• Úvodní stránka
  • Kdo jsme
  • Články
  • Právní poradna
    • Občanské právo
    • Pracovní právo
    • Správní právo
    • Právní rady pro aktivisty
    • Novinky a články
    • Zákony a příručky
  • Publikace
  • Odkazy
  • Kontakty
  • Kemp
facebook

30
KVě
2022

Inflace a (ne)růst mezd – jenom slova nepomohou, pane Středulo

Štítky: Česká politika, Ekonomika, Odbory a pracoviště
Autor: Nikola Čech
komentář : vypnuto

„Odbory vyhrožují. Mzdovými tlaky přiživovaly inflaci a chtějí v tom pokračovat.“ Tak píše 24. dubna v týdeníku Reflex komentátor Jiří Sezemský, svého času mluvčí ODS, pravá ruka Petra Nečase a ódéesácký trafikant na ministerstvu obrany. Zlobí se, že v reakci na dramaticky rostoucí ceny elektřiny, plynu, potravin, pohonných hmot a služeb usilují odbory v čele s Josefem Středulou ve střetu s vládou o zajištění růstu minimální mzdy a platů ve veřejném sektoru, který by břemeno inflace alespoň částečně sejmul z bedra zaměstnanců.

Povyk bankéřů kolem mezd a inflace

Sezemský není sám, kdo dští na odbory síru a viní je ze samotného rozpoutání inflační spirály. Guvernér České národní banky Jiří Rusnok tvrdí: „Je tu neudržitelný růst mezd. Je nerealistické, že takový inflační šok lze zhojit zvyšováním minimální mzdy. Inflaci zaplatíme všichni.“ Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská také dodává, že „jednotkové mzdové náklady od roku 2019 rostly šestým nejvyšším tempem v Evropě. Mzdy rostou rychleji než produktivita práce“ (Seznam Zprávy; 22.5.2022). A podobně se v reakci na nedávná jednání vedení odborů s vládou ohledně růstu mezd a platů vyjádřil i hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda: „Nízká míra nezaměstnanosti je často symptomem přehřívajícího se trhu práce. Jeho přehřívání zpravidla doprovází silný tlak na růst mezd, neboť zaměstnavatelé „nemají, kde brát“, a tento tlak zase bývá klíčovou příčinou inflace. Tuto provázanost právě nyní registrujeme i v Česku,“ tvrdí (Newstream; 28.5.2022).

Opačných hlasů v českém prostoru ovládaném pravicovými ekonomy a novináři moc nezaznívá. Výjimkou jsou snad jen komentáře ekonoma z Kolumbijské univerzity v New Yorku a výzkumného pracoviště Akademie věd IDEA Jana Švejnara, podle kterého je inflace především důsledkem drahých surovinových a energetických vstupů a dovozů a trh práce v Česku netrpí „přehřátím“, tj. vysokým růstem mezd v důsledku nízké nezaměstnanosti, ale naopak neúměrně nízkými mzdami v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou, které brání přechodu od montoven k technologickým inovacím (a způsobují únik kvalifikovaných pracovníků do ciziny, mohlo by se dodat). Bankovní ekonomové vzápětí Švejnara obvinili, že se chce vydat cestou hyperinflace ala Erdogan v Turecku.

Přitom data dávají za pravdu Švejnarovi a odborům. Reálné mzdy totiž právě v období rostoucí inflace začaly klesat, mezičtvrtletně již od začátku roku 2021 a meziročně od konce loňského roku, kdy ve čtvrtém čtvrtletí nepokryl meziroční růst průměrné mzdy o 4 % meziroční nárůst spotřebitelských cen o 6,1 %. A tento pokles pokračuje i v roce 2022. Začátkem března ekonomové odhadovali, že za celý letošní rok poklesnou reálné mzdy o tři procenta, ale to bylo pouze krátce po vypuknutí války proti Ukrajině, při odhadované míře inflace kolem 8 procent, jak zmínil hlavní ekonom auditní a finančně poradenské nadnárodní firmy Deloitte, David Marek. Aktuálnější odhady ovšem dnes hovoří o více než 12procentní inflaci, přičemž reálné tempo zdražování, k němuž dochází, je ještě rychlejší.

Podle analytika Miroslava Nováka ze společnosti Akcenta, která se specializuje na devizové operace, tak bude letošní pokles reálných mezd výrazně hlubší než v „kalouskovských“ letech bídy 2012 a 2013 a „bohužel se také zvyšuje pravděpodobnost velmi slabého hospodářského růstu či dokonce hospodářské recese.“ Ekonomický propad Česka věští i Evropská komise, a to hlavně v důsledku rozbití dodavatelských řetězců.

Současným problémem tedy opravdu nejsou vysoké mzdy, ale hrozba drastického poklesu reálných mezd provázená zároveň vysokou inflací, která se přetaví v pokles spotřeby a potíže s odbytem a v důsledku povede i k růstu nezaměstnanosti a hospodářské krizi. Jedním slovem stagflace jak vyšitá.

Mýtus nadměrného růstu mezd – máme stále co dohánět

Jak se to ale má s údajným přiživením inflační spirály „nadměrným“ růstem mezd v dlouhodobějším horizontu?

Pravdou je, že v Česku za posledních deset let stoupal čistý disponibilní příjem domácností rychleji, než byl průměr Evropské unie. Nic se tím ale nemění na tom, že mzdy jsou v České republice dlouhodobě podhodnocené a na základě výkonnosti české ekonomiky existuje značný prostor pro jejich růst.

Dokladem toho je, že zatímco hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele v paritě kupní síly činil vloni v Česku již 94 % průměru HDP Evropské unie a 86 % průměru HDP zemí eurozóny (vedeme si tak lépe než třeba Slovinsko, Španělsko nebo nově i Itálie), pokud jde o průměrné mzdy, tj. cenu pracovní síly, a individuální spotřebu, jsme jenom na 70 % úrovně EU nebo eurozóny. Pracující v Česku si domů odnáší mzdu nebo plat, které jsou pouze poloviční ve srovnáním se zaměstnancem v Rakousku a Německu, zatímco cenové hladiny, pokud jde o obuv, ošacení nebo potraviny se již prakticky vyrovnaly. A jak snadno pozná každý Čech na dovolené v zahraničí, kromě snad některých zemí Balkánu je pro nás stejně draho nebo i dráže v kterékoliv zemi Evropy včetně Polska, Portugalska nebo Chorvatska, které si ekonomicky vedou jednoznačně hůře.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že v posledních letech aspoň doháníme, co bylo zameškáno, ve skutečnosti nebyla ani rychlost růstu mezd ve srovnání s dalšími státy Evropy nijak mimořádně oslnivá. Mzdy a platy v době konjuktury po velké finanční krizi totiž zvedali skoro všichni. Výsledkem tak je, že se na HDP průměrně „bohaté“ Česko nacházelo v roce 2022 ve výši minimální mzdy v paritě kupní síly v Evropské unii na pátém místě od konce, kdy hůře si vedlo jen Estonsko, Slovensko, Lotyšsko a Bulharsko. V roce 2015 přitom bylo Česko rovněž na pátém místě od konce, před Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a Litvou. Moc jsme si tedy nepolepšili.

Vcelku malý pokrok Česka v růstu mezd zejména při srovnání s nejvyspělejšími státy bije do očí o to více, že – jak bylo letmo zmíněno už výše – patříme dlouhodobě k zemím s jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě, a tedy z hlediska tržní „logiky“ k zemím, kde by měl mít zaměstnanec v boji o platové podmínky silnou vyjednávací pozici. Navzdory tomu se v souvislosti s volebním vítězstvím pravicových stran a vznikem Fialovy vládní koalice vytvořil jakýsi úzus, že „jsme si tu“ (myšleni jsou ovšem pracující a penzisté, nikoliv velcí podnikatelé) žili poslední léta nad poměry, resp. na dluh a že další zvyšování mezd a platů je ekonomicky sebevražedné i nemravné. Není to pravda. Naopak máme stále co dohánět.

Příliš krotké odbory

A to už nás vrací zpět na začátek k požadavkům odborů a slovům jejich předáka Josefa Středuly, že „si lidé mohou pro více peněz přijít před Úřad vlády“. Ano, jistě. Pokud jde o požadavky odborů, můžeme na základě výše uvedených dat směle říct, že jsou plně oprávněné, pokud požadují výrazné zvýšení minimální mzdy a na ni navázaných zaručených mezd dotýkajících se pracujících s nízkým ohodnocením například v gastronomii, maloobchodě a službách. Stejně tak mají odbory plné právo požadovat výrazný růst platů učitelů, úředníků, pracovníků kultury a zdravotníků.

Druhou, ale ve skutečnosti jedinou podstatnou věcí ale je, jak se za tato práva budou odbory bít, jak dosud poměrně konsolidovanou pravicovou vládu a zaměstnavatele donutí, aby k zvýšení platů a mezd došlo.

A zde jsme u jednoho z kořenů problémů. Vždyť české odbory, a svůj podíl na tom má i Středula, patří, pokud jde o organizování protestů mezi ty vůbec nejmírnější v Evropě. Projevuje se to v tom, že Česká republika je na jednou z posledních míst, pokud jde o počet prostávkovaných dní na 1000 pracovníků za poslední dekádu. A to nehovoříme vůbec o odvětvových a generálních stávkách. Poslední reálný pokus o širší stávku, k němuž došlo v roce 2019 ve školství, skončil fiaskem. A generální stávka, kterou teď Středula nepřímo hrozil, v Česku neproběhla od roku 1989 ani jediná.

Odbory dlouhá léta spoléhaly na slušný ekonomický růst a jim vcelku příznivě nakloněnou politiku středolevicových Sobotkových a Babišových vlád, která jim umožnila realizovat marketingovou kampaň „Konec levné práce“. Bohužel ale byla opomenuta práce zdola na posílení schopností vyjednávat v menších podnicích, nebo jít za své požadavky přímo stávkovat. Mnoho základních organizací zůstává pasivních.

Tím nechci říct, že odbory nevykonaly kus slušné práce na zvyšování životní úrovně pracujících v Česku. Pravdou ale je, že kvůli své krotkosti nedokázaly v poměrně velmi příhodných podmínkách dosáhnout více, zejména pokud jde o průlomové reformy, například zavedení automatické valorizace minimální mzdy, čtyřdenního pracovního týdne, nebo pěti týdnů dovolené pro všechny zaměstnance. Největším reformátorem vztahů na pracovištích se neukázal být v poslední dekádě Středula a spol., ale koronavirus a s ním masově zaváděná práce z domova.

V každém případě dnes odbory stojí před velkými výzvami, a to nejen v souvislosti s obří inflací a hrozící stagflací, ale také s přílivem uprchlíků před válkou na Ukrajině a „rašínovskými“ hokuspokusy Aleše Michla v čele České národní banky. K zdolání těchto výzev již nepostačí slova vyjednavačů, ale bude třeba připravit se na opravdu líté třídní boje, oživení aktivit na jednotlivých pracovištích a osvojení si pozapomenutého stávkového nástroje. Tož hodně zdaru.

Profilový obrázek
O autorovi

Komentáře

comments

Social Share

  • google-share

Právní poradna

Zápis závazku prodat v budoucnu nemovitost do katastru

28 září, 2021

Minusové hodiny - nepravidelně rozvrhovaná pracovní doba

27 září, 2021

Má zaměstnavatel nárok na náhradu při vracení pracovní pomůcky?

15 srpna, 2021

Odkazy

Nadcházející akce

  • Momentálně nejsou naplánované žádné akce
AEC v1.0.4

Kalendář akcí

AEC v1.0.4

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Česká politika čína Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levá perspektiva Levice Liberec Média Německo Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Školství Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Vězeňství Z domova Zdravotnictví Ženy a gender

Video

Levá Perspektiva o.s.

Občanské sdružení na obranu sociálně vyloučených, upozaděných a
diskriminovaných lidí včetně prevence sociální exkluze. Provozujeme
levicový, informačně-publicistický web a internetovou právní poradnu.
Aktivně vystupujeme proti fašismu, rasismu, homofobii a všem formám
diskriminace.

Aktuální články

Intenzivní protesty proti plánům české vlády zvýšit věk odchodu do důchodu

25 dubna, 2023

Stažení cel EU na ukrajinské obilí selhalo, protože východoevropské země vystoupily do opozice

24 dubna, 2023

Boje v Chartúmu ohrožují poslední pokus o příměří

22 dubna, 2023

Po přijetí penzijní reformy vyšli francouzští pracující opět do ulic

18 dubna, 2023

Stávka bezpečnostních pracovníků letišť v Německu

17 dubna, 2023

Archivy

  • Duben 2023
  • Březen 2023
  • Únor 2023
  • Leden 2023
  • Listopad 2022
  • Říjen 2022
  • Září 2022
  • Srpen 2022
  • Červenec 2022
  • Červen 2022
  • Květen 2022
  • Duben 2022
  • Březen 2022
  • Únor 2022
  • Leden 2022
  • Prosinec 2021
  • Listopad 2021
  • Říjen 2021
  • Září 2021
  • Srpen 2021
  • Červenec 2021
  • Červen 2021
  • Květen 2021
  • Duben 2021
  • Březen 2021
  • Únor 2021
  • Leden 2021
  • Prosinec 2020
  • Listopad 2020
  • Říjen 2020
  • Září 2020
  • Srpen 2020
  • Červenec 2020
  • Červen 2020
  • Květen 2020
  • Duben 2020
  • Březen 2020
  • Únor 2020
  • Leden 2020
  • Prosinec 2019
  • Listopad 2019
  • Říjen 2019
  • Září 2019
  • Srpen 2019
  • Červenec 2019
  • Červen 2019
  • Květen 2019
  • Duben 2019
  • Březen 2019
  • Únor 2019
  • Leden 2019
  • Prosinec 2018
  • Listopad 2018
  • Říjen 2018
  • Září 2018
  • Srpen 2018
  • Červenec 2018
  • Červen 2018
  • Květen 2018
  • Duben 2018
  • Březen 2018
  • Únor 2018
  • Leden 2018
  • Prosinec 2017
  • Listopad 2017
  • Říjen 2017
  • Září 2017
  • Srpen 2017
  • Červenec 2017
  • Červen 2017
  • Květen 2017
  • Duben 2017
  • Březen 2017
  • Únor 2017
  • Leden 2017
  • Prosinec 2016
  • Listopad 2016
  • Říjen 2016
  • Září 2016
  • Srpen 2016
  • Červenec 2016
  • Červen 2016
  • Květen 2016
  • Duben 2016
  • Březen 2016
  • Únor 2016
  • Leden 2016
  • Prosinec 2015
  • Listopad 2015
  • Září 2015
  • Srpen 2015
  • Červenec 2015
  • Červen 2015
  • Květen 2015
  • Duben 2015
  • Březen 2015
  • Únor 2015
  • Leden 2015
  • Prosinec 2014
  • Listopad 2014
  • Říjen 2014
  • Září 2014
  • Srpen 2014
  • Červenec 2014
  • Červen 2014
  • Květen 2014
  • Duben 2014
  • Březen 2014
  • Únor 2014
  • Leden 2014
  • Prosinec 2013
  • Listopad 2013
  • Říjen 2013
  • Září 2013
  • Srpen 2013
  • Červenec 2013
  • Červen 2013
  • Květen 2013
  • Duben 2013
  • Březen 2013
  • Leden 2013
  • Prosinec 2012
  • Listopad 2012
  • Říjen 2012
  • Září 2012
  • Srpen 2012
  • Červenec 2012
  • Červen 2012
  • Květen 2012
  • Duben 2012
  • Březen 2012
  • Únor 2012
  • Únor 2010
  • Leden 2010
  • Prosinec 2009
  • Listopad 2009

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levice Levá perspektiva Liberec Média Německo Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Z domova Zdravotnictví Česká politika čína Školství Ženy a gender
© 2013 Levá perspektiva, o.s. Všechna práva vyhrazena.