V pondělí 17. září se v rámci cyklu seminářů a pracovních setkání Pražské školy alternativ konala diskuse se slibně znějícím názvem analýza majetkových poměrů v České republice. Úvodní slova zazněla z úst politologa Ondřeje Slačálka a ekonoma Jiřího Štěga. Funkce moderátora se ujal Patrik Eichler z Masarykovy demokratické akademie.

Hned na začátek lze předeslat, že úvod i následná debata přinesla zároveň jedno zklamání a jedno příjemné překvapení. Ono zklamání spočívalo v tom, že se celá diskuze odklonila od slibované analýzy majetkových poměrů, což je nesporně škoda. Uplynulých 22 let proběhla v Československu a v jeho nástupnických státech série majetkových převratů, při níž byl vyvlastněn lid a rozsáhlé materiální zdroje byly za cenu velmi bolestivých hospodářských i sociálních dopadů přeměněny na kapitál.

Došlo k zániku obrovské masy hodnot, téměř úplně se například položila řada tradičních průmyslových odvětví (výroba obuvi, oděvů, skla, porcelánu, hraček) a zemědělských podniků, na druhou stranu prudce expandovaly určité segmenty služeb (finančnictví, média, informační technologie) prakticky plně v rukou zahraničních nadnárodních společností, které ovšem pod svojí kontrolu získaly i nemalou část „přeživší“ staré ekonomiky. V některých sektorech pak na bázi šedé předlistopadové ekonomiky a mocenských vazeb expandovaly domácí kapitálové skupiny, kterým se podařilo dosáhnout i monopolního postavení, např. Babiš v potravinářství a agrochemii. Státní vlastnictví bylo výrazně redukováno, nicméně stále zaujímá několik významnějších pozic zejména v dopravě, energetice a lesním hospodářství.

Pro radikální levici je znalost vlastnických struktur důležitá, neboť má význam nejen pro nalezení nejvhodnějších ekonomických opatření ve chvíli, kdy přijde na řadu odstraňování žáby na prameni, ale umožňuje i lepší orientaci v politickém životě společnosti. Konec konců jsou to právě různé kapitálové skupiny a zájmové organizace podnikatelů, které zásadním způsobem tvoří buržoazní „demokratickou“ politiku. Mezi světem bank a korporací a světem parlamentu existuje velký i malý oběh tvořený složitou sítí tepen, žil a vlásečnic, kudy protéká proud informací, personálií a samozřejmě i peněz.

Na místo analýzy těchto struktur se oba úvody zabývaly fenoménem společenské nerovnosti. Příjemným překvapením pak bylo to, že se k takto posunutému tématu podařilo rozproudit velmi podnětnou debatu.

Ekonom Jiří Šteg se ve svém slově soustředil především na snesení statistických důkazů pro rostoucí nerovnost ve společnosti – na jedné straně dlouhodobý trend poklesu podílu mezd na HDP, na druhé straně utvoření skupinky českých multimiliardářů v čele s Kellnerem a Tykačem, která i v době krize stále bohatne. Bylo poněkud pikantní, že právě Šteg před nějakou dobou načas odešel z pozice mluvčího jedné z organizací protivládního hnutí, aby nabídl své služby miliardáři Babišovi a jeho projektu ANO 2011, které politolog Milan Znoj výstižně nazval podnikatelskou Holešovskou výzvou.

Z debaty se zdálo, že Štegovo angažmá na něm zanechalo následky, neboť měl potřebu zdůraznit, že Babiš jako jediný z „domácích“ miliardářů podniká na základě „produktivní práce“, zatímco jiní vydělali své miliardy ve finančnictví či těžbě uhlí a ropy. Pomineme-li skutečnost, že při těžbě surovin se samozřejmě rovněž využívá produktivní práce dělníků, není od věci připomenout, že stavění „tvořivého“, průmyslového a „neproduktivního“, finančního kapitálu proti sobě je falešné a vůbec nevychází z levicové (nemluvě o marxistické) tradice. Ve skutečnosti se jak v oblasti finančnictví tak průmyslu, těžby, nebo služeb uplatňuje stále stejný kapitál jako společenský vztah vykořisťování člověka člověkem, který na sebe v procesu oběhu pouze bere a musí brát různé formy.

Ondřej Slačálek se rozhodl „poprat se“ s nerovností jako ideologií. Podle teze historika Michala Pullmana, o níž se Slačálek opíral, tkví jeden z hlavních kořenů této ideologie v českém prostředí v tlaku dělníků v konečném, dohnívajícím období minulého režimu na denivelizaci mezd v podnicích, což je teze, dle našeho názoru, dosti sporná.

Každopádně podle Slačálka ideologie o společenské prospěšnosti nerovnosti celá 90. léta i první léta 21. století postupuje vítězně vpřed, což dokládal mimo jiné zajímavými postřehy o rehabilitaci šlechty (hodně šlechticů se dostalo do politiky, užívání šlechtických titulů v médiích, boom zájmu o heraldiku atd…), nebo obviňováním skupin na sociálním dně za to, že se společnost jako celek nemá dobře. Tažení nerovnostářské ideologie slavilo svůj vrchol ve volbách v roce 2010, kdy Slačálek tehdy panující společenskou atmosféru nazývá anti-redistributivním extremismem.

Pokusy této ideologii čelit podle Slačálka existují, avšak jejich účinnost je omezena nepřítomností otevřené dlegitimizace nerovnosti jako takové. Kritika směřuje pouze na „nezákonné“ nebo „nemorální“ způsoby, jakými se dosáhlo bohatství a jak vznikla nerovnost (mafiánský kapitalismus, tunelování, korupce), nikoliv na problematičnost zásadních majetkových rozdílů a všech způsobů udržování majetkové nerovnosti včetně legálního vykořisťování zaměstnanců nebo institutu dědictví.

K této otázce se objevilo několik polemických reakcí: Někteří diskutéři poukázali na skutečnost, že o české společnosti se mluví jako o tradičně rovnostářské. Majetkové rozdíly v Česku jsou menší než ve většině zemí světa i Evropy, česká šlechta byla ekonomicky i politicky poměrně slabá, dokonce i nerovnost se zaváděla pod pláštíkem dosažení rovnosti (viz kupónová privatizace, kde „všichni máme stejnou knížku a stejnou šanci“, což byl pochopitelně obrovský podvod).

Tereza Stockelová z ProAltu uvedla, že spíše než ideologie nerovnosti rezonuje českou společností ideologie prospěšnosti a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Ta mohla skutečně vzniknout jako alergická reakce na předchozí znárodňování, v němž šel československý režim mnohem dále než vlády jiných středoevropských a východoevropských zemí před rokem 1989.

Byla též otevřena otázka, zda je správné stavit kritiku nerovnosti jako takové proti kritice toho, jakým  způsobem se v reálném historickém procesu skutečně ustavila. V tomto směru se zdá, že diskurz o mafiánském nebo korupčnickém kapitalismu má dvojsečnou povahu – na jedné straně poskytuje prostor pro alibi a (utopické) hledání cest ke „skutečnému“, „poctivému“ kapitalismu a redukuje systémové selhání na selhání morální, personifikované. Na druhou stranu v reálně historickém kontextu obnovení českého kapitalismu po roce 1989 přispívá k úplné delegitimizaci existujících majetkových (a politických) poměrů.

Debata by jistě dále pokračovala zajímavými dotazy i odpověďmi, kdyby nebylo nutné ji z časových důvodů ukončit. Ačkoliv se nám na Pražské škole alternativ tentokrát nepodařilo naplnit původní záměr a analyzovat reálně exitující vlastnické struktury v ČR, čas poskytnutý na naše setkání byl dobře využit k debatě jiného stěžejního fenoménu ovlivňujícího naše životy.