Vlna pobouření vyvolaná poté, co hrstka francouzských starostů zakázala burkini, představuje nejnovější selhání západního feminismu postavit se za ženy proti zločinnému spojenectví mezi nejtvrdšími islamisty a [regresivními] levičáky, které na celém světě posouvá stav rovnosti pohlaví směrem k horšímu. Francouzofóbní kakofonie napříč médii a politickým spektrem ve Velké Británii a USA je nejen urážlivá pro ženy po celém světě, ale je zradou významné skupiny muslimů ve Francii, frankofonní severní Africe a jinde, kteří se postavili proti nástupu extremismu.

Hlavnímu proudu „umírněných“ se hnusí takzvané „islámské plavky“ zvráceně vytvořené z melanže talibánské burky a bikin. Tato politicko-náboženská „móda“ byla v posledních letech podpořena a komercializována fundamentalistickými, Saúdskou Arábií sponzorovanými  wahábistickými puritány z okraje společnosti, kteří jsou posedlí ženskou „uměřeností“ a tím, že ženské tělo představuje hříšné pokušení.

Přesto dnes západní komentátoři s pěnou u pusy – necitliví k traumatu národa, který trpí několik let po sobě teroristickými útoky džihádistických fanatiků, kteří mimo jiná zvěrstva požadují po ženách, aby se buď zakrývaly, nebo zemřely – dští síru vůči Francii za to, že se odvážila zpochybnit Islamo-gauchistickou ortodoxii. Horší ovšem je, že oni také ignorují statečné muslimské disidenty ve Francii i jinde bojující proti uvalení radikální extremistické podoby islámu a genderových vztahů na pronásledovanou mlčící většinu jejich spoluvěřících.

Připomínky těchto whistle-blowerů prochází mimo Paříž většinou bez povšimnutí. Vysoce uznávaná francouzská novinářka Sonia Mabrouková včera čelila armádě trollů, když na Twitteru vyhlásila, že „Ti, kteří zesměšňují diskusi o burkinách, předstírají, že v této provokaci jde pouze o jednoduchý plavací dres“, a tak odhalují svoji vlastní „slepotu vůči realitě“. Pro svou otevřenost byla Mabrouková zhanobena na sociální síti jako „za…ná stupidní kráva“ a „užitečná Arabka“, dotlačená k útoku na muslimy. Ještě předtím prohlásil moderátor Europe 1 a Public Senat TV, že „za burkini leží wahábistická ideologie a její propaganda, která se zákeřně a nebezpečně šíří“.

V odpověď na jízlivé zahraniční tiskové zprávy mi Mabrouková, nacházející se mezi menšinou francouzského komentariátu, řekla, že je „zděšena všemi těmito ženami a muži, kteří snižují a dokonce zesměšňují tuto diskusi nad burkinami a tvrdí, že se jedná o jednoduché celotělové plavky“.

„Je to trestuhodná slepota. Burkini nejsou kusem oblečení. Jsou provokací ve smyslu, že islamismus (a nikoliv islám) se dnes zapojil do strategie dobývání lidských myslí. Nevidět a neříkat to, představuje velké pokrytectví. Existuje stále více a více sil, které chtějí v srdci západních společností vybudovat rigidní a tmářský islámský svět, s využitím absence referenčních bodů a identity mezi určitými skupinami mužů a žen.“

Mabrouková trvá na tom, že nepřátelé tohoto rigidního islámu jsou v prvé řadě ti muslimové, kteří jsou nesprávně popisováni jako „umírnění“ – nemá ráda tento termín – „ale jsou to jednoduše muslimové, kteří znají svou víru a praktikují ji v soukromé sféře.“

„To je důvod, proč se spolu s ostatními považuji za hradbu a nebudu se vyhýbat těmto nesmírně citlivým otázkám. Jakmile jsem mluvila o těchto otázkách, jsem napadána jako „užitečná Arabka“  – to je typická očerňovací taktika.“

Jak političtí reportéři poukazují, Mabrouková není v odporu proti ultraradikálům sama. V Alžírsku narozená francouzská středo-pravá politická autorka Lydia Guirous spílala předsedovi vlády Manualu Vallsovi, že slovy odmítá burkini, ale odmítá proti nim rozhodně zakročit. V Káhiře usazený novinář Aalam Wassef argumentoval v novinách Osvobození – francouzský levicový tisk, na rozdíl od Velké Británie, odmítá zveřejňovat pouze jediný pohled na burkini -, že Francie „by neměla být naivní“. Ve Wassefově analýze jsou burkini symbolem saúdské wahábistické ideologie samozvaného „autentického“ a „čistého islámu“, který vidí ženy jako nečisté, pokud se nezakrývají na veřejnosti (Wahábismus není ani autentičtější, ani čistší, je prostě nejmladší náboženský proud islámu, ovšem nejbohatší“, říká). Wassef dekonstruuje i údajnou neutralitu francouzského Výboru proti islamofobii, neziskové organizace provázané s radikálními mešitami a nenávistnými kazatelnami útočící proti zákazům burkin interpretovaných jako „islamofobní“ útoky na svobodu projevu muslimských žen: „Přijímáním tohoto postoje přitom Výbor proti islamofobii nebrání „některé muslimy ve Francii“, ale brání velmi konkrétní extremistické hnutí – wahábismus ve Francii,“ řekl.

Jak poznamenává odborník na egyptské politické vzpoury a nejnovější protesty tzv. Arabského jara: „Islám a wahábismus jsou radikálně odlišné a ten druhý je hrozbou pro ten první po více než dvě století.“ Proto by „odsouzení islamistického extremismu a bránění jeho šíření všemi možnými zákonnými prostředky“ neměla být žádná ostuda. Není to nic politicky nekorektního nebo srovnatelného s rasistickým a protimuslimským diskursem [krajně pravicové Národní fronty]“.

Alžírské noviny rovněž zpochybňují postoje francouzských muslimů trvajících na pro sebe zprivatizovaných bazénových nebo plážových burkinových dnech, a připomínají, že ani burka ani burkini nemají žádnou souvislost se základy islámu. Hlasy svědomí jsou početné a hlasité, přesto ale všechen [anglofonní] zahraniční tisk a komentátoři hudou o údajném útoku na svobody žen sportujících v burkinách i přes napjatou sociální situaci vyvolanou teroristy. Uznávaný marocký spisovatel Tahar Ben Jalloun, který minulý měsíc prosil francouzské muslimy, aby vyšli masově do ulic po popravě katolického kněze v Normandii a který vyjádřil politování nad voláním po zákazu bikin na plážích v Maroku, vyzval k odmítnutí „brutální a perverzní“ „plážové burky“, která, jak říká, nemá nic společného se skutečným islámem.

Jednou věcí je společně diskutovat o tom, zda zákaz burkin na některých plážích ve Francii je dobré politické nebo soudní opatření. Ale něco docela jiného je burkini i fanatismus za nimi skrytý zuřivě bránit, jak mnoho islamistických obhájců v západních médiích dělá pod pláštíkem „svobodné volby“. Kdy už někdo z hlučícího davu poukáže na to, že mužští společníci žen zabalených do burkin se volně procházejí v šortkách a krátkých plavkách?

Lépe je naslouchat odvážným hlasům jako je Mabrouková, která vysvětluje, že dnešní islamismus vede „vyhlazovací válku a testuje naši odolnost a naši obranu“ – a že toto je případ s burkini, které musí být označeny za to, čím jsou: přímým útokem představě, že ženská těla, tak jako ta mužská, nejsou ve své podstatě „nestoudná“. „Cílem je, aby nás donutili ustoupit a zároveň nás učinili viníky, pokud jde o svobodu těchto žen nosit burkini,“ říká Mabrouková.

„Vidím burkini jako standardního posla a jako formu identitou posedlého exhibicionismu. Domnívám se, že více než kdy jindy to jsou ženy, které musí ve Francii, v Evropě i jinde vést tento boj. Narodila jsem se v Tunisu a po revoluci to byly ženy, které bojovaly, aby si zabezpečily a včlenily svá práva v nové ústavě. Jsou nedobytné a my jsme také. Islamismus si chce přivlastnit těla žen, aby si upevnil svou ideologickou přítomnost v myslích lidí. Nenecháme se jím takhle vláčet, ne dnes a ani zítra.“