„Odbory vyhrožují. Mzdovými tlaky přiživovaly inflaci a chtějí v tom pokračovat.“ Tak píše 24. dubna v týdeníku Reflex komentátor Jiří Sezemský, svého času mluvčí ODS, pravá ruka Petra Nečase a ódéesácký trafikant na ministerstvu obrany. Zlobí se, že v reakci na dramaticky rostoucí ceny elektřiny, plynu, potravin, pohonných hmot a služeb usilují odbory v čele s Josefem Středulou ve střetu s vládou o zajištění růstu minimální mzdy a platů ve veřejném sektoru, který by břemeno inflace alespoň částečně sejmul z bedra zaměstnanců.

Povyk bankéřů kolem mezd a inflace

Sezemský není sám, kdo dští na odbory síru a viní je ze samotného rozpoutání inflační spirály. Guvernér České národní banky Jiří Rusnok tvrdí: „Je tu neudržitelný růst mezd. Je nerealistické, že takový inflační šok lze zhojit zvyšováním minimální mzdy. Inflaci zaplatíme všichni.“ Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská také dodává, že „jednotkové mzdové náklady od roku 2019 rostly šestým nejvyšším tempem v Evropě. Mzdy rostou rychleji než produktivita práce“ (Seznam Zprávy; 22.5.2022). A podobně se v reakci na nedávná jednání vedení odborů s vládou ohledně růstu mezd a platů vyjádřil i hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda: „Nízká míra nezaměstnanosti je často symptomem přehřívajícího se trhu práce. Jeho přehřívání zpravidla doprovází silný tlak na růst mezd, neboť zaměstnavatelé „nemají, kde brát“, a tento tlak zase bývá klíčovou příčinou inflace. Tuto provázanost právě nyní registrujeme i v Česku,“ tvrdí (Newstream; 28.5.2022).

Opačných hlasů v českém prostoru ovládaném pravicovými ekonomy a novináři moc nezaznívá. Výjimkou jsou snad jen komentáře ekonoma z Kolumbijské univerzity v New Yorku a výzkumného pracoviště Akademie věd IDEA Jana Švejnara, podle kterého je inflace především důsledkem drahých surovinových a energetických vstupů a dovozů a trh práce v Česku netrpí „přehřátím“, tj. vysokým růstem mezd v důsledku nízké nezaměstnanosti, ale naopak neúměrně nízkými mzdami v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou, které brání přechodu od montoven k technologickým inovacím (a způsobují únik kvalifikovaných pracovníků do ciziny, mohlo by se dodat). Bankovní ekonomové vzápětí Švejnara obvinili, že se chce vydat cestou hyperinflace ala Erdogan v Turecku.

Přitom data dávají za pravdu Švejnarovi a odborům. Reálné mzdy totiž právě v období rostoucí inflace začaly klesat, mezičtvrtletně již od začátku roku 2021 a meziročně od konce loňského roku, kdy ve čtvrtém čtvrtletí nepokryl meziroční růst průměrné mzdy o 4 % meziroční nárůst spotřebitelských cen o 6,1 %. A tento pokles pokračuje i v roce 2022. Začátkem března ekonomové odhadovali, že za celý letošní rok poklesnou reálné mzdy o tři procenta, ale to bylo pouze krátce po vypuknutí války proti Ukrajině, při odhadované míře inflace kolem 8 procent, jak zmínil hlavní ekonom auditní a finančně poradenské nadnárodní firmy Deloitte, David Marek. Aktuálnější odhady ovšem dnes hovoří o více než 12procentní inflaci, přičemž reálné tempo zdražování, k němuž dochází, je ještě rychlejší.

Podle analytika Miroslava Nováka ze společnosti Akcenta, která se specializuje na devizové operace, tak bude letošní pokles reálných mezd výrazně hlubší než v „kalouskovských“ letech bídy 2012 a 2013 a „bohužel se také zvyšuje pravděpodobnost velmi slabého hospodářského růstu či dokonce hospodářské recese.“ Ekonomický propad Česka věští i Evropská komise, a to hlavně v důsledku rozbití dodavatelských řetězců.

Současným problémem tedy opravdu nejsou vysoké mzdy, ale hrozba drastického poklesu reálných mezd provázená zároveň vysokou inflací, která se přetaví v pokles spotřeby a potíže s odbytem a v důsledku povede i k růstu nezaměstnanosti a hospodářské krizi. Jedním slovem stagflace jak vyšitá.

Mýtus nadměrného růstu mezd – máme stále co dohánět

Jak se to ale má s údajným přiživením inflační spirály „nadměrným“ růstem mezd v dlouhodobějším horizontu?

Pravdou je, že v Česku za posledních deset let stoupal čistý disponibilní příjem domácností rychleji, než byl průměr Evropské unie. Nic se tím ale nemění na tom, že mzdy jsou v České republice dlouhodobě podhodnocené a na základě výkonnosti české ekonomiky existuje značný prostor pro jejich růst.

Dokladem toho je, že zatímco hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele v paritě kupní síly činil vloni v Česku již 94 % průměru HDP Evropské unie a 86 % průměru HDP zemí eurozóny (vedeme si tak lépe než třeba Slovinsko, Španělsko nebo nově i Itálie), pokud jde o průměrné mzdy, tj. cenu pracovní síly, a individuální spotřebu, jsme jenom na 70 % úrovně EU nebo eurozóny. Pracující v Česku si domů odnáší mzdu nebo plat, které jsou pouze poloviční ve srovnáním se zaměstnancem v Rakousku a Německu, zatímco cenové hladiny, pokud jde o obuv, ošacení nebo potraviny se již prakticky vyrovnaly. A jak snadno pozná každý Čech na dovolené v zahraničí, kromě snad některých zemí Balkánu je pro nás stejně draho nebo i dráže v kterékoliv zemi Evropy včetně Polska, Portugalska nebo Chorvatska, které si ekonomicky vedou jednoznačně hůře.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že v posledních letech aspoň doháníme, co bylo zameškáno, ve skutečnosti nebyla ani rychlost růstu mezd ve srovnání s dalšími státy Evropy nijak mimořádně oslnivá. Mzdy a platy v době konjuktury po velké finanční krizi totiž zvedali skoro všichni. Výsledkem tak je, že se na HDP průměrně „bohaté“ Česko nacházelo v roce 2022 ve výši minimální mzdy v paritě kupní síly v Evropské unii na pátém místě od konce, kdy hůře si vedlo jen Estonsko, Slovensko, Lotyšsko a Bulharsko. V roce 2015 přitom bylo Česko rovněž na pátém místě od konce, před Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a Litvou. Moc jsme si tedy nepolepšili.

Vcelku malý pokrok Česka v růstu mezd zejména při srovnání s nejvyspělejšími státy bije do očí o to více, že – jak bylo letmo zmíněno už výše – patříme dlouhodobě k zemím s jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě, a tedy z hlediska tržní „logiky“ k zemím, kde by měl mít zaměstnanec v boji o platové podmínky silnou vyjednávací pozici. Navzdory tomu se v souvislosti s volebním vítězstvím pravicových stran a vznikem Fialovy vládní koalice vytvořil jakýsi úzus, že „jsme si tu“ (myšleni jsou ovšem pracující a penzisté, nikoliv velcí podnikatelé) žili poslední léta nad poměry, resp. na dluh a že další zvyšování mezd a platů je ekonomicky sebevražedné i nemravné. Není to pravda. Naopak máme stále co dohánět.

Příliš krotké odbory

A to už nás vrací zpět na začátek k požadavkům odborů a slovům jejich předáka Josefa Středuly, že „si lidé mohou pro více peněz přijít před Úřad vlády“. Ano, jistě. Pokud jde o požadavky odborů, můžeme na základě výše uvedených dat směle říct, že jsou plně oprávněné, pokud požadují výrazné zvýšení minimální mzdy a na ni navázaných zaručených mezd dotýkajících se pracujících s nízkým ohodnocením například v gastronomii, maloobchodě a službách. Stejně tak mají odbory plné právo požadovat výrazný růst platů učitelů, úředníků, pracovníků kultury a zdravotníků.

Druhou, ale ve skutečnosti jedinou podstatnou věcí ale je, jak se za tato práva budou odbory bít, jak dosud poměrně konsolidovanou pravicovou vládu a zaměstnavatele donutí, aby k zvýšení platů a mezd došlo.

A zde jsme u jednoho z kořenů problémů. Vždyť české odbory, a svůj podíl na tom má i Středula, patří, pokud jde o organizování protestů mezi ty vůbec nejmírnější v Evropě. Projevuje se to v tom, že Česká republika je na jednou z posledních míst, pokud jde o počet prostávkovaných dní na 1000 pracovníků za poslední dekádu. A to nehovoříme vůbec o odvětvových a generálních stávkách. Poslední reálný pokus o širší stávku, k němuž došlo v roce 2019 ve školství, skončil fiaskem. A generální stávka, kterou teď Středula nepřímo hrozil, v Česku neproběhla od roku 1989 ani jediná.

Odbory dlouhá léta spoléhaly na slušný ekonomický růst a jim vcelku příznivě nakloněnou politiku středolevicových Sobotkových a Babišových vlád, která jim umožnila realizovat marketingovou kampaň „Konec levné práce“. Bohužel ale byla opomenuta práce zdola na posílení schopností vyjednávat v menších podnicích, nebo jít za své požadavky přímo stávkovat. Mnoho základních organizací zůstává pasivních.

Tím nechci říct, že odbory nevykonaly kus slušné práce na zvyšování životní úrovně pracujících v Česku. Pravdou ale je, že kvůli své krotkosti nedokázaly v poměrně velmi příhodných podmínkách dosáhnout více, zejména pokud jde o průlomové reformy, například zavedení automatické valorizace minimální mzdy, čtyřdenního pracovního týdne, nebo pěti týdnů dovolené pro všechny zaměstnance. Největším reformátorem vztahů na pracovištích se neukázal být v poslední dekádě Středula a spol., ale koronavirus a s ním masově zaváděná práce z domova.

V každém případě dnes odbory stojí před velkými výzvami, a to nejen v souvislosti s obří inflací a hrozící stagflací, ale také s přílivem uprchlíků před válkou na Ukrajině a „rašínovskými“ hokuspokusy Aleše Michla v čele České národní banky. K zdolání těchto výzev již nepostačí slova vyjednavačů, ale bude třeba připravit se na opravdu líté třídní boje, oživení aktivit na jednotlivých pracovištích a osvojení si pozapomenutého stávkového nástroje. Tož hodně zdaru.