Hlava Luganské lidové republiky (LLR) Leonid Pasečnik obvinil ukrajinského prezidenta Vladimira Zelenského ze smrti 4 členů milic v důsledku ostřelování vesnice Zolotoe. Zelenský je vrchním velitelem ozbrojených sil, na jejichž rozkaz došlo k palbě na sídelní oblasti v Donbasu.

 

Situace se má tak: prezidenti Ukrajiny se mění, Minský proces se vleče a ostřelování pokračuje každý den a každý den je více a více mrtvých.

 

Každý den jsou na frontě bojovníci, každý den plní svoji bojovou povinnost a nikdy neví, zda tento den nebude jejich posledním.

 

Každý z těch lidí má svůj život, své jméno a osud. A je to často úplně jinak, než jak ukazují válečné filmy, které pro nás točí. A mnohdy není mezi padlými ani profesionální voják.

 

Před třemi lety, 8, února 2017, byl v Doněcku zabit bývalý příslušník ochranky v supermarketu, Michail Tolstych (Givi). Byl zabit ubohým způsobem, tajně, protože ve skutečné bitvě se to ukrajinským vojákům více než tři roky nedařilo. Pohřeb Giviho navštívilo víc lidí, než se shromáždilo v Kyjevě během „Majdanu“. Byl to hrozivý pohled a je mi nekonečně líto, že Novorusko nemůže vzdát poctu každému bojovníkovi, ačkoliv mnoho z nich mělo stejnou cenu jako Givi, Motorola, Zacharčenko a Mozgovoj.

 

Každý den je na kalendáři války vyznačena něčí smrt. Pro mě bude 8. únor nejen připomínkou Giviho, kterého jsem neměl to štěstí osobně poznat, ale také vzpomínkovým dnem na tři vojáky dobrovolnického komunistického oddílu brigády Přízrak, pro které válka skončila již před pěti lety, v roce 2015, na samém začátku Debalčevské operace poblíž vesnice Komisarovka v LLR.

 

Vsevolod „Kovyl“ Petrovský 11. 4. 1986 – 8. 2. 2015

Jevgenij „Tajmyr“ Pavlenko 2. 11. 1979 – 2. 8. 2015

Sergej „Seňa“ Korněv 30. 7. 1993 – 2. 8. 2015

 

Krásný okamžik zastihl je

mezi vznosnými bohy, to

byly jiné narozeniny,

jeden den smrti.

 

Tyto řádky byly napsány ruským básníkem Alexandrem Charčikovem o úplně jiné válce. Ale z nějakého důvodu si mi vždycky připomenou.

 

Tři bojovníci evakuovali zraněného průzkumníka během nepřátelské palby. Granát vybuchnul jen několik metrů od nich. Největším paradoxem je, že ten zraněný muž přežil. Ti tři, kteří se ho snažili zachránit, ale ne. Pro dva z nich to navíc byla teprve druhá nebo třetí bojová zkušenost. Byli to úplně různí lidé, z různých měst, kteří se předtím neznali a nikdy by se nepoznali, nebýt války. Spojila je smrt, kterou vůbec nikdo nečekal, která ale ve válce může přijít odkudkoliv během jakékoliv vteřiny.

 

Petrohraďan Jevgenij Pavlenko šel do války v prosinci 2014. Chtěl se zapojit již na jaře, od samého začátku, ale nemohl tak učinit. Nechal po sobě doma dvě dcerky staré pět a sedm let. V Petrohradě učil ruštinu a literaturu. Vtipálek, šprýmař a intelektuál, tak jej popsali jeho přátelé. Byl aktivistou známé strany, která se kromě jiného proslavila tím, že se aktivně účastnila dobrovolnického hnutí na Donbase. Účastnil se odvážných přímých akcí včetně obrany veteránů v Lotyšsku. Jako pravý pitěrský intelektuál moc miloval svoje město, všechno o něm věděl a urputně čelil jakékoliv destrukci starého St. Petěrburgu. Když pracoval jako učitel ruských jazykových kurzů pro cizince na St. Petěrburské státní univerzitě a Hercenově univerzitě, bral své studenty na tajemná a turistům neznámá zákoutí města, povídal jim o jejich historii a také o městských legendách.

 

Nesnášel jakoukoliv nespravedlnost. To jej přivedlo napřed do politiky a – když začala genocida na Donbase – také do války. Byl ale příliš rozvážný na to, aby jenom jednoduše vzal roha a o svém rozhodnutí dlouho přemýšlel. Nakonec koncem roku 2014 odešel, aniž by někomu něco řekl. V souladu se svým přesvědčením se stal členem dobrovolnického komunistického oddílu Přízraku. Pro Jevegenije Pavlenka válka trvala jen něco přes měsíc.

 

Doněcký bojovník Vsevolod Petrovský bojoval asi stejně dlouho. Do války se ale dostal už dřív, protože ta konec konců sama přišla do jeho domova. Nejprve byl válečný zpravodaj, potom komisař Přízraku. Před válkou byl Petrovský poměrně známý – básník, historik, novinář, politický aktivista. Je zajímavé, že ve svých mladých letech podporoval první Oranžový majdan [2004-2005], ale brzy o něm ztratil iluze a začal pátrat po příčinách toho, co se v zemi odehrává, četl knihy – a v důsledku toho se stal jedním ze zakladatelů známé organizace Borotba, která je dnes na Ukrajině zakázaná.

 

Samozřejmě, tím že žil v Doněcku, se od samého začátku dostal do těsného vztahu k „Ruskému jaru“, již v prvních dnech války šel jako dobrovolník, psal zprávy z fronty, pracoval pro ministerstvo informací Doněcké lidové republiky (DLR), byl válečným korespondentem pro Strelkova, pak přešel k zakladateli brigády Přízrak Mozgovému a odešel do Alčevska.

 

Od začátku mohl odjet so Spojených států, kde žijí jeho rodiče, ale jak by skutečný vlastenec mohl opustit zemi, když v ní začala válka?

 

Jeho a Pavlenka spojovala skutečnost, že ani jeden neměl žádné zkušenosti a pro oba válka skončila, aniž by skutečně začala. Ale válka je loterie a člověk se zkušeností může přežít týden a člověk bez nich klidně až do vítězství.

 

Přežít až do vítězství – každý o tom sní a pak jde do války. Ne každému se jeho sen splní. Když tři záchranáři zraněného spolubojovníka nedaleko Komisarovky zemřeli po výbuchu střely kousek od nich, nemohli vědět, že jejich sny se nesplní. A kdyby to věděli, zastavilo by je to?

 

Nemohli vědět, že za deset dní se nad Debalčevem rozvine prapor Novoruska a skončí jedna z nejkrvavějších, největších a nejdůležitějších operací celé války.

 

A samozřejmě, ani oni, ale ani ti, kdo si užili toto vítězství, kteří pamatovali na padlé a zároveň hleděli k novým vítězstvím, nemohli vědět, že úplné vítězství je ještě velmi, velmi daleko. Že před námi leží roky nepředstavitelného napětí, kdy se zdá, že žádná válka už není, kdy ale každý rok umírají spolubojovníci pod palbou nepřátelských nábojů a granátů, které dopadají na poklidná města Donbasu.

 

Neznáme je všechny jmény, ale musíme udržovat vzpomínky na ty, kdo svými těly vydláždili cestu k vítězství a ani sekundu se nerozmýšleli o tom, zda dělají správnou věc. Kdyby jich nebylo, Donbas by nedržel pevně již šestý rok v řadě.