Dne 7. 10. 2014 se v holešovickém Cross Clubu u příležitosti nedávného 41. výročí Pinochetova puče (11. září 1973)  uskutečnila zajímavá přednáška Zdeňka Jehličky, nazvaná Mocenský vliv USA na politiku jihoamerických států. Daná přednáška, spojená s promítáním filmu „Missing” režiséra Costy-Gavrase z roku 1982 uvedla podzimní cyklus pravidelných večerů sledujících mocenské působení USA a evropských zemí na politiku států Jižní Ameriky, a tématicky navazovala na loňskou přednášku o Allendeho vládě pohledem na politické souvislosti vojenského puče, období diktatury a neoliberální transformace chilské společnosti.

Samotná přednáška se věnovala především společensko-ekonomickému pozadí chilské, či obecně latinskoamerické společnosti, které se stalo zdrojem politické nestability latinskoamerických zemí, a které ostatně dalo vzniknout i latinskoamerickým pravicovým vojenským juntám, zejména v 70. letech minulého století.

Ve zkratce lze uvést, že charakteristickým rysem Latinské Ameriky byla, a přetrvává dodnes, hluboká sociální a ekonomická nerovnost. Na jedné straně velcí pozemkoví vlastníci – „latifundisté”, na druhé většina extrémně chudého obyvatelstva. Příčinou takovýchto krajních rozdílů je mj. skutečnost, že v těchto zemích se povětšinou nepodařilo provést skutečně spravedlivou  a efektivní pozemkovou reformu. „Střední třída” skládající se povětšinou z drobné buržoazie, či z inteligence, byla relativně slabá a nepočetná. Sociální rozdíly ještě dále prohlubovala prakticky absentující záchranná sociální síť ze strany státu. Nespokojenost nejchudších vrstev obyvatelstva se tamní vlády zčásti pokoušely utlumovat zvýšením pracovních příležitostí budováním průmyslu prostřednictvím přilákání západního kapitálu, především z USA. Kapitál přilákala pochopitelně vidina levné pracovní síly. Mzdy byly minimální, stačily však alespoň na pokrytí nejzákladnějších životních potřeb. Stát rovněž začal výrazněji investovat do mnohdy megalomanských projektů, na což si bral vysoké půjčky od mezinárodních bank. Není však při míře zdejší korupce divu, že většina peněz na určené účely nakonec nedorazila, a „záhadně” se vytratila… Jak už to tak v kapitalistické ekonomice bývá, „bublina” postupně splaskla a dostavila se krize. Začala se opět prudce zvyšovat nezaměstnanost a vzhledem k předchozím nízkým platům a neexistenci účinné sociální podpory ze strany státu začali lidé opět rychle upadat do ještě větší chudoby. K tomu se ještě v důsledku předchozích půjček, z nichž většina společnosti neměla žádný prospěch, připojilo obrovské zadlužení státu, kterým bylo ospravedlňováno další osekávání již tak nízkých sociálních výdajů (podobnost s dobou nedávnou čistě náhodná….). Nespokojenost rostla, což v případě Chile nakonec vyneslo k moci prezidenta Allendeho, který zahájil skutečnou sociální politiku. Znárodnil zahraniční koncerny a započal reformu zdravotnictví a školství. Těmito kroky si pochopitelně znepřátelil hlavně USA, jejichž koncernů se opatření z většiny dotýkala a uvnitř především velké vlastníky půdy, jakož i církev, která měla výhrady k sekularizaci školství.  Velkoburžoazie se samozřejmě Allendeho reformami cítila velmi ohrožena a hledala cesty, jak si opět zajistit nerušené panství. Když to nešlo po dobrém, tak to šlo po zlém, a s pomocí pravicových elementů v armádě se skrytou, ale zato vydatnou podporou USA se podařilo uskutečnit puč, který otevřel nerušené nadvládě buržoazie prostřednictvím neoliberální ekonomické politiky dveře dokořán…

Zajímavá je i role armády v těchto zemích. Vyšší důstojnický sbor pocházel většinou z buržoazních vrstev, a armádu tak nebylo v případě potřeby příliš obtížné využít pro provedení pravicového puče. Na druhou stranu pro chudé byla armáda jednou z mála možností pro dosažení společenského vzestupu. O službu v armádě byl proto mezi chudými velký zájem a běžní vojáci tedy pocházeli především z proletářského prostředí. Někteří z nich se postupně v kariérním systému armády dostávali do vyšších důstojnických pozic, přičemž si zachovávali levicové smýšlení odpovídající prostředí, z něhož vzešli. Při sílícím vlivu na armádu se pak někteří z nich pokoušeli provést vojenský převrat, tentokrát však v levicovém duchu. Příkladem může být například zesnulý prezident Venezuely Hugo Chávez.

Po přednášce následovalo promítání výše zmíněného filmu Missing, který vychází ze skutečného příběhu „zmizení“ mladého Američana, a na kterém jsou patrné praktiky pinochetovských represálií a zdroje jejich podpory.

Latinská Amerika prošla ve dvacátém století mnoha zvraty, většinou se však pravicové „občanské” vlády střídaly s pravicovými vojenskými juntami. O to je pro většinu společnosti lépe, že v současné době je zde výrazný trend k vládám více či méně levicovým, byť zde přetrvává spousta problémů a nerovností. Snad tento trend přes všechny problémy a nesnáze přispěje k spravedlivějšímu rozdělování národního bohatství i ve prospěch chudé většiny. Doufejme také, že éra „Pinochetů” je v těchto „končinách” již minulostí…

V obdobném duchu by se měly nést i další přednášky na latinskoamerická témata, které by se měly v Cross Clubu konat každé první úterý v měsíci. Příští přednáška se bude věnovat tématu vojenské junty v Argentině.