Vážení čtenáři, dovolte mi několik připomínek a zamyšlení nad volebním programem Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) vydaným před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které proběhnou v říjnu 2013.

Předně chci poznamenat, že nechci nikoho odrazovat od volby KSČM, naopak, mezi aktuálně kandidujícími stranami ji považuji za nejlepší možnou, na druhou stranu však musím upozornit, že chápání KSČM jako protisystémové, antikapitalistické strany je chybné. Její „program pro budoucnost“, stejně jako stanovy strany, to dokazuje více než názorně. Přitom se nedomnívám, že by v současném politickém systému nemohla legálně existovat strana s radikálnějšími požadavky v boji za práva prostých lidí, než klade KSČM, ČSSD nebo jakýkoli jiný kandidující subjekt.

Neodpustím si připomínku, že sám název „program pro budoucnost“ není šťastný. Mě jako voliče zajímá program už pro současnost. Také zmínka o „prohnilosti politických elit, které se chopily moci po roce 1989“, není šťastná, protože současné politické elity se chopily moci právě v r. 1989 (a některé takové elementy byly dosti mocné už před ním, byť v barvách jiné strany, sluší se dodat), nikoli až po něm.

V úvodu KSČM definuje svou představu o socialismu (resp. přesněji: představu svého vedení o socialismu), a to formulací převzatou ze stanov strany, definující jej jako „společnost politicky a hospodářsky pluralitní…“ a ještě pár krásných slov za tím. Shoduje se tak s ČSSD, která ve svém dlouhodobém programu uvádí, že „dnešní sociální demokracie se zasazuje o rovnoprávné partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem a hlásí se k tzv. demokratickému socialismu…“. To je bohužel nejlepším důkazem, že KSČM není stranou ani autenticky komunistickou (revolučně marxistickou resp. marxisticko-leninskou), ale dokonce ani autenticky sociálně demokratickou (stejně jako takovou není ČSSD).

Programově je KSČM dokonce vzdálenější marxismu než prvorepubliková sociální demokracie, která se po celou dobu své existence alespoň slovy stavěla proti soukromému vlastnictví výrobních prostředků, na rozdíl jak od dnešní ČSSD, tak i od dnešní KSČM. Na rozdíl od přístupu nynějších „socialistických stran“, podporujících „hospodářskou pluralitu“, tedy včetně soukromého vlastnictví výrobních prostředků a z něj pramenícího vykořisťování, sociálně demokratický program z r. 1930 žádá „přestavbu stále zhoubnější kapitalistické soustavy výrobní v soustavu socialistickou, v níž by nebylo námezdního poměru a soukromého vlastnictví výrobních prostředků, pokud by jich mohlo býti používáno k vykořisťování člověka člověkem.“ (Viz Zdeněk Kojecký: Čsl. sociální demokracie včera a dnes, Zář, Brno 1946, s. 101)

Dnešním vůdcům nejen sociální demokracie, ale dokonce ani formálně komunistické strany, bohužel není (nechce být) jasné to, co bylo zřejmé už delegátům sociálně demokratického sjezdu v Brně v r. 1887 (před 126 lety!), kteří přijali rezoluci formulovanou Josefem Hybešem, uvádějící: „Veškerý blahobyt, veškerá kultura pochází z plodné práce, a proto chceme, aby pracovní povinnost všeobecnou se stala a veškeré plody práce dle potřeb a rozumného posuzování na všechny členy společnosti rozdělovány byly. Jelikož ale, pokud země a půda, pracovní nástroje a továrny v majetku jednotlivých soukromníků se nacházejí, řízení práce a rozdělování plodů její celou společností nemožné jest, chceme, aby veškeré tyto jmenované pracovní potřeby v bezvýminečný majetek společnosti přešly. V nynější společnosti jsou pracovní prostředky monopolem majetných tříd a z toho poměru vyplývající odvislost lidu pracujícího příčinou vší bídy a poroby. K dosažení stejného blaha je tedy nevyhnutelně třeba zrušení práce za mzdu, zrušení každého využitkování člověka člověkem, zrušení jakékoliv sociální a politické nerovnosti ve státě a společnosti.“ (Zd. Kojecký: Čsl. sociální demokracie včera a dnes, Zář, Brno 1946, s. 19)

Nu ale zpět k volebnímu programu KSČM (která se, stejně jako ČSSD, slovy hlásí k Hybešovu odkazu) z r. 2013. KSČM se v něm už v úvodu představuje jako „strana nezatížená korupčními aférami“. To je poněkud úsměvné, když je ještě v dobré paměti aféra místopředsedů Dolejše a Miloty z r. 2009, kteří za úplatek chtěli ovlivnit hlasování poslanců KSČM ve prospěch přijetí loterijního zákona. A nemůže pro ně být omluvou, že peníze nechtěli pro sebe, nýbrž pro stranu. Korupčníky zůstávají stejně a jejich prostřednictvím padá stín korupčnictví na celou stranu. Jiří Dolejš je i přes tento svůj skandál znovu místopředsedou strany, její mediální hvězdou a figuruje na druhém místě pražské kandidátky…

„Obnovme důvěru v politiku a stát!“ – Volá v závěru svého úvodního slova program KSČM. Naskýtá se otázka, v jaký stát. Obnovovat důvěru v kapitalistický stát nejeví se mi býti vhodným programem pro komunisty, ba ani pro sociální demokraty. Zrovna tak „upevnit demokratický právní stát a obhájit princip svobodné soutěže politických stran v rámci parlamentního systému“. To nemohu chápat jinak, než že KSČM usiluje o upevnění kapitalistického státu (řádu) a že současný volební systém, v němž rozhodují peníze (přinejmenším v předvolební kampani, ovlivňování médií a předvolebních průzkumů), je dobrý a je zapotřebí jej obhájit! (Nikoli prosadit, protože prosazen už, dle KSČM, je!)

Jednotlivými požadavky programu KSČM se nebudu zabývat, přidám jen pár připomínek k některým z nich. Vcelku je tento program přitažlivý a s máločím v něm nelze souhlasit. Na druhou stranu, není ničím originální. Až na vzácné výjimky je tvořen návrhy, jež by si málokterý politik troufl nepodpořit. Nedovedu si představit stranu ani jednotlivce žádajícího např. zhoršování životní úrovně, nárůst nezaměstnanosti nebo horší fungování zdravotnictví, policie a hasičů… Nemohu souhlasit ani s důrazem na „spravedlivé odměňování“. Dokud si zaměstnavatel – kapitalista – přivlastňuje nadhodnotu, nevím, jaké odměňování je spravedlivé. Jak posoudit, zda 16 tisíc měsíčně je nespravedlivých, zatímco 20 tisíc už je „spravedlivých“? Práce pro kapitalistu může být honorována lépe, nikdy však spravedlivě.

Pozitivně hodnotím výzvu k „posílení státního majetku“, nenacházím však v programu řešení, jak toho docílit. Naprosto nemohu souhlasit s požadavkem referenda o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích. Strana hájící společenský pokrok by tak reakční požadavek, jakým je vydávání státního majetku církvím a náboženským sektám, měla rozhodně odmítnout, žádat jeho zrušení zákonem, nikoli referendem. Pakliže se omezí jen na prosazování referenda, pak zrovna tak může říci: „O socialismus budeme usilovat pouze tehdy, když se pro něj vysloví většina voličů v referendu. V opačném případě budeme podporovat kapitalismus.“

Za dvojsečné považuji odmítnutí „pokusů kriminalizovat pomocí zákonů celé myšlenkové proudy a jejich představitele“. Bezpochyby i fašismus a rasismus jsou celé myšlenkové proudy. Znamená to, že je máme legalizovat a tolerovat jejich výzvy k fyzické likvidaci celých národů, ras a politických směrů? Není mi jasný ani požadavek prohloubení spolupráce „s levicovými i sociálně cítícími věřícími“. Proč právě věřícími? Spolupracovat s levicovými i sociálně cítícími nevěřícími KSČM nechce?

Podivná je formulace o „překonání agresivních bezpečnostních bloků“. Domnívám se, že buďto jde o bezpečnostní bloky nebo o agresivní, útočné bloky. Nevím, k čemu je dobré „prosazování evropské bezpečnosti“ a „celoevropské organizace bezpečnosti“. Proti ostatním světadílům? Zde si program protiřečí. Nejprve se vyslovuje „proti blokům“, poté žádá jeden takový vytvořit či upevnit. Mimo realitu se mi jeví také „pokračování tradic helsinského mírového procesu … bez recidiv studené války“. Jednak mě zaráží už to, že se KSČM hlásí k procesu, který vedl ke kapitulaci sovětského bloku před americkým a západoevropským imperialismem a vytvoření unipolárního světa, jednak „recidivy studené války“ po více než dvaceti letech po zániku sovětského bloku nejsou aktuální.

Zajímavé je „odmítnutí separatistických snah porušujících uspořádání Evropy po 2. světové válce“. To nemohu chápat jinak, než že KSČM je pro obnovu SSSR, ČSR či Jugoslávie a pro opětovné rozdělení Německa, i když to tak sotva bylo myšleno… Dobrý je požadavek na vystoupení ČR z vojenských struktur NATO, nicméně tuto formulaci lze také chápat tak, že v jiných než vojenských strukturách NATO dlužno zůstat. Proti EU se KSČM bohužel nevymezuje vůbec, natož aby žádala vystoupení z tohoto imperialistického paktu, vazalského k USA. Dokonce žádá rozvoj spolupráce ve Visegrádské skupině a CEFTA (Středoevropské zóně volného obchodu). Kromě NATO zkrátka všechny imperialistické struktury KSČM podporuje.

Podtrženo a sečteno, ve volbách máme na výběr z celé řady stran podporujících kapitalismus. Jak by řekla Margareta Thatcherová, „není jiná alternativa“. Ale může být! Zatím však nemají pokrokoví lidé lepší možnost než podpořit KSČM nebo ČSSD jakožto levicové strany, prosazující alespoň kapitalismus s lidskou tváří, tzv. sociální stát, na rozdíl od asociálního pekla na zemi žádaného a prosazovaného oficiální pravicí.

Rozdíl mezi KSČM a ČSSD je nepatrný, jedinou zásadnější odchylku vidím v tom, že KSČM se méně vymezuje proti předlistopadovému režimu. A to nikoli proto, že by „byla stejná jako KSČ za Gottwalda“, jak tvrdí antikomunističtí primitivové, ale jelikož těží a žije z nostalgie po sociálních jistotách „minulého režimu“…