Nástup Cháveze a počátky bolívarovské revoluce

Calderova vláda se zapsala do historie Venezuely jako vláda rekordně nejvyšší inflace, ale též jako poslední vláda diktatury dvou stran. V roce 1998 dochází k regulérním presidentským a parlamentním volbám, které naprosto otřesou venezuelskou i mezinárodní scénou. Venezuelci, zklamaní z korupce a zmařených slibů dosavadních vládnoucích stran, volí stranu muže, který byl ochoten zemřít pro své spoluobčany.

Hnutí 5. republiky Huga Cháveze získává v parlamentních volbách přibližně 19.85% hlasů a v senátu i kongresu se umisťuje na druhém místě za stranou AD. Přestože je na druhém místě, je to nástup skutečně vítězný. Co je však mnohem důležitější, jsou presidentské volby. V těch proti Chávezovi kandiduje Irene Saez, bývalá Miss Universe, která ale ztrácí oblibu díky podpoře strany COPEI a díky velkým pochybnostem o její připravenosti na úřad presidenta. Na její místo hlavního kandidáta establishmentu nastupuje venezuelsko-americký ekonom Henrique Salas Romer. V době (1998), kdy je HDP na hlavu ve Venezuele na stejné úrovni, jako byl v roce 1963, ovšem vítězí Hugo Chávez.

Kandidát, kterému předvolební průzkumy přisuzovaly 8 %, vítězí s historicky naprosto rekordními 56 % a drtí Henrique Salas Romera, který získal „jen“ 40% hlasů. Punto-Fijo pakt zaniká, Washingtonský konsensus zažívá obrovskou ránu, ale svět ještě ani zdaleka netuší, jak mohutná vlna posunu doleva čeká Latinskou Ameriku v příštích letech. Díky silné osobnosti Huga Cháveze, i díky naprostému bankrotu neoliberálního ekonomického modelu.

Počátek vlády Huga Cháveze je dramatický. Na scéně se objevuje president, který konečně plní své sliby. Referendy o zrušení ústavy a vyhlášení ústavodárného shromáždění a následně referendem o nové ústavě vytvořené zástupci zvolenými v demokratickém hlasování ukončuje Chávez existenci 4. venezuelské republiky a zahajuje existenci 5. bolívarovské republiky Venezuela. Vzhledem ke zrušení staré ústavy je nutné vyhlásit předčasné presidentské volby. V těch Chávez vítězí s ještě větším rozdílem a získává 59.8 % oproti 37.5% hlasům opozičního kandidáta Francisca Ariase Cárdenase, který je dnes socialistickým guvernérem státu Zulia a který se později stal blízkým přítelem Cháveze.

Nová ústava, která znamenala pro Venezuela revoluci, má 330, z nichž 114 se věnuje lidským a občanským právům a mezi lidská práva řadí i právo na vzdělání a zdravotní péči. Tato ústava též zrovnoprávnila dosud ostrakizované domorodé obyvatelstvo, legalizovala homosexualitu a dala volební právo vojákům a Indiánům.

Pokud jde o ekonomiku, je Chávezova vláda a první léta její existence (1999 – 2001) vedena v duchu klasické sociální demokracie. Chávez dokonce navštěvuje newyorskou burzu a zve americké podnikatele k investování do venezuelského národa a průmyslu. Má relativně dobré vztahy s presidentem Clintonem.

Chávez na začátku své vlády vyhlašuje program „Bolivarovských misií“. První „misií“ je „Plán Bolivar 2000“. Při této masivní celostátní akci vyjíždí do ulic desítky tisíc vojáků, aby pomáhali s bezpečností, snižovat kriminalitu a pomáhali místním obyvatelům. Tisíce vojenských lékařů odjíždějí na venkov a do chudých předměstí, aby léčili nejchudší obyvatele. Tisíce vojenských inženýrů zpevňují cesty a opravují rozbité silnice. V jednom ze svých pozdějších rozhovorů, Chávez říká: “Před deseti lety jsme šli lidi zabíjet, dnes jsme jim přišli poskytnout lásku a pomoc.“ Do první bolívarovské misie se zapojilo 40,000 vojáků, vojenských lékařů a ženistů.

První léta Chávezovi vlády se také nesou v duchu nízké inflace. V roce 2001 padá inflace na úroveň z roku 1987, na „jen“ 12,5 %. Inflace je často opozicí předhazována venezuelské socialistické vládě a především zahraničními masmédii, které jako obvykle zneužívají nevědomosti lidí. Masmédia, CNN, BBC a spol. křičí do světa, jak má Venezuela otřesnou 20-40 % inflaci, ale mlčí o rekordních inflacích z roku 1989 a let 1994-1996. Zde se zmíním krátce o této inflaci. Inflaci předchávezovské doby (1980 – 1998) byla v průměru 35,8 %. Inflace Chávezovi a Mádurovi vlády (1999 – 2013) je v průměru 24,4 %. Podstatně nižší, i když stále vysoká.

Prakticky od samotného nástupu Cháveze k moci se musel president potýkat s fanatickou a zuřivou opozicí venezuelských masmédií. Nejagresivnější a nejprolhanější z nich, RCTV, dokonce v předvečer presidentských voleb v roce 1998 šířila zprávu, že Hugo Chávez je „satanista a kanibal pojídající malé děti“. Valná většina (95%) venezuelských médií je v rukou soukromníků a většina z nich – Venevision, RCTV, Globovision… – je agresivně protivládně orientovaná. Některé svou agresivitu zmírnily, když pochopily, že už ničeho nedosáhnou, ale jiné, především RCTV, svou agresivitu neustále stupňovaly. Ale i tato nepřátelská kasta a mocenská struktura staré Venezuely bude v nové Venezuele poražena.

A zatímco se ve Venezuele vytváří první sociální programy a misie a inflace klesá, Venezuela navazuje diplomatické vztahy s Kubou. Vyvádí Kubu z diplomatické izolace a Chávez navazuje přátelské vztahy s Fidelem Castrem, se kterým se na Kubě setkal v polovině 90. let. Kuba dostává ekonomickou pomoc, zejména ve formě ropy a na oplátku posílá tisíce svých lékařů a učitelů do Venezuely, aby pomohli chudým obyvatelům a zajistili všem dostupnost zdravotní péče, která byla tak elitářsky rozdělována v předchávezovské Venezuele.

Kromě tohoto všeho, Chávez během tzv. vargasské tragédie, kdy dochází k masivnímu sesuvu půdy, ubytuje v presidentském paláci několik rodin z postižené oblasti. Též si snižuje plat a prodává tři ze čtyř presidentských letadel.

Léta krize (2002 – 2003)

Za krizová léta vlády presidenta Huga Cháveze lze považovat léta 2002 až 2003, kdy se Chávezova vláda a venezuelský národ ocitli pod útokem ze všech stran – USA, zkorumpované odbory, oligarchie a její politické strany, masmédia, část vojenských sil, velká část policie, zahraniční nadnárodní korporace, „opoziční hnutí“… ti všichni v dubnu 2002 zaútočili proti Chávezovi a Venezuele. Došlo k puči. O tomto puči jsem již psal, a proto nyní napíši jen ve zkratce. Poté co Chávez na začátku dubna 2002 odvolal zkorumpované vedení korporace PDVSA, odboroví předáci, oligarchie a ropný management rozpoutali násilné nepokoje, během kterých žoldáci najatí pučistickou klakou kolem podnikatele Pedra Carmony a Spojených států amerických zavraždili několik desítek stoupenců opozice, aby poštvali mezinárodní mínění i Venezuelce proti Chávezovi.

Chávez byl uvězněn a pučistická vláda Pedra Carmony se dostala k moci. Diktátorské počínání Carmony však bylo kolektivně odsouzeno národy Latinské Ameriky. Poté co Carmona začal vydávat diktátorské zákony a oznámil zrušení Chávezových sociálních programů a misií, lidé vyšli do ulic a po 36 hodinách Carmonovy tragikomické vlády, ukončili její existenci. Carmona prchl do USA, kde hnije do dnešních dní a Chávez se vrátil do presidentského paláce obklopen miliónem svých stoupenců.

Puč podporovaný USA selhal. Byl poražen lidovým povstáním proti pučistické vládě. Jako by tato porážka Američany organizovaného puče byla příslovečným začátkem nové éry Latinské Ameriky, protože od této chvíle jdou Severoameričané jen od porážky k porážce.

Na konci roku 2002 se opoziční síly, zejména odbory CTV a management PDVSA, pokusily o nový útok proti legitimní vládě. Vyhlásily všeobecnou stávku a v jednotě s obchodní komorou i celkovou výluku práce. Tři měsíce trvající generální stávka a výluka práce vedla k poklesu venezuelského HDP o čtvrtinu, nárůstu nezaměstnanosti na 20 %, ale taky k další porážce opozice. Když po třech bolestivých měsících Venezuelané stále nechtěli „dojít pro Cháveze“ a svrhnout ho, začali jednotlivé stávkující podniky bankrotovat. Stávka se zhroutila.

V době porážky puče a konce krizových let Chávez zahajuje sociální program pomoci americkým rodinám žijícím v chudobě. Společnost CITGO, dceřiná společnost PDVSA zahajuje vývoz státem dotovaného benzínu do Spojených států amerických, prostřednictvím agentury demokratického kongresmana, Josepha Patricka Kennedyho II., Citizen Energy. Citizen Energy distribuuje venezuelský benzín mezi 200 tisíc nejchudších amerických rodin ve 23 státech USA. Vláda presidenta Cháveze též zřídila fond na studentské granty a stipendia pro americké vysokoškoláky. Ve stejné době, kdy vláda George W. Bushe seškrtávala výdaje na školství a rušila podporu americkým středoškolákům a vysokoškolákům.

Pomineme-li fakt, že šlo o velké gesto solidarity s americkým národem a potvrzení, že Chávez nebojuje proti Američanům jako národu, ale proti Američanům jako politickým a mocenským elitám, byla to i facka pro neoliberální žvanily ve Washingtonu a severoamerickou aroganci. Odhodlání pomáhat trpícím Američanům potvrdil Chávez a společně s ním i Fidel Castro po událostech neblaze proslulého hurikánu Katrina. Zatímco Bushova vláda panikařila a nevěděla, co dělat, první státy světa, které Američanům nabídly pomoc, byly Venezuela a Kuba. Venezuela nabídla zdarma benzín pro obyvatele New Orleans a Kuba nabídla lékaře a techniky. Washingtonská arogance a ješitnost obě nabídky odmítly.

(Konec 2. části)