Devatenáctiletý Stanislav Serhijenko studuje historii na univerzitě v Kyjevě. Jako člen radikálně levicové organizace Borotba (Boj), perzekvované a nedávno zakázané ukrajinskou vládou, čelí při své politické aktivitě značnému nebezpečí. Navzdory tomu přicestoval na pozvání Komunistického svazu mládeže do České republiky, aby zde s lidmi diskutoval o situaci na Ukrajině. Stanislav vystoupil se svojí přednáškou na nedávném Antikapitalistickém kempu a následně vykonal turné po řadě míst České republiky včetně Prahy. Nabídl tak z první ruky zprávy o dění v chaosem zmítané zemi.

Na pražské přednášce ve čtvrtek 6. srpna se Stanislav zaměřil především na osvětlení pozadí Majdanu a současné ukrajinské občanské války. Majdan v Kyjevě v zásadě představoval pravicový převrat proti zkorumpovanému a neefektivnímu režimu bývalého prezidenta Janukovyče. Z počátku se do něj zapojila i část ukrajinské levice, ale velmi brzy byla politicky marginalizována a následně i fyzicky potlačena dominující ultrapravicí. To vysvětluje, proč byly sociální požadavky z Majdanu tak brzy vytěsněny zcela na okraj.

Celé hnutí se zároveň radikalizovalo vtahováním nových skupin ultrapravice, čímž rostlo i jeho odhodlání k fyzickým střetům se státní represivní mocí. Hlavní slovo ve střetech měl Pravý sektor, dále krajně nacionalistická strana Svoboda a následně tzv. Sebeobrana Majdanu. Hlavní opoziční strany Otčina a UDAR byly ochotné dohodnout se s vládou, ale zhruba po měsíci uklidnění začaly v druhé polovině února 2014 nové, již velmi krvavé boje. Na obou stranách byly použity palné zbraně, nejvíce obětí mají ale na svědomí dosud blíže neidentifikovaní ostřelovači pálící do řad protestujících i pořádkové policie.

Paralelně s tím se na západní Ukrajině konaly masové protesty končící obsazováním úřadů místní správy, policie a prokuratury. Prezident pod tlakem tohoto násilného vývoje utekl ze země. Na východě byli následně proti vůli místních obyvatel instalováni do funkcí gubernátorů čelní oligarchové (Dněpropetrovská, Doněcká, Luganská a Charkovská oblast). Symbolem změn se stalo strhávání soch Lenina a jiných sovětských představitelů. Právě kolem nich se ale začal formovat první autentický odpor.

Zatímco nepopulární Janukovyč si do svého útěku v mnoha případech účast lidí na shromážděních za svoji „podporu“ kupoval, vznikající Antimajdan již sdružoval prosté lidi v opozici k ukrajinskému nacionalismu a oligarchům deroucím se k politickému kormidlu země. Stanislav zmínil příklady zapojení své organizace do tohoto rodícího se hnutí: Borotba měla silné pozice v Charkově a v Oděse. V Charkově se jí podařilo dosáhnout politické dominance a uspořádat na Leninově náměstí masovou demonstraci pod hesly „Proti oligarchii a nacionalismu; Za referendum o samosprávě; Za socialismus“. Dočasně dokonce s dalšími aktivisty obsadili centrum místní státní správy. V Oděse zůstala Borotba ve stínu silnějších rusko-nacionalistických organizací, ale i tak dosáhla určitých politických úspěchů. Antimajdan z počátku nebyl separatistický – výjimkou byl v tomto ohledu Krym.

Za změnou postoje Antimajdanu k ukrajinské celistvosti stály podle Serhijenka konkrétní kroky ukrajinské popřevratové vlády.

Jedním z nich byla vražda levicových aktivistů na Rimovského ulici v Charkově: maskovaná skupina v autě zahájila palbu proti lidem stojícím u Leninova pomníku. Zjistilo se, že posádka vozu zaplula do tamního přístavu ultrapravicových skupin, kanceláře organizace „Osvícení“. Při snaze o odvetném napadení kanceláře vyšla z jejích oken další střelba, které na místě podlehli dva lidé. Ukrajinská popřevratová policie odmítla tuto záležitost vyšetřovat a pietní deska na památku obětí byla po krátké době úřady odstraněna.

Jistě mnohem známější, a to bohužel kvůli své tragičnosti, jsou události z Oděsy z 2. května 2014. Tehdy došlo ke střetu místních ozbrojených stoupenců Majdanu posílených o ultrapravicové fotbalové ultras a chuligány z Kyjeva a Charkova se stoupenci Antimajdanu. Majdanisté natlačili část svých odpůrců do budovy odborů, kterou potom zapálili od házených Molotovových koktejlů. Zemřelo zde na padesát lidí a ani v tomto případě nebyl nikdo pohnán k zodpovědnosti. Jenom krátce poté, 9. května, zastřelila provládní policie devět neozbrojených stoupenců Antimajdanu v Mariupoli a k podobnému krveprolití došlo i v Krasnoarmějsku. Tehdy již odpůrci vlády pochopili, že není jiná šance než s kyjevskou vládou bojovat.

Stanislav vzhledem k poslednímu vývoji v souvislosti s cestou europoslance Štětiny na Ukrajinu poukázal na roli tzv. dobrovolnických praporů v dnešní občanské válce. Vesměs jde o žoldnéře financované oligarchy a nezřídka využívané i v konkurenčním boji při dělení sfér vlivu těchto skupin mezi sebou (viz nedávný krvavý incident Pravého sektoru v zakarpatském Mukačevu). Velitel praporu Azov, Andrej Bielecký, kterého Štětina pozval na zasedání Evropského parlamentu, byl Serhijenkem popsán jako čistokrevný fašista, ideolog tzv. sociálního nacionalismu (viz rámeček). Většina členů praporu Azov jsou členové fašistického Sociálně nacionálního shromáždění, nebo zahraniční neonacisté. Další prapory, například Ajdar, Šachtorsk a jednotka Tornádo se rovněž dopouští rabování, mučení, znásilňování a vražd donbaských civilistů.

Serhijenko popsal také taktiku odporu obyvatel proti účasti ve válce nazývané vládou „antiteroristická operace“. Spočívá v rychlém předávání informací o příchodu odvodových komisařů ve vesnicích od domu k domu. Muži se skryjí v domech (kam odvodová komise nesmí bez dovolení vkročit) nebo z pole utečou do lesů. V poslední době jsou ale lidé odchytáváni v zaměstnání nebo obchodech a přes neústavnost tohoto postupu se při neznalosti práva mnozí muži nechají odvést do výcvikových táborů. Morálka i materiální zabezpečení ukrajinských vojáků jsou na rozdíl od žoldáků dobrovolnických praporů v žalostném stavu.

Ohledně budoucího politického vývoje projevoval Serhijenko spíše skepsi. V posledních ukrajinských volbách se na východě a jihu Ukrajiny dostavilo k urnám minimum voličů. Lidé tu nemají koho volit. Politický vývoj šel zřetelně doprava. Pokud mnozí (nejen) v Česku mluví o přehnanosti zpráv o fašismu na Ukrajině s poukazem na volební neúspěch Pravého sektoru, zapomínají na silný posun liberálních stran k nacionalismu a ultrapravicovému programu (zřízení ministerstva informací, pronásledování nepohodlných novinářů a zavedení cenzury, státní perzekuce levicových stran a organizací) a zahrnutí krajních nacionalistů jako je např. vůdce praporu Donbas, Semjon Semenčenko, na jejich kandidátky.

V lidových republikách v Donbasu se spolu s místními lidmi z Antimajdanu a dalšími občany postiženými nelítostnými vojenskými operacemi ukrajinské armády proti civilistům zapojili do bojů i dobrovolníci z Ruska, Čečenska, ale i zemí EU. Politicky šlo o všehochuť od radikální levice až po fašizující skupiny. Nyní se však nad všemi těmito bojovníky opět vydrápali k moci místní oligarchové a bezskrupulózní přisluhovači Kremlu a mezi lidmi se hojně hovoří o zaprodané revoluci.

Na závěr besedy Serhijenko zodpověděl dotazy z publika, aby pak společně s námi pokračoval v přátelské debatě v neformálním duchu. Kéž by se tyto informace o dění na Ukrajině z první ruky dostaly co nejvíce mezi českou veřejnost i mezi českou radikální levici, která se k tomu kritickému vývoji bohužel nezřídka stále staví alibisticky, jako by na Ukrajině šlo o konflikt „mezi sobě rovnými“!