Camila Vallejo a Michelle Bachelet

Je tomu pár dní, co se začala do růžově červené barvy zbarvovat další bašta neoliberální pravice v Latinské Americe – Chile. A je to pár dní, kdy započala socialistická a bolivárovská levice v Hondurasu triumfální pochod na honduraskou politickou scénu. Hovořím o presidentských a parlamentních volbách v obou zmíněných zemích. Obě jsou země kontrastů, obě jsou země velkých rozdílů, společného mají jen velmi málo. Možná jen to, že obě byly znásilněny pravicovým pučem – jedna v roce 1973, kdy byla smetena demokratická socialistická vláda Salvadora Allendeho v Chile a druhá v roce 2009, kdy samotná presidentská Liberální strana Hondurasu svrhla vlastního presidenta a obnovila pravicový kurs země. Obě mají nyní společné, že v čele levicových hnutí stanuly ženy.

V Chile je to Michelle Bacheletová, někdejší levicová proti-pinochetovská a demokratická aktivistka, jejíž rodiče byli spolupracovníci a stoupenci svrženého presidenta Allendeho. Další takovou výraznou ženskou tváří chilské levice je Camilla Vallejo, nepřehlédnutelná, mladá, radikální a bojovná socialistka, která se stala ikonou chilských studentských protestů proti privatizaci školského systému za vlády Sebastiana Piňery. Třetí ženou je vůdkyně honduraské levice, Strany osvobození a obrody, Xiomara Castro Zelayová, manželská svrženého levicového presidenta Manuela Zelaye.

Chilský návrat socialistů

Chilská ústava dovoluje vítěznému kandidátovi vládnout jen jedno období, pak musí nastat před jeho znovuzvolením přestávka jednoho období. 62letá Michelle Bacheletová si svými sociálními reformami, stimulací ekonomiky, vytvořením záchranného finančního fondu a zkvalitněním školství, které ovšem bylo vynuceno studentskými protesty, získala popularitu a její kladné hodnocení se vyšplhalo z 55 % na 85 %.

Aktivně se účastnila projektů sjednocení Latinské Ameriky, stala se prvním presidentem Unie jihoamerických národů a první presidentkou Chile od Salvadora Allendeho, která navštívila Kubu a jednala s Fidelem Castrem. Úspěšná sociální politika a minimální škrty v době finanční a hospodářské krize kapitalismu jí zajistily rekordní popularitu a to, že se stala nezpochybnitelnou vůdkyní socialistů v Chile. Popularitu získala i zavedením zákonných opatření na zajištění rovných mezd pro muže a ženy v soukromém sektoru, zavedla program modernizace a elektronizace základních škol a v rámci sociálního programu Vybral jsem si svůj počítač, zajistila dodávky počítačů pro nejúspěšnější žáky základních škol, zdarma. Vzhledem k výše zmíněnému znění chilské ústavy nemohla podruhé za sebou kandidovat. Levice ve volbách 2010 nasadila představitele křesťanských centristů, ten ovšem neuspěl a o 3% těsně prohrál s konservativně pravicovým Sebastianem Piňerou.

V nynějších volbách již Michelle Bacheletová mohla znova kandidovat a učinila tak. Nástup byl bleskový. Socialistická strana – Koalice nové většiny pod jejím vedením získala ve volbách do poslanecké sněmovny 50,64 % hlasů a tím 67 ze 120 poslanců, pohodlnou většinu. Pravicová Aliance obdržela 38% hlasů. V presidentských volbách byl její triumf ještě větší. Socialistická kandidátka získala 46.7% a jen těsně jí uniklo vítězství v prvním kole. Kandidátka pravice, Evelyn Matthei získala 25% hlasů. Předvolební průzkumy pro druhé kolo ukazovaly možnost zisku, až 57 %. Realita však byla ještě lepší, Michelle Bacheletová nakonec obdržela 62,7 % a pravicová kandidátka Evelyn Matthei 37,3%.

Touto volbou se Paraguay v čele s konservativní stranou Colorado stala posledním státem Jižní Ameriky s pravicovou vládou. Kolumbijská Sociální strana národní jednoty Juana Manuela Santose je dnes středové uskupení. Všechny ostatní státy vedou středoleví (Bacheletová v Chile, Roussefová v Brazílii, Ollanta Humala v Peru…), levicoví (Kristýna Fernandéz de Kirchner v Argentině, Evo Morales v Bolívii, Jose Mujica v Uruguay…) nebo radikálně levicoví presidenti (Rafael Correa v Ekvádoru, Nicolas Madúro ve Venezuele).

Ale Michelle Bacheletová není jediná levicová žena, která slaví vítězství. Další takovou ženou je historicky nejmladší poslankyně chilského parlamentu, Camila Vallejo, které je teprve 25 let. Členka ÚV Komunistické mládeže Chile, členka Komunistické strany Chile a historicky druhá předsedkyně Federace studentů chilské university. Druhá za více než 100 let existence.

Vallejo byla nejtvrdší kritičkou Sebastiana Piňery a její nesmlouvavý, důsledně levicový přístup ji přivedl i do konfliktu se školskou a ekonomickou politikou Michelle Bacheletové a k dlouhodobému odmítání podpory socialistické kandidátky. Po vstupu do KS Chile nakonec vyjádřila podporu pro presidentské volby. V lednu 2012 se v interview pro španělské sociálně demokratické noviny El País vyslovila i pro revoluční a ozbrojený boj proti kapitalismu. V dubnu 2012 se setkala s Fidelem Castrem a označila ho za velkého vizionáře.

Navzdory svým výrokům a jednáním si i v masmédiích získala uznání. Newsweek v březnu 2012 zařadil Camilu mezi „150 odvážných žen“. Definitivního uznání se jí však dostalo v těchto volbách, kdy ve svém distriktu La Florida získala 43,77% hlasů. Kandidát pravice UDI Gustavo Selume získal pouhých 24,15% hlasů. Nezbývá než přát nejmladší poslankyni chilského parlamentu hodně štěstí při prosazování sociálních a politických agend žen a mládeže.

Honduraská obrozená levice

Rok 2009 znamenal pro honduraskou levici bolestivou porážku. Levicové křídlo Liberální strany Hondurasu bylo poraženo tradicionalistickou pravicí a během snah levicového presidenta Manuela Zelaye došlo ze strany jeho vicepresidenta k ústavnímu převratu. Důvodem měla být snaha Zelaye učinit ze sebe diktátora, připojit Honduras k Venezuele a porušit ústavu. Fakticky šlo ale o strach z omezení moci, postavení a zdrojů elit. Puč spunktovaný pravicovými frakcemi Liberální strany a konservativně pravicovou Národní stranou, dvěma stranami, které mezi sebou desítky let přehazovaly moc, ukázal sílu pravice v Hondurasu, ale též jednotu latinskoamerických států, které puč odsoudily. Dokonce i USA měly tehdy půdu pod nohami tak horkou, že pravicový puč nemohly otevřeně podpořit a vyjadřovaly se nemastně neslaně proti oběma stranám.

Manuel Zelaya uprchl na brazilské velvyslanectví a díky tlaku obyvatel mu byl dovolen návrat do země, pod podmínkou, že nebude znova kandidovat v presidentských volbách. V Hondurasu mezitím probíhal bílý teror pravice. Desítky levicových aktivistů, novinářů a stoupenců Manuela Zelaye byly zavražděny pravicovými polovojenskými skupinkami a komandy.

Národní lidová fronta odporu, jež se skládala ze stoupenců Manuela Zelaye, byla vystavována nepřetržitým násilným útokům. Od ledna 2010 do července 2010 bylo zavražděno 18 stoupenců NLFO, to však odhodlání honduraské levice nijak nezastavilo a do čela levice se s pomocí svého manžela dostala Xiomara Castro Zelayová. Ta s členy NLFO založila Stranu svobody a obrody. Strana se nezalekla teroru pravice a navzdory zavraždění téměř dvaceti předvolebních kandidátů, nebo členů rodin těchto kandidátů, šla do boje.

Volby byly ohroženy korupcí, násilnostmi a manipulací. Nejvyšší soud, složený ze soudců jmenovaných hlavním pravicovým kandidátem Národní strany Hondurasu, Juanem Orlando Hernandézem, měl zajistit vítězství pravici. Carter Center, AI a pozorovatelé EU a Organizace amerických států předem důrazně varovali před zastrašováním a volebními manipulacemi. Navzdory zastrašování a manipulacím, navzdory vraždám a jiným násilnostem, Xiomara Castro Zelayová se umístila hned na druhém místě s 28,8 %. Kandidát pravice získal 36,8 %. Liberální strana přišla o celé levicové křídlo a její popularita klesla z 38 %, jež získal kandidát liberálů v předchozích volbách, na 20% v současných volbách, přičemž většina těchto odchozích hlasů šla do tábora Strany svobody a obrody.

Severoamerický kongres pro Latinskou Ameriku, stejně jako Xiomara Castro Zelayová a populární protikorupční aktivista Salvador Nasralla odsoudili volby jako zmanipulované a již proběhlo několikero protestů. Přestože Zelayová prohrála, druhé místo, na němž skončila, znamená konec vlády dvou stran, úkaz tolik typický pro státy Latinské Ameriky i pro USA. Podobně rozbil dvojvládí zesnulý president Hugo Chávez ve Venezuele.

Honduras už nebude stejný jako dříve a pro Xiomaru Zelayovou je to dvojnásobný úspěch vzhledem k tomu, že stoupenci svrženého paraguayského levicového presidenta a biskupa Fernanda Luga získali v presidentských volbách 21. dubna 2013 pouhých 3,35 % hlasů.

Vítězství chávistů ve Venezuele

A aby nezapadla i další dobrá zpráva, 8. prosince v komunálních volbách zvítězila Sjednocená socialistická strana Venezuely a získala 49 % všech hlasů a tím i 77 % zastupitelství. Sjednocená opoziční koalice MUD obdržela 42 % hlasů. Zbytek si rozdělily strany, které nejsou ani pro vládu, ani pro opozici.

Venezuelský opoziční předák a dvojnásobně neúspěšný presidentský kandidát Capriles Radonski před volbami prohlašoval, že „budou plebiscitem o vládě Nicolase Madúra“ a že „vítězství chávezovců přivede zem do ještě většího zmaru a chaosu“. Radonski nedokázal zmobilizovat voliče opozice, jeho neustálé omílání a vyhrožování společně s tvrdou ekonomickou válkou, kterou ve Venezuele vedou nejvlivnější průmyslnické a finanční elity, získaly stovky tisíc stoupenců na stranu vlády a upevnily dosud vratkou pozici presidenta Madúra.

Komunální volby byly všeobecně uznány domácí opozicí i zahraničními pozorovateli, Capriles-Radonski svěsil hlavu a nyní vyčkává na parlamentní volby 2015. Chávezovští socialisté tak mají celý rok 2014, aby prokázali své schopnosti a přednosti Socialismu 21. století a naplnili Chávezův „Socialistický plán 2013 – 2019“. Socialističtí aktivisté nyní doufají v pokračování procesu decentralizace moci ve Venezuele, odebírání pravomocí úředním celkům, starostům a stejně tak odebírání prostředků těchto skupin státní správy a přesunování prostředků i pravomocí do rukou místních komunit, zaměstnanců, drobných zemědělců a živnostníků, sociálních aktivistů a grass-roots hnutí.