Těžká léta

Přichází však i horší doba. Opozice se sjednocuje a nachází novou vedoucí postavu v podobě „levicového“ a charismatického 40letého právníka Henrique Capriles Radonského. Radonski hlásá, že nechce zlikvidovat Chávezovy sociální programy a že chce vést Venezuelu ve stylu brazilské sociální demokracie a vlády brazilského presidenta Luly. Ten však prohlašuje, že Capriles-Radonski je podvodník a veřejně podporuje presidenta Cháveze. Capriles-Radonski se dostává do čela společné kandidátky a je zvolen v presidentských primárkách na jaře 2012.

Těžká léta přicházejí nejen díky sjednocení opozice a vybrání Capriles-Radonského, ale též kvůli smrtelné a bolestivé nemoci, která zasahuje presidenta Cháveze. Rakovině v oblasti pánve. Od léta 2011 Chávez prochází soustavnými léčebnými procedurami a několika operacemi doplněnými o chemoterapie, při nichž ztrácí vlasy. Zesláblý president Chávez vyhrává presidentské volby v říjnu 2012 a s 55% poráží opozičního kandidáta Capriles-Radonského. Nicméně jde o jeden z horších výsledků a co hůře, president Chávez přeceňuje své křehké zdraví, několikrát přerušuje léčebné procedury a přepíná své síly. Jakoby tušil blížící se konec, snaží se Chávez usilovně pracovat, ale v prosinci 2012 je hospitalizován a odjíždí na Kubu, na další kolo léčebných zákroků.

Vrací se v únoru 2013, aby, jak řekl chilskému presidentu Piňerovi v telefonátu, “Byl ve své nejtěžší chvíli s milovaným venezuelským lidem.“

4. března 2013 president Hugo Rafael Chávez Frías umírá. Bolívarovská revoluce ale neumírá s ním. Všechny státy Latinské Ameriky, i ty, které neměli s Chávezem příliš dobré vztahy, vyhlašují státní smutek a dny truchlení. Brazilská presidentka Dilma Rousseffová, která sama přežila zhoubnou rakovinu, zrušila chystanou státní návštěvu Argentiny a s argentinskou presidentkou Kristínou Fernandéz de Kirchner odletěla do Venezuely zúčastnit se pohřbu. Následoval je i bývalý brazilský president Lula, který též onemocněl rakovinou a bývalý paraguayský president a levicový biskup Fernando Lugo. Taky oběť rakoviny.

Všechny státy Latinské Ameriky vyslali své zástupce. Evropská unie a OSN vyjádřily upřímnou soustrast a OSN drželo minutu ticha za Huga Cháveze. Jen v této chvíli již zoufalí a těžkopádní Severoameričané se nezorientovali, zejména ti z USA a vyjádřili přání, aby se Venezuela stala demokratickým státem. Jediný kdo oslavovali Chávezovu smrt, kromě klasické konzervativní pravice USA a dalších fanatiků, byla floridská emigrantská komunita Venezuelanů, mezi nimi i pučistický „president“ Pedro Carmona.

Venezuela pochávezovská

Bolivárovský socialismus nadále roste ve Venezuele, ale již bez autority a charismatu Huga Rafaela Cháveze Fríase. Jeho nástupcem ve vedení bolivarovských socialistů je Nicolas Máduro, který neoplývá takovou autoritou a charismatem jako Hugo Chávez. O to je úctyhodnější jeho schopnost a talent udržet socialistickou vládu ve Venezuele pohromadě a taky jeho úspěchy v podobě vítězství socialistických stran v komunálních volbách o čemž jste již byli informováni (ZDE).

Současná Venezuela se potýká s ekonomickou válkou ze strany zahraničního, zejména severoamerického, ale i domácího kapitálu. Restrikce a regulace jsou protiúderem vlády, ale inflace dosahuje nejvyšší úrovně za doby socialistických vlád ve Venezuele a na konci roku 2013 dosáhla podle některých odhadů a údajů 56 %. Ekonomika země se stabilizuje pomalu, v roce 2013 HDP země vyrostl jen o 2,45 %. Podobný růst je odhadován i na letošní rok. Otázka však je, jestli Venezuela tohoto růstu skutečně dosáhne.

Po volebních porážkách totiž pravicové teroristické frakce oposice, zejména kolem Leopolda Lopéze, rozpoutali krvavé násilnosti a nepokoje, při nichž umírají lidé a dochází k ničení veřejného majetku. Vše v touze sesadit Mádura a nastolit v zemi pravicovou autokracii, nebo novou diktaturu á la Jiménez.

Terorismus je přiživován též ultrapravicovým tiskem, zejména novinami Tal Cual a El Nacionál. Zmíněné noviny, jak to u masmédií bývá zvykem, překrucují pravdu a ze zabíjení přímo obviňují vládu. Přesněji řečeno, ani nejsou schopny se shodnout na tom, kdo za co může, když jedni obviňují „colectivos“ (nové hanlivé označení pro stoupence vlády) a druzí zase národní gardu.

Kolumbijské televizi, opoziční vůdkyně Maria Corina Machado suverénně prohlásila, že byli zavražděni dva studenti, kteří se odvážili zvýšit hlas proti vládě. Zemřelo již deset lidí. Stoupenci opozice i stoupenci vlády a taky několik policistů. Masmédia a fanatičtí stoupenci opozice rozšiřují do světa zmanipulované fotografie z demonstrací. Přidávají se k nim pravdoláskaři a lidi neznalí situace jako Madonna a Paris Hilton. Ano, i tyto dvě osoby podporují venezuelskou opozici.

Současné teroristické násilnosti, při nichž dochází k rozdrobení oposice a oslabení Capriles-Radonského, připomínají veteránům bolívarovského socialismu, obyvatelům Venezuely i mezinárodním levicovým aktivistům až nápadně situaci z dubna 2002, kdy podobné násilnosti vedly k pokusu o puč organizovanému CIA a podnikatelskými elitami. Nyní je však obyvatelstvo lépe organizované, vojsko věrnější svým občanům a socialisté zkušenější a ve větším střehu než v roce 2002.

Nedostatky v zásobování a nedostatky základního zboží v obchodech zase připomínají podnikatelskou stávku z přelomu let 2002/2003, kdy se psychologickou válkou elitáři pokusili vehnat venezuelské obyvatelstvo do ulic, aby samo svrhlo Cháveze a „obnovilo pořádky“. Tehdy neuspěli a snad neuspějí ani tentokrát. Objevují se velice mírně pozitivní zprávy o zlepšování zásobování, byť jde jen o percentuální úspěchy.

Rok 2014 bude další z klíčových roků bolívarovské revoluce a musíme doufat, že státy Latinské Ameriky nenechají Venezuelu na holičkách, že odhalí pravicový terorismus ve Venezuele světu a že podpoří venezuelskou ekonomiku investicemi brazilského ekonomického gigantu, i obchody s Kolumbií, Ekvádorem a dalšími státy.

Porážka chudoby – vítězství Cháveze a socialismu!

Venezuela se pod vedením bolivárovských socialistů stala prvním státem Latinské Ameriky, který splnil program OSN „Cíle milénia“ za radikální vymýcení chudoby a hladu. Počet lidí trpících podvýživou klesl z 21 % v roce 1998 na 6 % v roce 2006. Počet úmrtí v důsledku nemocí spojených s podvýživou a hladem klesl o tři čtvrtiny.

Bolivárovské misie Robinson, Sucre a Ribas zajistily vzdělání miliónům venezuelských dětí. Misie Ribas v roce 2004 nabrala 600 000 studentů k výuce druhého jazyka, zeměpisu a gramatiky. V rámci těchto programů vzniklo 5 universit (jedna ještě z dekretu presidenta Caldery). Ještě v roce 1999, více než 1,500,000 Venezuelanů neumělo číst, psát a počítat. 7,5 % lidí neumělo číst, psát a počítat v zemi s největšími zásobami ropy na světě a to kvůli politice Washingtonského konsensu. Dnes je ve Venezuele podle zpráv OSN, nevládních organizací i venezuelské vlády 99% gramotnost. V rámci těchto programů vzdělávání byl vyvinut i malý netbook určený přímo pro školáky 1. stupně základních škol, kteří ho obdrželi zdarma.

Misie Zamora, pojmenovaná podle slavného venezuelského politika Ezequiela Zamory, znamenala novou pozemkovou reformu. 55 tisíc kilometrů čtverečních orné půdy bylo přerozděleno chudým rodinám a bezzemkům, aniž by bylo sáhnuto na soukromý majetek bohatých zemědělců. Především šlo o nevyužívanou státní půdu.

Největší ze všech misií však byla misie „Barrio Adentro“. Misie, jejímž výsledkem bylo zajištění bezplatné zdravotní péče pro všechny obyvatele Venezuely. Masivní program prováděný za velké účasti kubánských lékařů vedl k nebývalému rozvoji zdravotnictví. Zatímco ve staré Venezuele, během 80. a 90. let bylo vystavěno pouhých 50 lékařských zařízení, nemocnic a klinik, v nové Venezuele bylo během let 2003 až 2007 vystavěno více než 4000 lékařských klinik a zařízení. V roce 2007 byla ve Venezuele otevřena jedna z největších nemocnic na světě zaměřujících se na dětskou kardiologii.

Dětská úmrtnost díky tomuto programu klesla z 21,3 promile v roce 1999, na 13 promile v roce 2009. Elitářští venezuelští soukromí lékaři reagovali na program Barrio Adentro a na lékařskou pomoc z Kuby v krizových letech způsobem hodným hyen a neskutečné zákeřnosti. Oznámili, že pacienti, kteří budou léčeni u kubánských lékařů ve Venezuele, NEBUDOU JIMI nadále léčeni. Tím porušili zákony i Hippokratovu přísahu. Chávez během krizových let nechal pacienty odmítané venezuelskými „lékaři“ posílat do vojenských nemocnic, dokud venezuelští lékaři neustoupili a nezačali zase konat to, pro co studovali medicínu, léčit nemocné.

(Konec 4. části)