Připomínka 80. let od zrady západních velmocí v Mnichově
V osmičkovém roce, jakým je i ten letošní, není o připomínky zásadních milníků novodobých českých resp. československých dějin nouze. Kulaté výročí podepsání tzv. Mnichovské dohody, jedné z nejtragičtějších událostí v naší historii, si připomněli účastníci shromáždění organizovaného Středočeským krajským výborem KSČM ve spolupráci s dalšími organizacemi. Shromáždění se konalo symbolicky před budovou dnešního Rudolfina, místa prvorepublikového sídla Poslanecké sněmovny československého parlamentu, kde se 22. září 1938 odehrála spontánní čtvrtmilionová demonstrace proti přijetí britsko-francouzského ultimáta o odstoupení území československého pohraničí nacistické Třetí říši. Tehdejší demonstrace a vyhlášená generální stávka sice vedla k pádu Hodžovy vlády a následnému provedení mobilizace armády, ale ani nová vláda generála Syrového ani tehdejší prezident Edvard Beneš nebyli schopni či píše ochotni opřít se o masové antifašistické hnutí a vůli lidu k odporu proti hitlerovské agresi a 30. září kapitulovali před dalším nátlakem západních velmocí, k němuž došlo právě na setkání „o nás bez nás“ v Mnichově.
Na úvod připomínkového shromáždění zazněla symbolicky hymna Československé republiky. Moderátorka celé akce, předsedkyně pražské krajské rady KSČM Marta Semelová přečetla známé verše básníka Františka Halase Zpěv úzkosti, vztahující se k Mnichovské zradě, a následně se ujala funkce moderátorky celé akce. Jako první vystoupil se svým projevem předseda KSČM Vojtěch Filip. Ten hned v úvodu zmínil, že Mnichov připravil cestu k úplnému zániku Československa v roce 1939, že způsobil zánik dvacet let existujícího samostatného státu Čechů a Slováků, tak jako rok 1989 připravil jeho nové, neméně hanebné rozdělení. Mnichov podle Filipa představoval jasnou zradu západních velmocí na českém národě, která se jim ale následně „milionkrát“ vymstila. Podle Filipa je proto velkou hrozbou hájit dnes zájmy tzv. euroatlantické civilizace. Podle něj je naopak nutné nespoléhat se na „přátele“ pouze v jednom táboře, vážit si každé upřímné pomoci (v roce 1938 např. ze strany SSSR a Jugoslávie) a jednat s každým jako rovný s rovným. Filip připomněl ztrátu suverenity po roce 1989 v podobě závislosti české ekonomiky na zahraničním kapitálu s odlivem stovek miliard korun na dividendách, ale také nepřípustné politické ústupky učiněné v rámci tzv. smiřování v 90. letech, kdy text Česko-německé deklarace nehovoří o hranicích ČR jako o státních, ale jen jako o současných hranicích, což je i v rozporu se smlouvou uzavřenou v roce 1973 mezi ČSSR a NSR.
Jako druhý vystoupil za pořádající středočeskou KSČM a také za odbory OS ČMS poslanec Stanislav Grospič. Jeho vystoupení se neslo ve znamení kritiky skupin, organizací a stran, které působí jako pátá kolona Sudetoněmeckého landsmannschaftu (SDL) v ČR, např. určité kruhy katolické církve a neziskové organizace, které ovlivňují mladé lidi, žáky a studenty na školách. Jmenovité kritice byli vystaveni bývalí ministři za KDU-ČSL Pavel Bělobrádek a Daniel Hermann za účast na Sudetoněmeckých dnech, ale i bývalá ministryně sociální demokracie Michaela Marxová, která se SDL koketovala. Grospič připomněl podíl velké části českých Němců na Mnichovu a následnému rozpoutání druhé světové války a okupaci Československa.
Milan Richter z Klubu českého pohraničí zmínil činnost této organizace založené před 26 lety v Chomutově s tím, že je stále třeba odmítat různé „omluvy“ směřované k SDL, stejně jako zlehčování významu a právní relevance Postupimské konference a dekretů prezidenta republiky. Rovněž je třeba trvat na absolutní neplatnosti Mnichovské dohody. Účastníky pozval na setkání konané ke dni veteránů 11. listopadu na pražské Slávii a vyjádřil přání větší aktivity komunistů mezi lidmi na akcích i v médiích. Závěrem se rovněž vyslovil pro přijetí zákona na podporu českého jazyka.
Následovala vystoupení zástupců Slovanského výboru a Levicového klubu žen, která se nesla v podobném duchu a akcentovala výše zmíněné aspekty připomínky Mnichova spojené se silnou kritikou dnešní politiky EU.
Osvěžením z jisté monotónnosti vystoupení pak byly závěrečné projevy zástupců Komunistického svazu mládeže Wilhelma Feigla a Českého mírového hnutí Milana Krajči. Feigl ve svém projevu vypíchl skutečnost, že Mnichov byl především pokusem vládnoucí třídy nejbohatších evropských států směřovat fašistickou agresi proti Sovětskému svazu jako státu budujícího socialismus, a upozornil na to, že vedle zrady západních velmocí představoval také vyvrcholení sabotáže lidového antifašistického hnutí vedeného komunisty. Připomněl, že není náhoda, že fašismus byl poražen zejména za přispění Sovětského svazu, a vyjádřil nutnost spojovat i dnes boj proti znevažování této role SSSR a proti snahám o revizi interpretace druhé světové války s bojem proti dnešnímu fašismu a aktuálním fašistickým tendencím a s bojem za socialistickou, resp. komunistickou společnost.
Krajča připomněl novodobé „Mnichovy“, kdy se řada států, bohužel nyní nezřídka za aktivní účasti české politické reprezentace, stala oběťmi změn režimu „o nás bez nás“, resp. obětmi válek a agresí vyvolaných Západem. Zmínil v této souvislosti Jugoslávii, Afghánistán, Irák, Sýrii nebo Ukrajinu. Projev směřoval bojovně k výzvě postavit se všem Mnichovanům, odmítnout imperialismus a jeho války a zakončil jej heslem „Už nikdy žádný Mnichov“.
Stanislav Grospič poté přečetl Prohlášení účastníků shromáždění k 80. výročí Mnichovské zrady, v němž opět ostře napadl jednak politiky spolupracující se SDL, tak i celkovou zahraniční politiku České republiky a uskupení EU a NATO, jejichž je členem, neboť tato uskupení stojí za vyvoláváním válečných konfliktů, v jejichž důsledku vypukla mimo jiné i migrační krize, a podporují dnešní fašistické a autoritativní režimy, jako je například pomajdanovský režim na Ukrajině. Shromáždění oficiálně zakončilo přehrání husitského chorálu Kdož sú boží bojovníci a položení květin u pomníku odbojářů na Klárově.
Akce připomínající výročí Mnichovské dohody v režii KSČM byla chvályhodným počinem už proto, že jiné politické strany se takto veřejně v ulicích k této tragické události nijak nevyjádřily. Politická reprezentace ostatně celkově propadla náhlé epidemii ztráty řeči a ani se nepokusila důstojným aktem připomenout oběti henleinovského puče v pohraničí, uctít památku tehdy zavražděných hraničářů, nebo reflektovat strádání tisíců a desetitisíců antifašistů a uprchlíků české, německé a židovské národnosti, kteří po Mnichovu museli opustit Německem anektované pohraniční oblasti, nebo skončili v nacistických koncentračních táborech a věznicích. Na druhou stranu nutno kvitovat s povděkem, že 30. září si na rozdíl od srpnových událostí 1968 nepřivlastnily ani samozvané úderky pražské kavárny ke svému hysterickému antikomunistickému exhibování.
Na samotném shromáždění se nicméně příliš zdůrazňovala role dnes zcela marginalizováno SDL a jen zcela okrajově nebo vůbec se mluvilo o mnohem silnějších politických aktérech koketujících se snahami o revizi poválečného řešení národnostní otázky v Československu, jako jsou například dnes vládnoucí politické strany v Maďarsku a Rakousku, nebo největší německá opoziční strana Alternativa pro Německo. To samé lze říct o minimálním zmínění hrozby dnešního růstu fašismu a fašizace v řadě evropských zemí, ale třeba také v Izraeli a Turecku – což se vzhledem k jejich aktuální agresi proti suverenitě sousedních zemí, stejně jako perzekuci levicových sil a brutálnímu národnostnímu útlaku přímo nabízelo.
Jako jednoznačně pozitivní naopak hodnotím připomenutí role levicového hnutí – a zejména komunistů – stejně jako klíčové role Sovětského svazu jako státu vybudovaného pracujícími na základech internacionalismu – v boji proti fašismu a porážce nacistického Německa i jeho spojenců. V této antifašistické internacionální tradici je třeba pokračovat a ničit výhonky hnědého moru tak jako naši předchůdci – výročí, nevýročí.
