Jak se to stalo, že osoba Rudolfa II. na nás útočí ze všech stran? Pomáhá prodávat krušovické pivo, je lákadlem na nejrůznější spotřební zboží, dočkali jsme se i reprezentační módní přehlídky inspirované dobou Rudolfa II. , informace o ne tak zcela dávné velké výstavě ve Valdštejnské jízdárně a na Pražském hradě dlouho plnily stránky novin. Ve hře ale nebyl jadrný vtip a víra v práva obyčejného člověka, jak tomu bylo ve skvělém Werichovu Pekařovu císaři. Dokonce ani císařský titul navozující širší středoevropský rámec nehrál roli. Šlo a možná ještě stále jde o podvědomou spřízněnost epoch. Epocha postmoderny (která asi už začala odumírat ve velkých konfliktech minulých let) si hledala své příbuzné v dějinách.

Je to už značně dávno, co Jean-François Lyotard adresoval veřejnosti svá provokativní slova o „konci velkých vyprávění“. Je prý konec doby, kdy si široce koncipované teorie nárokovaly ambice měnit svět, je pryč doba pathosu pravdy. Pravda je v zásadě konvence na základě diskursu. Gilles Deleuze uvedl do debaty v pařížských filosofických kroužcích Nietzscheho myšlenky. Ale tentokrát nešlo o věci, které vedly Šaldu, Machara, Nejedlého k obdivu k „velkému zírateli“ (jak Šalda nazýval Nietzscheho), nešlo o kritiku buržoasní kultury, vší pokleslosti a slabosti. Šlo o něco jiného: Nietzsche odmítl nároky nových emancipačních hnutí, které se tvrdě přihlásily o slovo v Pařížské komuně. A tvrdil: protože je pluralita pravd, není žádná pravda. Pravda je jen konvence. A jsme tam, kde se ocitl Lyotard, který před jistým časem v „Postmoderních moralitách“ (1993) došel ještě dál: vůči dnešnímu triumfujícímu liberalismu prý nejsou alternativy. Z toho plyne, že je třeba akceptovat to, co je. Pro postmodernisty se mění společnost v izolované okruhy, kde platí zvláštní pravidla, pravidla jazykových her. Společnost jako celek se stává problémem.

Zdálo by se, že tento vývoj je něčím zásadně novým. Není. Na různých stupních vývoje společnosti se při větší zralosti a složitosti společenského vývoje stává společenské zprostředkování problémem a jednotlivé okruhy společnosti se vyvíjejí autonomně, izolovaně. Stačí připomenout „podzim středověku“, jak o něm sugestivně píše nizozemský historik Johan Huizinga . Po době velkých scholastických systémů se najednou univerzalistický záběr ztratil: svět pozdní gotiky, „podzimu středověku“ připomíná kaleidoskop. I církev už připustila autonomii světské racionality, teorii „dvojí pravdy“. V boji jednotlivých směrů scholastika připravila svůj vlastní rozklad. Přišel boj o přerozdělení feudální renty jako výraz faktu, že byla překročena hranice, kam až mohl jít rozvoj všech tříd společně. Konflikt, který se blížil, získával ideologizovaný charakter, a předcházel mu útok na symboly. Společnost ztrácela svou svatozář. Vrcholem tohoto boje proti povrchovému universalismu byla husitská revoluce.

Většinou signalizuje rozestup stylů střídu epochy, počátek času vypjatých ideologizovaných konfliktů. Proti názoru Francise Fukuyamy o konci dějin se toto s pořádnou dávkou obav začalo rýsovat v úvahách Samuela Huntingtona. Ten už před tím zaujal přemýšlením o krizi demokracie, pochybnostmi, zda změny konci osmdesátých let a začátku devadesátých let minulého století znamenají perspektivu pro demokracie takovou, jak ji chápou například Američané. Je paradoxem, že jeho chmurná vize možného konfliktu civilizace vlastně stojí na něčem, co v západním okruhu nebývalo tak běžné: že i jiné civilizace mají být brány vážně se vší naléhavostí jejich výpovědi, s pochopením pro jejich rozdílnost. To bývá při odsudcích této knihy zapomínáno.

Myslím si, že idylická epocha postmoderních iluzí začala odumírat ve válkách a jiných krizích posledních let. Příkladem byl konflikt v Jugoslávii nebo iracionální eskalace konfliktu na Blízkém Východě. Pokud jsou si způsoby výpovědi o světě rovny, kdo dává právo k „humanitární intervenci“? Nebo je to tak, že Západ je pro přátele Václava Havla synonymem pro „světové společenství“?

Postmoderní doba umožnila rozkvět různých ideologií návratů, byla zrcadlem krize moderní racionality. Na ni reagoval Havel tezí, že jeden z hlavních „hříchů“ evropského lidstva je racionalismus. Tento svět ovšem nepotřebuje méně racionalismu, ale naopak více. Potřebuje nový koncept společenské racionality, nový velkorysý projekt, který umožní integrovat zkušenost celého lidstva. To je výzva pro komunisty a jiné kritiky dnešní vládnoucí reality, to je šance pro marxismus, který vzešel z evropské půdy, nezapírá své kořeny a svůj universalistický nárok, ale je schopný zakořenění v podmínkách jiných civilizací. Takový velkorysý civilizační projekt by vzal půdu pod nohama těm, kteří dávají snadné odpovědi na složité otázky: fundamentalistům všeho druhu.

Chce to ovšem jediné: aby takové hnutí bylo na výši doby a stalo se znovu poselstvím budoucích dní. A jestliže Havel tak rád mluví o vítězící pravdě, řekněme, kde vidíme pravdu. Pravda je tam, kde mizí bída (nejen materiální) a strach. Pravda je tam, kde se otevírá prostor pro rovnost šancí. Pravda je na straně dítěte. Je v těch, kteří nepřijímají diktát daného stavu. Těch, kteří s Rudolfovým pekařem Matějem Kotrbou chtějí, aby si lidé spravovali své věci sami.