Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 8. a 9. října 2021 přitahovaly velkou pozornost politicky aktivní veřejnosti jednak kvůli sporům uvnitř buržoazního tábora, zejména mezi premiérem Andrejem Babišem a jeho hnutím ANO na straně jedné a jeho různými kritiky a odpůrci na straně druhé, jednak kvůli budoucnosti „tradičních levicových stran“, základní opory restaurovaného kapitalismu v téměř celém období od roku 1989 (v  případě ČSSD zejména od roku 1996, v letech 1990-1992 byla mimoparlamentní). Předvolební průzkumy jim dlouhodobě věstily výsledky kolem hranice 5 %, ať už z jedné či druhé strany. Příliš se nemýlily a 4,65 % pro sociální demokracii a 3,60 % pro komunistickou stranu se stalo hrozivou vizitkou jejich politiky dlouholetého posluhování oligarchii.

Žádná strana v kapitalistickém systému nehájí a nemůže hájit zájmy všeho lidu, natož zájmy vykořisťovaných proti vykořisťujícím (s výjimkou revoluční komunistické strany, která však ve většině zemí včetně naší buďto neexistuje, nebo je mimoparlamentní a bez většího vlivu). Že KSČM není a nikdy nebyla skutečně antikapitalistickou, revoluční stranou, kromě její praktické politiky dokazuje i její dlouholeté netřídní a bezzubé ústřední heslo „S lidmi pro lidi“.

Stejně tak ale žádná relevantní politická strana nechce vyvolat nezvladatelné společenské nepokoje či dokonce občanskou válku, každá chce udržet takzvaný sociální smír a v podmínkách takzvané liberální demokracie každá usiluje o volební vítězství, tedy žádná nenastolí skokově mimořádně asociální a nepopulární opatření v rozporu s vůlí ostatních složek buržoazního tábora a bez ohledu na mezinárodní situaci a vývoj národního hospodářství, tedy bez ohledu na cyklický vývoj konjunktur a krizí.

KSČM ve volbách potvrdila, že není dlouhodobě schopna voliče čímkoli pozitivně zaujmout, a tak se uchýlili k volbě jiných stran, hnutí a jejich koalic, případně se volebního práva vzdali. Ani všechny komunisty a další zastánce socialismu KSČM neoslovila.

Zcela na okraji politického dění zůstávaly přes deklarované velké ambice oba nové subjekty hlásící se k „demokratickému socialismu“, tj. strana Levice (následnická organizace Strany demokratického socialismu, která na rozdíl od ní podporovala KSČM a kandidovala společně s ní) a Budoucnost s původem v levé části Strany zelených. (Levice kandidovala ve třech krajích a získala 0,01 %, Zelení – celkem s pouhými dvěma kandidáty z Budoucnosti – ve všech krajích a 0,99 %.) Mimoparlamentní Komunistická strana Československa podporovala KSČM a kandidovala společně s ní. Postoj Komunistické strany české 21 k volbám mi znám není, každopádně nekandidovala a nelze ji ani považovat za reálně fungující politickou stranu.

Jak vedla volební kampaň KSČM?

KSČM postavila svou volební kampaň na podivném hesle „Šance na nový začátek“. Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, co je myšleno tím novým začátkem v hesle. Začít usilovat o nový začátek socialismu 32 let po kontrarevoluci nezní moc přesvědčivě. Ale k socialismu se KSČM v kampani stejně jako už obvykle nehlásí, takže asi šlo o něco jiného.

Rozebírat nekomunistický a nesocialistický volební program je nad rámec tohoto pojednání. Zaměřím se spíše na otázku, kdo stranu vedl do voleb.

Poměrně široké veřejnosti, která nenosí růžové brýle, je známo, že strana je ovládána neprůhlednými obchodními kruhy, jejichž styky a obchody bezpochyby nejsou vedeny zájmy o vítězství socialismu a o blaho pracujících. Stejně jako všechny běžné buržoazní strany je i KSČM spojena s korupčními skandály, od zpackaného neuskutečněného prodeje budovy ÚV, kdy strana přišla o desítky milionů a za který nebyl nikdo potrestán, přes odhalení zkorumpovanosti někdejších místopředsedů Dolejše a Miloty, z nichž první je dosud jednou z hlavních mediálních tváří strany a jejím poslancem byl 19 let, až po širokou medializaci spojenectví Vojtěcha Filipa s trestně stíhaným podnikatelem Tomášem Horáčkem. Byznys soudruha předsedy a jemu blízkých funkcionářů zůstává pochopitelně většině členů strany i veřejnosti utajen. Proslýchá se však, že v něm je předseda podstatně úspěšnější než v řízení strany.

Vojtěch Filip, pod jehož vedením prošla komunistická strana největším úpadkem v celých svých stoletých dějinách od vzniku KSČ a který stranu dovedl na pokraj politického záhrobí, v Jihočeském kraji kandidoval na druhém místě. V čele strany stál a vesměs od porážky k porážce ji vedl 16 let, poslancem byl 25 let a předtím ještě v letech 1990 – 1992.

Pavel Kováčik, 25 let poslanec a 19 let předseda poslaneckého klubu, se osvědčil tak, že nebyl krajskou konferencí na Vysočině ani Ústředním výborem zařazen na kandidátku, ačkoli o to usiloval.

Poslankyně Hana Aulická Jírovcová, známá zjednodušujícími, netřídními a asociálními výroky o „nepřizpůsobivých“, nebyla zařazena na kandidátku krajskou konferencí v Ústeckém kraji, přesto byla Ústředním výborem prosazena na 2. místo kandidátky.

Poslanec Daniel Pawlas byl po jakémsi stranickém skandálu, který zůstal širší členské základně i veřejnosti utajen, odsunut v Moravskoslezském kraji z 1. místa kandidátky na poslední.

Zatímco o většině z 15 poslanců slyšela veřejnost zřídka a málokdo z aktivních členů strany by si vzpomněl i jen na jejich jména, stále větší mediální pozornost zaujímal poslanec Zdeněk Ondráček, dlouholetý profesionální policajt, který by zřejmě místo diktatury proletariátu rád prosadil diktaturu policie v rámci kapitalismu, naháněl by studenty na pole (nejspíš Agrofertu) a ročním vězením trestal hanobení antikomunistického, sionistického prezidenta republiky, vyhlášeného válečného štváče a bezpříkladného hulváta beztrestně opakovaně vyzývajícího například k vraždění. Toho, který v projevu na sjezdu KSČM celou stranu zhanobil a pozurážel, aby mu pak téměř všichni delegáti za to tleskali vestoje.

(Ne)možnost změny

 Dobrou reklamu si KSČM neudělala ani neschopností uspořádat mimořádný sjezd před volbami, kdy ji do voleb vedl končící dlouholetý předseda, deklarující už dlouho předtím, že na mimořádném sjezdu dva týdny po volbách už nebude funkci obhajovat. V předvolebních diskusích působil zjevně unaveně, rezignovaně a ještě nevýrazněji než obvykle.

Ohledně následníka v čele strany nemá členská základna, tím méně veřejnost jasno. Na rozdíl od velké části stranických kritiků stávajícího předsedy nejsem přesvědčen o prosazení jakkoli nové, odlišné, natož pozitivnější či dokonce revoluční politické linie na říjnovém mimořádném sjezdu nebo ostatně i kdykoli jindy v budoucnosti.

Velkou část členů ÚV a delegátů všech sjezdů tvoří funkcionáři, které po dlouhá léta živí KSČM, případně státní a komunální funkce spjaté se členstvím v ní. Dokud má strana finance a majetek pro další fungování, nebo přinejmenším pro další výprodej, není pravděpodobné ani logické, že by ji opouštěli. Ostatně odejít nemají kam, ostatní úspěšné politické subjekty jsou již obsazeny schopnějšími kádry.

Je tedy nabíledni, že ani přes hrozivou volební porážku nebudou chtít riskovat změnu. Nelze tedy očekávat, že by říjnový mimořádný sjezd nebo jakýkoli další sjezd KSČM mohl změnit linii strany nastolenou v podstatě již v KSČ při kontrarevoluci v závěru roku 1989 a v dlouhodobější perspektivě vedoucí k odchodu strany do bezvýznamnosti a naprosté marginalizaci komunistického, dělnického a pokrokového hnutí v naší zemi.

Zastánci dosavadního, jen částečně a jen formálně odstoupivšího vedení strany, jistě obviní z vypadnutí z PSP kritiky vládců strany, „rozbíječe“, kterým je nutno zatnout tipec.

Ryba nesmrdí od hlavy, ale celá

Opozice proti vládcům strany je nejednotná, nemá jasno ani o svých vedoucích představitelích, ani o postupu na sjezdu a po něm. Namnoze žije v iluzích o možnostech snadné a rychlé změny, o akceschopnosti a početnosti členské základny. To vše v době, kdy velká část základních organizací nedodržuje stanovy a neschází se ani jednou za čtvrt roku. Mnohé se už dlouho nescházejí vůbec, dokonce v celých poměrně velkých městech. Řada funkcionářů ani nemá zájem o pořádek v evidenci, o zjištění skutečné, většinou smutné pravdy o osudu dlouhodobě nekomunikujících a nezvěstných členů. Čím více členů vykazují, tím více mají delegátů a větší formální moc. Byrokratický aparát se brání spojování základních, obvodních a okresních organizací do funkčních, akceschopných celků. Partajní byrokraté lpějí na funkcích, s nimiž už často není spojen žádný reálný vliv, jako by si snad ještě nevšimli, že strana už po déle než tři dekády není u moci.

Navíc i nemalá část takzvané opozice uvnitř strany je posedlá závažnými neduhy, splývajícími s hlavním proudem ve straně a nemajícími s vědeckým pojetím socialismu nic společného. Patří k nim nacionalismus včetně podpory „vlastní“ buržoazie, nenávist k migrantům – zahraničním (většinou) proletářům, panslavismus korunovaný rusofilií a xenofobie, záměna antifašismu s nenávistí k Němcům, adorace netřídně chápaných „tradičních hodnot“ někdy vedoucí až ke středověkému tmářství typu odmítání očkování a opatření proti koronaviru, zběsilé odsuzování všeho západního a obdivování všeho východního bez ohledu na třídní podstatu, což vede až k sympatiím k antikomunistickým reakčním režimům v Polsku, Maďarsku či zemích bývalého Sovětského svazu. Kromě toho nekritičnost k socialismu v někdejší ČSSR a až fanatický obdiv k takzvanému tržnímu socialismu zejména v Číně a na Kubě.

Mladé členy strany a členy středního věku, které strana neživí, taková situace zpravidla do té míry odrazuje, že stranu znechuceně opouštějí, případně zůstávají pasivní.

Celé dějiny KSČM, od začátku produktu kontrarevoluce, nekomunistické a reformistické strany, dokazují, že tato strana není schopna a nemůže se stát stranou nového typu, stranou revolučně socialistickou, marxisticko-leninskou, komunistickou ve své podstatě, nikoli jen dle názvu, přičemž skutečná politika takové strany je samozřejmě mnohem zásadnější než název.

S ohledem na tragickou politiku KSČM je pravděpodobné, že po jejím pádu do bezvýznamnosti zůstane na dlouho pro české komunistické hnutí spálená země, na které tráva neporoste. Tím spíše, že žádná další úspěšně fungující a charakterem komunistická strana v Česku neexistuje a neexistují ani organizované síly pro její založení.

Boj pokračuje

Není namístě se děsit situace, kdy poslanci KSČM nebudou v parlamentu. Většina z dosavadních beztak nebyla vidět a nebylo o nich slyšet, o těch zbývajících pak spíše jen negativně, v souvislosti se skandálními výroky a jednáním.

Ve většině vyspělých kapitalistických zemí už po dlouhá léta mají komunistické a dělnické strany volební výsledky těsně u 0 procent, pokud vůbec kandidují, a postavení pracujícího lidu a stav revolučního hnutí není o nic horší než u nás, v některých ohledech je oboje i lepší.

Bez ohledu na další vývoj KSČM a výsledky různých typů voleb je nezbytné pracovat na budování mimoparlamentního pokrokového hnutí, do budoucna směřujícího k vytvoření nového předvoje, komunistického svým charakterem, nikoli nutně názvem. Do jaké míry a jakým způsobem bude souviset s KSČM, ukáže čas.