži varovaly Národní gardu, aby se nenechala vyprovokovat ke střetu s Prusy. Ústřední výbor nakonec ustoupil a lidové organizace rozhodli, že budou německou přehlídku jen pasivně bojkotovat. Účastník Komuny a historika Pierre-Olivier Lissagaray poskytl tento barvitý popis přivítání Němců při jejich vstupu do Paříže:

„Němci byli přepadeni pouze úšklebky rošťáků. Sochy na Náměstí svornosti (Place de la Concorde) byly zahaleny černou látkou. Nebyl otevřený jediný obchod nebo kavárna. Tichý, smuteční dav si je zamračeně měřil, jako by se díval na škodlivou havěť. Několika barbarským důstojníkům bylo umožněno rychle navštívit Louvre. Lidé se od nich odtahovali, jako by měli lepru. Když sklíčeně odtáhli, byla 3. března zapálena pod Vítězným obloukem obrovská vatra, aby očistila půdu, po níž šlapali vetřelci. Bylo zbito pár prostitutek, které se stýkali s pruskými důstojníky, a byla demolována jedna kavárna, která měla otevřeno. Ústřední výbor sjednotil celou Paříž ve velkém morálním vítězství; a ještě navíc ji sjednotil proti vládě, která ji způsobila takové ponížení.

Před podepsáním smlouvy měli Národní garda a pařížští revolucionáři dilema, jak podporovat válečné úsilí a přitom zároveň nepodporovat vládu. Jakmile došlo k podepsání mírové smlouvy, problém byl vyřešen a nic už nemohlo Pařížany odvrátit od střetu s vládou.

Národní shromáždění přijalo dva provokativní a pomstychtivé dekrety, které přivedly rozpory panující v Paříži k bodu varu. Národní shromáždění se zaprvé přesunulo do Versailles, protože se bálo povstalecké nálady, která v Paříži panovala. Všichni Pařížané tento krok chápali jako ránu zasazenou prestiži jejich hlavního města. A zadruhé, během války bylo vyhlášeno moratorium na splácení dluhů, které Národní shromáždění 13. března uvolnilo. To zasadilo tvrdý úder zbídačené dělnické třídě i majitelům malých dílen. Lissagaray popisuje dopad tohoto opatření: „Dvě stě nebo tři statisíc dělníků, řemeslníků, modistů, drobných výrobců, kteří pracovali ve svých vlastních bytech, kteří utratili svoje malé úspory a dosud neměli možnost si znovu vydělat, veškeré podnikání se zastavilo, když bylo zmíněným dekretem vydáno na milost a nemilost domácím, hladu a bankrotu.“ Pařížské masy nyní stály jednotně proti vládě ve Versailles.

Mezitím rostl v Paříži chaos, který začal děsit buržoasii a vedl k tomu, že okolo 100 tisíc majetných uteklo z města před revolucí. Národní garda již nebyla pod kontrolou vlády, její nově jmenovaný velitel byl považován za roajalistu a poražence. Versailles nyní vidělo v Národní gardě ohrožení její moci, majetku a sociálního řádu. Národní shromáždění si přálo udržet ve městě pořádek, ale pod svým velením mělo k dispozici jen 12 tisíc regulérních vojáků. Thiers usiloval o odzbrojení Národní gardy, ale musel postupovat opatrně, any nevyprovokoval ozbrojené střetnutí.

18. března vyslal Thiers do Paříže své vojsko, aby se znovu zmocnil 400 děl, které nyní kontrolovala Národní garda. Pro gardu představovala tato děla symbol nezávislé moci Paříže a jejího revolučního lidu. Z počátku vše klapalo podle Thiersova plánu a vojáci se skutečně kanónů zmocnili, ale nikoho nenapadlo vzít s sebou k odvezení těžkých děl koně. Vojáci na ně čekali, ale mezitím se po Paříži roznesla zpráva, že došlo k jejich odzbrojení. Lidé se shromáždili kolem nich a viděli, v jakém jsou zuboženém stavu, demoralizovaní a unavení válkou. Lissagaray popisuje konfrontaci mezi lidem a vojáky, která vedla k zahájení revoluce:

Jak to bývá ve velkých dnech, první začaly jednat ženy. Onoho 18. března nesouc tíži blokády (a dvojitou dávku bídy) nečekaly na muže. Obestoupily děla a volaly na velitele: „To je hanba; co tady děláte?“ Vojáci neodpověděli. Tu a tam jim nějaký poddůstojník řekl: „Ženy, jděte si po svém.“ Ve stejný čas skupinka národních gardistů našla při příchodu ke kontrolnímu stanovišti v ulici Doudeauville dva bubny, které nebyly rozbity, a začala na ně bubnovat. V osm hodin se už shromáždilo 300 důstojníků a gardistů, kteří se vydali po bulváru Ornaro. Cestou potkali četu vojáků 88. praporu a volalo na ně: „Ať žije republika!“ Vojáci se přidali. Stanoviště na ulici Dejean se také přidalo a vojáci a gardisté s mušketami drženými pažbou vzhůru pochodovali Mullerovou ulicí směrem k Montmartre, který byl na této straně bráněn vojáky 88. praporu. Ti, když viděli své kamarády v jednom davu s gardisty, jim dávali ihned najevo, že je nechají projít. Generál Lecomte zpozoroval jejich posunky a nahradil mužstvo městskými strážníky. Vojáky nechal uvěznit ve věži Solferino se slovy „dostanete, co si zasloužíte.“ Strážníci vystřelili několik ran, na což Garda odpověděla. Náhle se velké množství gardistů s puškami drženými pažbou vzhůru objevilo společně s ženami a dětmi z druhé strany od ulice Rosiers. Obklíčený Lecomte vydal třikrát povel k palbě, ale jeho muži jen stáli v pozoru s puškami u nohou. Dav, který se přiblížil, se s nimi začal bratřit a Lecomte byl se svými důstojníky zatčen.

Po skončení povstání byli generálové Claude Martin Lecomte a Jacques Léonard Clément-Thomas svými vlastními vojáky popraveni (přes snahu Národní gardy popravám zabránit). Vojáci, kteří se nepřipojili k revolučnímu davu, utekli z města a stáhli se do Versailles. Ústřední výbor se nyní stal jedinou mocí v Paříži. Revoluční veselí ale netrvalo dlouho, protože občanská válka měla teprve začít.

(Konec 2. části)

1. díl – ZDE