Kanadskou herečku a modelku Pamelu Andersonovou si mnozí z nás nejspíš pamatují jako sexy plavčici z amerického seriálu Pobřežní hlídka z 90. let. Někteří možná ví, že se již léta věnuje také aktivismu zejména v oblasti slušného zacházení se zvířaty, nepoužívání kožešin a ekologie. Asi málokdo by ale čekal, že Andersonová zastává v mnohém velmi radikální kritické názory na kapitalismus a (neo)liberály a že usiluje o vytvoření alternativního, sociálně-spravedlivějšího společenského uspořádání. Zde jsou její názory na události ve Spojených státech a ve světě:

Ve své slavné básni Řešení vtipkoval Bertold Brecht, že „lid ztratil důvěru vlády“ a že by bylo snadnější „pro vládu rozpustit svůj lid a zvolit si jiný“. To mě dalo podnět k zamyšlení. Jsem teď na pár dní ve Spojených státech a dívám se, co se tu vlastně děje.

Nezměnilo se toho mnoho. Spojené státy stále mají nejlepší univerzity na světě a zároveň otřesné školy. Mnoho dětí ukončí školu fakticky negramotných. Je tu obrovský vzestup závislosti na lécích. Více případů hyperaktivity. Žádná svobodná média (média plná propagandy nepovažuju za svobodná). Velké rozdíly na základě rasy a etnické příslušnosti. Prostě ve stručnosti, země v krizi.

Už dva roky trvání současné vlády jsou Demokraté a jejich mainstreamová média stále posedlí údajnou rolí Ruska v posledních prezidentských volbách. Nedávné zprávy senátního výboru pro tajné služby tvrdí, že Rusko údajně zacílilo na afroamerické voliče a „vytěžilo z rasového napětí a pocitů odcizení“. Tito lidé stále naivně věří, že američtí voliči byli při volbě prezidenta zmanipulováni cizí mocností.

A současnou situaci vysvětlují tak, jako by byly politické tábory rozděleny na dobro a zlo. Na jedné straně je tábor „slušnosti“ a hodnot. A na druhé straně tábor frustrace a nenávisti.

To je ale tak povrchní!

Myslím si, že tento pohled je naprosto patetický a absurdní. Stále nic nepochopili: tato země je tam, kde je, kvůli systému, který Demokraté a média pomáhali vytvářet. Místo toho, aby rozpustili systém, snaží se raději rozpustit lid.

Zvlášť je to viděn na Jihu; „v srdci bestie“.

Ráda bych se toulala Jihem. Jsem zvědavá na tuto část Spojených států, která údajně miluje pušky a Trumpa. Liberálové na tyto lidi nahlížejí jako na koš ubožáků [výrok Hillary Clintonové z předvolební kampaně – pozn. LP]. Obviňují je ze všech druhů problémů: ze zaostalosti, z toho, že zachovávají přístup „držet pusu, nevyčnívat z řady, nedělat problémy a být v deset doma.“

Dívám se kolem sebe a v mnoha zemích vidím jednoho společného jmenovatele toho, co se děje. Revoltu periferie. Od zvolení Trumpa prezidentem, přes Brexit, dění v Katalánsku, Žluté vesty… a jen přemýšlím, jestli to nebude tím, že kapitalismus je na periferii vždy drastičtější a krutější než v centru.

Lidé v mnoha částech světa se necítí být zastupováni svými politiky. Ví, že ve skutečnosti vlastně nezáleží na tom, koho volí, protože v jejich životech se skoro nic nezmění. Skutečná moc totiž neleží ve volebních urnách. Leží jinde. Moc je v rukou světových rukou velkého byznysu a finančního kapitálu.

A do tohoto post-demokratického světa vstupují tzv. „populisté“. Nebo – jak je někteří nazývají – „muži silné ruky“.

Proč jsou tak úspěšní?

Proto, že se jim podařilo zvýšit povědomí o neprivilegovaných? Že vytáhli na světlo příběhy z podkroví, kde žijí oběti predátorského kapitalismu? Příběhy lidí s hroznou prací na výrobních linkách v továrnách a supermarketech. Lidí, kteří věří, že tato tvrdá práce přece jen nakonec zlepší jejich život a životy jejich dětí.

Politikové silné ruky jim nenabízejí žádnou alternativu. Pouze odpovídají na jejich pocity vyloučení. Vrací lidem jejich hrdost, nebo tak se to aspoň vykresluje, ale ve skutečnosti jediné, co dělají, je že lidem vrací iluzi hrdosti. Nabízí jim emoce.

Mně dává smysl, že periferie volila tak, jak volila. Status quo jim neumožnil snít o jiné budoucnosti, o lepší budoucnosti, a tak jsou nuceni idealizovat si minulost.

Rovněž mi dává smysl, proč neodpověděli na výzvy k solidaritě. Solidaritu nejde nařídit. Zchudlá střední a dělnická třída, která si toho nemůže moc pořídit, se cítí dotlačena k obraně toho mála, co jí zbývá, a tak se ze strachu radikalizuje; ze strachu, že přijde o to, co ještě má. A pak bohatí a privilegovaní a stát (a také banky) jsou tak mocní a bohatí, že vedou jejich zlobu proti slabším skupinám společnosti, proti uprchlíkům a menšinám.

To všechno dává smysl, ale také to vzbuzuje obavy.

Obavy kvůli tomu, že dnes nemají lidé ve Spojených státech (a jinde) mnoho možností volby. Musí si volit mezi neoliberály, tedy těmi cvoky, kteří nabízejí opakování stejné, už desítky let trvající politiky ekonomického zmatku, a mezi muži silné ruky. Ale problémem nejsou populisté, nebo politici silné ruky (což v některých případech splývá). Problémem je ekonomika a ekonomická nerovnost. Problém je neoliberalismus.

Ráda bych pomohla z lidí vytvořit revolucionáře.

Četla jsem nedávno rozhovor s Adamem Curtisem v The Economist (protijed k civilizačnímu kolapsu). Curtis je britský tvůrce dokumentů, který hovoří o pocitu zkázy a jak se vůbec nic nemění. Naprosto s ním souhlasím.

Musíme přestat věřit, že dnešní systém je vytesán z kamene a není možné ho změnit. Musíme přestat věřit, že žijeme v nejlepším možném světě. Musíme přestat tvrdit, že druhá strana je zlo, že je popletená, nebo že má vypláchnuté mozky falešnými zprávami. Musíme dělat víc než jen mávat prapory slušnosti a tolerance. Musíme začít pracovat na vytvoření silnějšího politického příběhu.

Musíme se postavit neoliberalismu a jeho světovým a regionálním institucím. Musíme nabídnout alternativní demokratickou a sociálně spravedlivou společnost, která nebude založena na sociálně demokratických kompromisech (zejména ne s velkým byznysem).

Založila jsem novou nadaci na podporu aktivistů a jiných revolucionářů. Jmenuje se Tenure. Plánujeme radikální velké věci. Ale je třeba dělat víc. V akademické sféře jsou lidé, kteří představují ekonomické alternativy. Vyšel nový manifest francouzských ekonomů. Velmi zajímavé čtení.

Budoucnost bude buď revoluční nebo reakční.

Chtěla bych ráda dát dohromady další umělce a kreativní lidi pro smělé a velké myšlenky. Vytvořme náš manifest revoluční budoucnosti a přemýšlejme o tom, jak ho uvést do praxe. Chtěla bych dát dohromady lidi, kteří jsou schopni přesně popsat naši společnost. A pak ji můžeme změnit. Mám tolik nápadů.

Vše záleží jen na nás. Je tu spousta zdrojů pro vytvoření lepší budoucnosti.

Chtěla bych vytvořit revoluční budoucnost. A nechat rozpustit Systém, nikoliv lid.

Jdete se mnou?

S láskou, Pamela

Pamela Andersonová, převzato z: https://www.pamelaandersonfoundation.org