Přesto není rozpočet výhrou českých občanů – je jen dalším tragikomickým pokračováním frašky s názvem kapitalistické hospodaření a dalším důkazem neschopnosti našich politiků najít lék na současnou krizi.

„Za krizi nemůže nikdo z nás,“ přesvědčují nás političtí neoliberálové s nejčestnějším člověkem Kalouskem v čele. Rozbuškou k velké finanční krizi jistě není žádný z českých politiků. Krize je dílem dlouhodobě neudržitelného volného trhu. To si uvědomuje většina, až na úzkou vrstvu neoliberálních fanatiků, kteří z krize viní „příliš velkou regulaci trhu a zásahy státu“.

Bylo na jednotlivých zemích, nakolik dokážou globální krizi postavit. Ta naplno odhalila, jaký marasmus se ve skutečnosti skrývá pod kůží údajných „ekonomických tygrů“.
V pobaltských státech typu Lotyšska probíhala pod praporem neoliberálních reforem destrukce sociálního státu, rozkrádání země zahraničím kapitálem, nárůst spekulací a celkové chudoby obyvatelstva, z něhož mnoho těch práceschopných raději odešlo do zahraničí. S propuknutím krize se ocitly na pokraji státního bankrotu.

Naproti tomu lépe krizi odolávají země Skandinávie s tradičně „štědrým“ sociálním systémem. To konstatuje i Topolánkův NERV, který nám Finsko dává za příklad hodný následování – sice především v boji s korupcí a udržováním veřejných rozpočtů než v zavádění daňové progrese, vše ale má zde svou souvislost.

Hospodářská situace v České republika zatím neodpovídá ani pobaltskému, ani skandinávskému scénáři. Saldo veřejných rozpočtů, státní dluh ani vládní dluh nejsou nikterak tragické. Celkové zadlužení je dokonce pod evropským průměrem. Je ale smutnou pravdou, že tempo nárůstu zadlužování je již mnoho let v ČR nejvyšší v Evropě.

Za dluhy ovšem nemůže žádné „socialistické rozhazování“ – velká část dluhu vznikla v důsledku sanace českého bankovního sektoru (zhruba 500 miliard Kč) a další nehorázné, pod koberec zametané dluhy v Konsolidační agentuře, vzniklé za časů Klausova „zodpovědného hospodaření“.

Údajné rozpočtové přebytky za vlád ODS jsou účetní trik, jak je vidět ze statistik Eurostatu a Světové banky.

Nástup Topolánkovy vlády a prosazení „reforem veřejných financí“ dostatečně umocnilo mizernou ekonomickou situaci u nás. Zavedení pseudorovné, díky stropům na sociálním a zdravotním pojistném však degresivní daně z fyzických osob, snížení daně z právnických osob, zvýšení nepřímých daní, sociální škrty, cikrtovné – to vše mělo a má negativní nejen sociální, ale také ekonomický dopad.

Zpomalil se růst HDP. Ke konci roku 2007 činil 5,9 %, v prvním čtvrtletí roku 2008 již jen 4,7 %. Na vině je deformami vynucená snížená spotřeba domácností.

Vzrostla inflace (na více než 6 %) a co je paradoxní, zvýšil se též deficit veřejných financí (z 0,6 % HDP v roce 2007 na 1,5 % HDP v roce 2008) i veřejný dluh k HDP (z 28,9 % HDP v roce 2007 na 29,8 % HDP v roce 2008), třebaže vláda své reformy obhajovala právě odkazem na snižování těchto deficitů.

Státní dluh jen za rok 2008 vzrostl raketově o 107 miliard – druhý největší nárůst státního dluhu v novodobé historii. Snížení deficitu státního rozpočtu v roce 2008 na pouhých 19 miliard bylo dosaženo účelovou změnou zákona č. 218/2000 Sb., která umožnila načerpat do příjmů prostředky z rezervních fondů až ve výši 60 miliard korun. Normálně by tedy deficit činil zhruba 80 miliard (čímž by byl o 14 mld. vyšší než v roce 2007).

Snížením daní pro nejbohatší vznikly výrazné výpadky ve veřejných rozpočtech – v minimální výši 80 miliard Kč ročně! – i když složená daňová kvóta byla v roce 2008 vyšší než v roce 2006 (v posledním roce vlády ČSSD činila 36,2 % HDP, zatímco v roce 2008 36,6 % HDP). Svůj vliv na tom mělo nesmyslné zvýšení snížené sazby DPH z 5 na 9 %.

Výpadky ve veřejných rozpočtech znamenaly to, že pak v rozpočtu nezbylo na opravdu účinná protikrizová opatření. Topolánek měl na co navazovat. Vlády sociální demokracie také snižovaly přímé daně. Místo opatření proti daňovým únikům a upevňování daňové progrese zvyšovaly daně nepřímé, na základě diktátu EU i vlastního rozhodnutí.

Jak sám přiznal exministr financí Sobotka, kdyby se v letech 2004-6 přímé daně byť pouze nesnižovaly, mohla již mít Česká republika v roce 2007 přebytkový rozpočet.

Jenže ČSSD raději v té době snížila DPPO z 31 % na 24 %, nejnižší sazbu daně z příjmů z 15 % na 12 %, daň z převodu nemovitostí z 5 % na 3 % a z nepřímých daní pouze základní sazbu DPH z 22 % na 19 %. Silný ekonomický růst byl dán celosvětovou konjunkturou, na které se svezly i oni „ekonomičtí tygři“. Rezerv na horší časy se vlády dobrovolně vzdaly. Konjunktura pominula a s krizí se začal kumulovat pořádný deficit. Dokonale k tomu přispěl i Kalouskův rozpočet založený na naprosto, ale naprosto nerealistickém pětiprocentním růstu.

Bez protikrizových opatření by tak rozpočet v příštím roce skončil deficitem ve výši 250, podle jiných odhadů až 350 miliard Kč.

Rozpočet trochu sáhl i do kapes bohatých, když zvýšil stropy na odvody pojistného na šestinásobek průměrné mzdy, zrušil slev na pojistném, zvýšil daň z nemovitostí, zastavil snižování daní z příjmu právnických osob.

Vyššími stropy na pojistné budou určitě zaměstnavatelé argumentovat při propouštění – ale jak víme, kdo chce psa bít, hůl si najde.

Každopádně zvýšení stropů na pojistném se současným zrušením slev přinesou očekávaný příjem téměř 20 miliard.

Do kapes chudší většiny ale sáhne mnohem razantněji:
1. zvýšení snížené sazby DPH na 10 %
2. zmrazení podpor v nezaměstnanosti
3. snížení platů ve státní sféře
4. snížení příspěvků na sociální služby
5. nižší růst plateb za státní pojištěnce
6. nezvyšování příspěvků na dítě

Všechna tato vysoce asociální opatření podstatu krize vůbec neřeší. Lze je čekat spíše od neschopného politika, než od erudovaného odborníka na státní rozpočet, za kterého je Janota vydáván. Paroubkova slova o Janotově napojení ideologickou pupeční šňůrou na Kalouska mají něco do sebe.

Drtivá většina Janotova balíku představuje masivní škrty na těch, kteří se nemohou bránit a kteří pod náporem krize trpí nejvíce – tedy nezaměstnaní, rodiny s dětmi, platově silně podhodnocení pracující jako jsou učitelé, ale také důchodci. Nelze se divit, že nejhorlivějším propagátorem Janotova balíku se stala právě TOP 09.

Protikrizový rozpočet je tedy „úsporný“. Avšak jak si během velké krize 30. let všiml ekonom John Maynard Keynes: “Když se společnost rozhodne více spořit, může to vést paradoxně k nižším úsporám.“

Velké úspory vyvolají pokles spotřeby, což sníží agregátní poptávku, která zase přivede ekonomiku k nižším investicím, následně k nižšímu národnímu důchodu a nakonec
k i těm nižším úsporám.

To známe z nedávné doby, kdy Topolánkova vláda svými protilidovými kroky snížila spotřebu domácností ze 4,8 % roku 2007 na 3,6 % roku 2008, a tím tak i zpomalila růst ekonomiky. V USA zase nízké reálné příjmy občanů vedly k jejich vysokému zadlužování, z čehož pak vznikla hypoteční krize.

Je proto pouhou iluzí, že by škrty v platech a sociálních věcech prostřednictvím Janotova balíku nesnížilo koupěschopnost občanů a ekonomickou krizi neprohloubilo.

Janota uznává, že při sestavování rozpočtu se důrazem na ekonomický růst tolik nezabýval, protože dal přednost snižování deficitu. Avšak růst ekonomiky v příštím roce bude mít na výši rozpočtového deficitu výrazný vliv.

Parlamentní levice pozměňovacími návrhy některá „spořivá opatření“ zrušila, za nesouhlasného úpění modré pravice. Zemědělci tak nakonec dostanou 1,5 miliardy; 6,8 miliard půjde na platy zaměstnanců veřejné sféry a 3,8 miliard do sociálních služeb. Přes křik modrých strak představují schválené rozpočtové změny pouhé 1 % (!) objemu státního rozpočtu, čímž na jeho strukturu mají pramalý vliv.

Jestli deficit v příštím roce dosáhne výše 162 miliard anebo bude o několik miliard vyšší, je při nepředvídatelném vývoji krize nejisté. Ostatně víme, jak to dopadlo s letošním „realistickým“ rozpočtem Kalouskovým.

Podstatnější je, že v rozpočtu byly zachovány škrty v tak citlivých oblastech, jako je věda nebo školství, a svinčíky Topolánkovy vlády, jako jsou „regulační“ poplatky ve zdravotnictví a nerovná degresivní daň.

Přitom existuje množství řešení zadlužování i bez dopadů na sociálně ohrožené vrstvy obyvatelstva. Mezi ně patří například zavedení opravdové progresivní daně (ne takové, jakou plánuje ČSSD, která ve skutečnosti jen o něco méně degresivní než ta Topolánkova), a to jak pro fyzické, tak i právnické osoby.

To by však muselo být doplněno nezbytnými opatřeními, jako je redukce nejrůznějšími lobbisty prosazených daňových výjimek, zvýšení různých druhů daní (například z dědictví) a zavedení nových (například z luxusního zboží), tvrdé trestání osob či firem, které využívají daňových rájů.

Touto cestou se však Janota a spol. nevydali. Parlamentní levice prosadila jen kosmetické úpravy a ČSSD dokonce nakonec zvedla pro rozpočet ruku. Nezbývá než odmítnout Janotův rozpočtu zdola – stávkami a demonstracemi.